Pokrytci na Západě mají nové mučedníky, k nimž se mohou modlit
„Je suis Charlie,“ brání se nahý muž, přistižený nenadále se navrátivším manželem ve skříni v ložnici. „No, tak to teda přimhouřím oko,“ reaguje paroháč. Tento kreslený vtip z německého tisku dobře ilustruje současnou situaci: dříve býval nevinný muzikant, dnes je to Charlie. Aureola mučedníků ozdobila hlavy všetečných kreslířů, co tak dlouho píchali do vosího hnízda, až na ně roj vyletěl.
Ten agresivní hmyz tu nicméně hrozí stále, bzučí a bzučet bude, občas i bodat, padni komu padni, neboť žádný z bezvěrců si koneckonců stejně nic jiného nezaslouží, Charlie Necharlie. To jen v jedné redakci do té doby mezinárodně zcela neznámého a ani v samotné Francii nijak masového humoristického časopisu si zakoledovali o přednostní vstupenku do pekla. Kdyby si dále dělali srandu jen z francouzské ministryně spravedlnosti, pražské hradní stráže či z ženských prsních implantátů, mohli dodnes spokojeně sedět v kanceláři a svět by o nich nevěděl. A jejich vrazi by teď neleželi kdesi v neznámém hrobě, ale na obranu cti svého Proroka by už čile kuli něco jiného.
Není to prý pěkné otírat se o cizí víru; ani papež neudržel by údajně svoji pěst, urazil-li by mu někdo matku. Ponechme stranou, že každé náboženství je stejně jen – s Freudem řečeno – kolektivní neuróza k uspokojování dětinských tužeb dospělých; rozhodně to není žádná součást kulturního bohatství lidstva, jako jí není kupříkladu ani marxistická filosofie nebo komerční pornografie. Ten i onen pošetilý světový názor stále nicméně zastává nemálo lidí; trestné to jistě není, a tak jim ho nikdo ani nebere, nešíří-li ho zrovna ohněm a mečem, dnes tedy nožem a kalašnikovem. Právě to ale islamisté dělají: jaký div potom, že na jejich Proroka hněvají se i bezvěrci, jimž by jinak zůstal lhostejný. Za karikatury osob veřejných se zkrátka na Západě nepopravuje a Prorok – na rozdíl od papežovy maminky – veřejnou osobou prostě je, ne že ne.
A tak se z tragického příběhu jedné francouzské redakce přes noc vyklubalo masové hnutí: islám tu nechceme, jsme Charlie! Jsi taky Charlie? Jak to, že ne? Časopis se stal symbolem západní sebeobrany, signálem pro islamisty, že tohle už teda ne, svoji svobodu slova si rozvracet nedáme a od našich kreslířů se připodělaně nedistancujeme, byť i – pravda - bylo jejich pero poněkud břitké. Pocit solidarity vyhnal ve Francii do ulic miliony lidí – a, jak jinak, přilákal i houfy zahraničních politiků, co zvětřili příležitost, jak se zase pěkně zviditelnit.
A cirkus byl: na sjezd „obránců svobody projevu“ přijel do Paříže kdekdo, leckdo i s máslem na hlavě, od ruských politiků a afrických diktátorů až po izraelského premiéra i lídra palestinské autonomie. Od davů pro jistotu dostatečně odděleni, o to ale blíže k objektivům novinářů, nerozborně demonstrovali jednotu a stihli přitom i pomlátit hromady prázdné slámy. Co na to teroristi, se zjistit nepodařilo. Dá se ale předpokládat, že museli být spokojeni, protože se jim zase jednou podařilo vnutit Západu hru, kterou sami chtějí hrát.
Celé to totiž bylo jen cirkusovou reakcí na cirkus, který začali islamisti – to je jejich metoda i cíl: protivníka ohromit, paralyzovat, donutit ho skákat na vlastní písničku a s tou potom na rtech, už coby zasloužilí mučedníci, konečně se odebrat mezi houfy krásných panen. S tím mučednictvím se koneckonců inspirovali u křesťanů, vždyť Ježíš na něm mimoděk postavil kariéru a jistě ani on sám netušil, jak bude úspěšný. Teď jsou tu zase (nedobrovolní) mučedníci z popravených redaktorů – někdo tedy nosí placku Charlie, jiný křížek na krku, třetí se modlí k Mekce. Princip je stejný: Víra zakalená mučednictvím, symboly udržovaná, strachem živená. Ten vyhnal ty miliony Francouzů do ulic – islamisti se mohou radovat, jejich popularita opět stoupla.
Holanďan Bernard „Willem“ Holtrop, zakládající člen časopisu Charlie Hebdo, který atentátu šťastně unikl jen díky svojí momentální nepřítomnosti v redakci, se nad tím povykem trpce usmívá: „Získali jsme hodně nových přátel, jako je papež, královna Alžběta nebo Vladimír Putin. Musím se tomu smát.“ V interview pokládá řečnickou otázku, kolikpak z nich asi kdy předtím drželo časopis v ruce: „Je nám na zvracení ze všech těch lidí, co se najednou nazývají našimi přáteli.“
Takže - jak že se to bránil ten naháč přistižený ve skříni? „Je suis Charlie.“ Ano, tahle modlitba ho ochrání. Vždyť ho přece vykoupilo těch dvanáct mučedníků v redakci. A Alláh se zaradoval…