Předně bych rád ujistil čtenáře o tom, že nechci být jedním z oněch moralistů, doufajících, že poukazem na etiku čínské hospodářské politiky lze něco změnit. Nelze. Kde je poptávka, je i nabídka. Proto můj článek není dalším apelem směřovaným čínské ambasádě či snad samotným kádrům v Pekingu. Neuspěl Václav Havel, tím spíše neuspěji já. Tento text je proto adresován spíše českým firmám, které se chtějí tolik vyhnout demokratickému či ekologickému zákonodárství u nás, že svou vnitrofiremní logistiku neváhají přesměrovat k asociálním totalitářům. Byť by tito sídlili na samém kraji světa. Inu, proč se snažit uplácet české právníky a zneužívat mezery v našem právu, jde-li totéž realizovat legálně a s posvěcením „práva“ čínského, potažmo mezinárodního, a tak uchlácholit své svědomí, právo ctící? Ostatně, pokud bychom si na českém území založili zvláštní ekonomickou zónu, kde by sice byla plná svoboda podnikání, ale žádná demokracie, žádné odbory a žádný zákoník práce, který z podnikatelů by touto zónou pohrdl? Avšak který ze zaměstnanců by tam chtěl dojíždět?
Nechme však podnikatele být. Článek je adresován taktéž českým spotřebitelům, kteří rádi požívají sociální ochrany pro sebe, ale nákupem laciné produkce obětují sociální ochranu jiných. V našem případě Číňanů. A konsekventně vzato, text je adresován našim politikům, kteří reprezentují své - nikoliv čínské - voliče, spotřebitele a podnikatele. A ti milují sociální a odborová práva včetně zákoníku práce jen tehdy, mohou-li z nich čerpat výhody. Nevýhody nechť zůstanou těm, kteří se nemohou svobodně bránit.
Pokusím se tedy krátce zformovat jakýsi pamflet o čtyřech bodech, ostatně v souladu s onou pověstnou, v čínské kultuře rozšířenou, archetypální „čtyřkou“.
Pryč s vykořisťováním!
Ve svém nedávném článku o Fair trade jsem si na Neviditelném psu posteskl nad lhostejností Západu v otázce otrocké práce třetího světa. Co však mnohé státy činí pokoutně a stranou mediálního zájmu, dělá Čína ve velkém, ostentativně a bez okolků. Vzdává snad, takto svérázně, hold Karlu Marxovi a jeho Kapitálu? Otročinou bez nároku na sociální a zdravotní pojištění, bez nároku na byť jen základní odborová či sociální práva?
A znovu pryč s vykořisťováním!
Jestliže Čína vykořisťuje dělníky a rolníky své země (o přírodních zdrojích nacházejících se na území reprezentujícím šestinu lidstva nemluvě), pak se nabízí otázka: Nevykořisťuje rovněž své poskoky, například Evropskou unii, USA a mnohé jiné? Jistěže vykořisťuje. Pakliže svým poddaným pánové Chu Ťin-tchao a Wen Ťia-pao nabídnou práci alespoň za mrzký peníz (hodnoty o průměrně mzdě nemají v této komunistické zemi nebývalých sociálních rozdílů (sic!) žádnou relevanci), nám evropským a americkým pracujícím berou práci zcela. Likvidují naše tradiční - sociálními, ba i socialistickými standarty řídící se - průmyslová odvětví, od textilu přes hračky a kdo ví až po co.
Začněme si opět svobodně zvát domů návštěvy
Čínská vláda si bez rozpaků diktuje, s kým se smí představitelé jiných států stýkat. Kdo kdy viděl, aby byl člověk peskován za to, koho si pozve domů na návštěvu - někým, komu po tom nic není. Jestliže toto není ono okřídlené „vměšování do vnitřních záležitostí“, pak už nevím, co by jím mělo být. Je zřejmé, o koho jde: o Dalajlámu, o tchajwanské představitele, o ujgurské aktivisty atd. Dovolila si snad někdejší NDR kritizovat Washington nebo snad, sarkasticky řečeno, Moskvu, pokud přijali na soukromou či – nedej bože – státní návštěvu Willyho Brandta, případně Helmutha Kohla? O analogii, pokud jde o dva státy korejské, pro naprostou absurditu radši pomlčím. Nicméně, Čína dobře ví, že si podobné chování prostě dovolovat může.
Neparazitujme na Číně, podobně jako na ní parazituje KLDR
Díky Číně stále přežívá hrůzovláda KLDR, vřed na mezinárodní mapě, svou archetypální hrůznost zdědivší po někdejší ultramaoistické Kambodži. Neřeknu patrně nic nového, připomenu-li patrně nejhorší ohavnost současné Číny, totiž vracení korejských uprchlíků zpět do KLDR, jinými slovy vracení na smrt. Leč napadá mě jistá paralela, ze které možná zamrazí: Podobně jako KLDR parazituje na ochranářské moci ČLR, parazitujeme my, západní spotřebitelé, na onom nešťastném laciném importu z Číny.
Podtrženo, sečteno: Svět skáče, jak Čína píská. Bylo opravdu ideálem západního ekonomického liberalismu bránit se kvótám a certifikacím za takovou cenu? Anebo to snad bylo ideálem marxistů, chlubících se tím, že mohl komunistický stát konečně dosáhnout vlivu hospodářské velmoci? Existují tedy vůbec nějaká východiska? Plody libertariánské averze vůči veškerým celním bariérám jsou zřejmé. Plody imagemakerů „výkladní skříně komunistů“ také. Pokud tedy navrhnu ochranářská opatření pro západní producenty nebo západní embargo na jejich logistickou expanzi či snad povinné certifikace (pokud přímo nenazývané „fair trade,“ pak alespoň podobná importní kritéria požadující), za koho budu považován? Za socialistu? Za komunistu, ale nikoliv formálního, nýbrž opravdového? Či snad za liberála, snažícího se bránit svobodnou a diverzifikovanou ekonomiku, byť za cenu státních zásahů?