Tak špatná nálada v naší části světa už dlouho nebyla. Odchod, ústup a nakonec zbrklý útěk z Afghánistánu na mnohé působí jako velká prohra. Objevily se hlasy, že jde vlastně o důsledek dlouhodobého úpadku západního vlivu ve světě. V jakém smyslu tedy Západ prohrál?

Skutečnost, že během pár dní přišlo vniveč, co se podařilo za 20 let v Afghánistánu vybudovat, rozhodně nevypadá jako úspěch. A nebylo toho zas tak málo. Srovnávat dnešek se sovětským odchodem z naprosto rozvráceného Afghánistánu v roce 1989 není na místě.

Stejně je nepochybné, že Západ ztratil hodně na své prestiži, přinejmenším v očích svých oponentů. Zároveň lze proti tomu namítnout, že odchod po dvaceti letech není zrovna předčasný. Ti Afghánci, kterým západní invaze dala šanci přebudovat vlastní zemi, měli docela dost času a šancí tak učinit – a jde tedy asi hlavně o jejich prohru.

Třetí možnou rovinou porážky je fakt, že Západ odchodem z Afghánistánu přepouští prostor svým vyzyvatelům, nejen mocenským, ale i ideovým. Ať už jím je Tálibán a vůbec tento typ radikálního islámu. Anebo neliberální velmoci v okolí, které vakuum vyplní, Čína, Rusko nebo Pákistán.

A v neposlední řadě jde o kolaps jednoho západního projektu, totiž představy, že je možné nějakou zemi obsadit, systematicky předělat a postavit na nohy. Amerika má za sebou velmi úspěšné pokusy z doby po 2. světové válce, kdy se podařilo demokratizovat Japonsko a Německo.

Tentokrát experiment selhal. Důvodem může být nedostatečná vytrvalost, ztráta kulturního sebevědomí, anebo špatně sestavený program proměny. Všechno je asi v nějaké míře pravda, konec konců stejně tak se nedávno nepodařilo podobným způsobem postavit na nohy Irák, ačkoli se jedná o společnost Západu mnohem podobnější, než je Afghánistán.

Je zajímavé, jak Spojené státy dokázaly vždy znovu dělat stejné chyby, v Iráku i Afghánistánu, a to jak při příchodu, tak při odchodu. Politická přání a předsudky převládly nad odbornými stanovisky nebo i opakovanou zkušeností.

Jedna oblast špatného úsudku se týká neschopnosti vypracovat realistický plán na proměnu politických poměrů. Je zajímavé, že západní státy nemají problém spolupracovat s autokraciemi, ale pokud už dostanou šanci někde zavést nový pořádek, neodpustí si, aby začaly vytvářet vlastní kopii, tedy vytvoření liberální demokracie.

Je možné, že s jiným přístupem, třeba ad hoc dohodami s místními vůdci, by bylo možné v Afghánistánu uspět.

Špatný úsudek se týkal i možností, které dává vojenská převaha. George W. Bush ji přecenil, Joe Biden ji nedocenil. Američané mohli v Afghánistánu klidně zůstat. Nebyli vojensky poraženi tak jako kdysi Sověti. Konec konců, americké jednotky zůstávají přítomny i ve shora zmíněných demokratizovaných zemích, Japonsku a Německu.

V poslední době bylo v Afghánistánu už jen asi 2500 Američanů, o ostatní se starali domácí, ale byli toho schopni jen s pocitem, že mají Západ za zády. Jenže USA ztratily vůli, a tak logicky nezůstali ani jejich spojenci, jako je Česko, a dezertovali i afghánští vojáci.

Je to prohra Západu a známka jeho sestupu? Pravděpodobně ne, nejen proto, že Afghánistán není Pobaltí nebo Tchaj-wan, jejichž obrana je pro Západ mnohem zásadnější. Platí to i v obecnějším smyslu.

Zatím není jasné, zda Čína nebo další nástupci po Západu dokážou svou šanci v Afghánistánu využít, je dost pravděpodobné, že nikoli. Pak ale nebudou jejich spolupracovníci prchat do Šanghaje, ale na Západ.

Model, který se v Afghánistánu nepodařilo zavést, totiž na Západě funguje. Je i pro prchající Afghánce pořád tou nejatraktivnější volbou. S tou západní prohrou to tedy asi nebude tak horké.

Autor je komentátor Českého rozhlasu