Neviditelný pes

SVĚT: Je olympijská nahota na prodej?

2.8.2021

Norské hráčky plážové házené nechtěly nastoupit v obvyklém úboru, tedy bikinách, a čelily hrozbě sankcí. A to přesto, že šortky jim nedávaly žádnou výhodu a jejich mužští kolegové v nich běžně závodí. I v reakci na to se pak německé gymnastky rozhodly závodit v dresech, které zakrývaly i nohy. Otázka odhalování těl se tak stala jedním mimosportovních témat letošních olympijských her.

Tento spor je samozřejmě mnohem delší. Před pár lety ve Francii úřady zakazovaly muslimským ženám, aby se chodily koupat v takzvaných burkinách, plavkách zahalujících tělo od krku až k patám. Burkiny byly chápány jako projev islámské posedlosti zahalováním žen a jejich vytlačování z veřejného prostoru.

Bikiny nebo vůbec pohyb ve sporém oděvu ve francouzské debatě vystupovaly jako symbol, ne-li rovnou ztělesnění svobody západní ženy, její autonomie, možnosti nakládat se svým tělem.

To v sobě skrývá komický protimluv, typický pro současný Západ: skoro to vypadá, že chodit v hadříku o velikosti několika decimetrů čtverečních je nejen právo, ale snad i jakási povinnost moderních žen. A právě na to asi Norky a po nich Němky reagovaly.

Západ se skutečně tak docela nerozhodl, co je správné. Část bojovnic proti objektivizaci ženských těl usiluje o právo žen nosit jakýkoli, i ten nejvíce odhalující oděv. A to aniž by to muži měli chápat jako oděv vyzývavý, v čemž lze vidět určitý rozpor.

Jistá firma inzeruje plavky, které mají barvu kůže, takže se nepozná, zda je jejich nositelka nahá, nebo ne. A například na stejné internetové stránce, která informovala o postoji norských závodnic, byl pochvalný článek o jakési celebritě, která se předvedla v tangách tak malých, že ani nebyly vidět. Tak bychom mohli pokračovat dlouho.

Norské závodnice vstoupily do kulturní války ohledně toho, co je ženské tělo a jak má být ukazováno, případně předváděno. Část společnosti říká, že je třeba tento způsob předefinovat, jiná část, včetně mnoha žen, soudí opak.

Bikiny a jakékoli odhalující nebo přiléhavé oděvy se staly součástí každodenního provozu, v němž část žen používá rafinovanou schopnost svého roucha zahalovat i odhalovat jako nástroj své komunikace – s muži i ženami.

Jenže to platí i o samotném sportu. Část diváků – a tedy těch, kdo provoz olympiády de facto financují – se nepochybně dívá na ženské sporty jinak než na ty mužské. O ukazování ženských těl jde tedy celkem vědomě.

Zcela důsledným krokem by tedy bylo nejen větší zahalení olympioniček, ještě mnohem větší, než jaké zvolily norské hráčky. A možná i úplné zrušení mužských a ženských kategorií ve všech sportovních disciplínách.

To asi ani dotyčné závodnice nechtějí. Chtějí jen upravit způsob, jakým jsou nazírány uvnitř již zavedeného kulturního systému, v němž žijeme. Jenže ony jsou nejen jeho obětí, ale také podílnicemi.

Tak jako je Blízký východ zaujat předváděním povrchní ctnosti a zahalováním žen, tak je dnešní Západ zaujat jejich odhalováním, případně inscenací hříšnosti. To není morální hodnocení, ale konstatování toho, co je vidět při pohledu zvenčí. Nejen během her.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus



zpět na článek