Musím přiznat, že jsem si poznámky ke svému dnešnímu vystoupení připravil před britským referendem. Když jsem se na ně podíval poté, co jsem uslyšel zprávu o jejich úžasném výsledku, nevěděl jsem, co s nimi. Velmi rychle jsem však dospěl k závěru, že je měnit nemusím. Britské referendum “pouze” potvrdilo těm, kteří to ještě nevěděli, že nejen pouhá hrstka reakcionářských excentriků, zbytkových stoupenců chicagské či rakouské ekonomické školy a věrných přívrženců Margaret Thatcherové, ale miliony obyčejných lidí mají podobně kritický názor na současnou variantu evropských institucí, na politiku EU a na její ideologický základ.

Drobné, vlastně kosmetické úpravy, prováděné v EU permanentně již celá desetiletí, jsou zjevně nedostatečné a navíc míří špatným směrem. Reformy stačit nemohou, musí přijít zásadní změny – po pádu komunismu, jsme tomu říkávali transformace (nebo také systémová změna). Jinak se podstata změnit nedá. Všichni Evropané, nejen Britové, by měli tuto tezi přijmout a připustit, že jsme se ocitli ve slepé uličce, v níž nelze jít dál. Jen zpět. Je to smutný závěr. V okamžiku, kdy se téměř před sedmadvaceti lety země střední a východní Evropy zbavily komunismu a navrátily se k demokratické části Evropy, jsem si nedovedl představit, že bych se mohl dožít takového rozčarování nad okolním světem, jaké pociťuji v současné době.

Odlišujme důsledně termíny Evropa a Evropská unie. Někteří lidé – zejména příslušníci lidského druhu zvaného “homo bruxellensis” - nás schválně a záměrně matou jejich nepřetržitým zaměňováním.

Evropa je v pořádku. Nemám nejmenší ambice ji opravovat. Nechci budovat Evropu jinou, nechci posouvat její geografické umístění či hranice, nechci přepisovat a měnit její historii, nechci přispívat k zbavování se jejich tradic, zvyků, vzorců chování, kultury a náboženství, nechci se vzdát našich evropských hodnot, které vznikaly v průběhu dlouhých staletí a tisíciletí. Nechci novou Evropu. Nechci, aby byl vytvořen nový lidský druh – politicky korektní, multikulturálně myslící, genderové rozdíly popírající, nový evropský člověk.

Entita zvaná Evropa byla v minulosti a měla by zůstat i v budoucnosti produktem spontánního evolučního vývoje, nikoli revolučního projektu toho či onoho evropského „velikána“. Naprosto souhlasím s Rakušany Hayekem a Misesem, že svět má být výsledkem lidského jednání (human action), nikoli lidského záměru (human design). Tyto dva pojmy považuji za nesmírně užitečné.

Přehnaně ambiciózní, uměle vytvořený konstrukt zvaný Evropská unie je výsledkem chybného projektu. Jen velmi málo lidí ho zkoumá seriózně. Většina vidí jen to, co EU propaganda chce, aby viděli. Většina světa (a také většina Evropanů) věří tomu, že je EU

- společenstvím národů zajišťujícím mír;

- demokraticky řízenou skupinou zemí, kde si démos připadá jako démos;

- koherentní entitou monokulturně založenou na evropských hodnotách a vzorcích chování;

- konglomerátem zemí, kde jsou si všichni rovni (v orwellovském smyslu);

- institucí podobnou rodině, kde slabším členům významně pomáhají ti silnější;

- institucí, kde je opozice vůči oficiálním názorům nejen povolena a umožněna, ale i vítána;

- institucí, kde existuje skutečná, demokraticky utvářená a implementovaná politika, atd., atd.

Nic nemůže být dál od pravdy než toto propagandistické schéma. Současná Evropská unie je něco úplně jiného:

- je to entita bez démosu, to znamená bez demokracie;

- je to entita jen s velmi slabou společnou identitou. Pro mnohé z nás být Evropanem znamená jen geografické vymezení. Pokud jde o naši identitu, jsme primárně Češi, Italové nebo Švýcaři. A jsme na to hrdí. Jisté společné evropské znaky existují, ale Evropa nikdy nebyla “tavícím kotlem” (melting pot);

- je to entita, která zneužívá termín subsidiarita k zamaskování skutečného stavu věcí a převládající tendence, kterou je neustále narůstající centralizace rozhodovacích procesů;

- je to entita – zvláště po Lisabonské smlouvě – s jedinou dominantní zemí, Německem, které – jak nedávno prohlásil německý “Staatsminister für Europa”, Michael Roth – musí v Evropě převzít vedoucí roli, ať se mu to samotnému líbí či nikoli;

- je to entita bez autentické, skutečné solidarity;

- je to entita oslabená nefunční měnovou unií, založenou na seskupení ekonomicky nekompatibilních zemí, atd., atd.

To vše je dostatečně zjevné. Toho všeho si musí všimnout každý, kdo nechodí po světě se zavřenýma očima. Měli bychom říci jasně, že EU je přežitý konstrukt. Jeho vinou jsme dnes svědky zjevného úpadku Evropy.

Tento úpadek nezpůsobili islámští teroristé, nedávno odstartovaná masová migrace, rychle rostoucí Čína, probuzení a obnova Ruska, nedostatečně pilní a k dluhům náchylní Řekové. Nezpůsobilo ho ani začlenění bývalých komunistických středo- a východoevropských zemí do původního elitistického klubu EU. Také ho nezavinil strukturálně podobný a v čase souběžný vývoj – v současné době probíhající oslabování Ameriky.

Tento úpadek jsme způsobili my od základu chybným a neustále se zhoršujícím konceptem evropského integračního procesu, neproduktivní ekonomickou a sociální politikou a pokrokářskými civilizačními a kulturními doktrínami, které začaly nabývat na síle v 60. letech.

Tento – z dlouhodobého hlediska neudržitelný – stav věcí můžeme změnit zase jen my, a to radikálním přebudováním projektu EU a tím, že se zbavíme ideologie europeismu. Čím dříve to uděláme, tím lépe. Britové nám ukázali, že je radikální zvrat možný.

Vráťme se k původní otázce. Jiná Evropa představitelná je, ale – vzhledem k tomu, že žiji na evropském kontinentu, jsem dnes a denně vystaven bruselské propagandě a indoktrinaci, čtu absurdní reakce na výsledek britského referenda a vidím, že chybí přesvědčiví a dopředu se dívající lídři – musím pesimisticky prohlásit, že ani po historickém výsledku britského referenda nebude snadné radikálně změnit evropské instituce, plné lidí, kteří mají jeden jediný zájem –pokračování statu quo.

Jedna věc je jasná. Tolik potřebná změna nezačne shora. Musí začít zdola, v jednotlivých evropských zemích. Nemůže být krokem zpět, ale krokem dopředu. Měla by vést k transformaci současné EU v alternativní společenství (nebo unii). K tomu je zapotřebí odpoutat se od mentality elit a naladit se na mentalitu obyčejných lidí. To je ovšem revoluční úkol.

Monte Carlo, hotel Métropole, 1. července 2016. Projev na konferenci, překlad z angličtiny.

Publikováno v týdeníku Reflex dne 14. července 2016