9.12.2019 | Svátek má Vratislav


SVĚT: Jak v Americe adoptovat ruské dítě (4)

8.8.2008

Ve středu nás průvodkyně zase vzala na Ruďas a na prohlídku Moskvy a přitom nám vykládala zajímavé skutečnosti. Například:

V Moskvě bylo sedm obrovských věžatých a špičatých baráků, jednim z nich je ruské dítě 20moskevská unversita na Leninských horách, v ostatních jsou hotely, byty a ministerstva (napodobenina byl hotel Internacional v Dejvicích). Rusové jim říkají "sedm sester" (jako ty hory v Albertě, jenomže ty jsou mnohem hezčí). Stalin jich chtěl postavit dvacet, za jeho života jich bylo postaveno šest, po jeho smrti ještě jedna. Pak přišel Chruščov a byl šmytec. Když Rusko za vlády Putina splatilo mezinárodní dluh, tak Putin prohlásil, že Rusko teď má peníze na to, aby jich postavilo všech dvacet. Osmá "sestra" uz stojí a na deváté se pracuje.

Když už jsme u toho Putina: Ještě když jsem byla v Pudoshi, tak Putin letěl do USA, kde se v Mainu setkal s celou rodinou Bushových. Odtud odletěl do Guatemaly, kde se šíleně snažil, aby Rusko získalo zimní olympijské hry v Soči v roce 2014. Měl tam proslov v angličtině a ve francouzštině. Normálně, když mluvi rusky, tak skoro neotvirá pusu, ale když mluvil anglicky, tak otviral hubu jako kapr na suchu nebo operní zpěvák na jevišti, bylo to strašně srandovní a byla toho plná televize. (Dalšimi kandidáty byl Salzburg v Rakousku a Pjonchjang v Jižní Koreji. Salzburg o to moc nestál a ani se nijak nesnažil, Korejci zase proti té mohutné ruské propagandě neměli šanci. Rusové zvitězili.) Jo, a děcka v sirotčinci, když si někdo prdnul, tak dřiv prý zařvaly Puškin, ale teď už řvou Putin.

Ta obrovská socha Petra Velikého na lodi je v Moskvě asi tak oblíbená jako tančící dům v Praze. Moskvanům se nelíbí a celkem právem. Je skutečně obrovská, značně kýčovitá a Petr Veliký patří do Sankt Petersburgu a ne do Moskvy.

Ještě za carského Ruska stál v Moskvě velký pravoslavný kostel. Komunisté ho v rámci boje proti náboženství zbourali a postavili tam obrovskou sochu Lenina. Ta se ale časem začala propadat a rozpadla se na několik kusů. Tak tam postavili sochu Stalina. Ta se také začala propadat a praskat. Přišel Chruščov, sochu odstranili, vykopali obrovský dolík a na dně umístili velký otevřený bazén s teplou vodou, který byl otevřen celý rok, i během ruské zimy. Jeho údržba byla velice nákladná, jednak se musela ta voda pořád ohřívat a jednak jim ta voda pořád někam utíkala. Po pádu komunismu bazén vypustili, dolík zasypali a navrchu postavili nádherný pravoslavný kostel podle toho původního. Ten se ani nepropadá, ani nerozpadá, a je v něm pořád spousta věřícich (ne turistů, ti lezou do chrámu Vasilije Blaženého na Ruďasu).

Po perestrojce se papaláši rozhodli v Moskvě nechat akorát jednu sochu Lenina a sochy všech ostatních komunistických papalášů, které byly dříve rozmístěné po celé Moskvě, umístili do jakehosi parku. Tam se platí vstupné, opět 10násobné pro cizince (Baba Jaga v pokladně znala moji průvodkyni), a asi tam moc lidi nechodí, neboť baba neměla zpátky na 1000 rublů (stálo mě to 200, ale stálo to za to).

Ve středu odpoledne jsem šla s Ljubou na americké vyslanectvi pro její vízum. Bylo nás tam celkem osm amerických rodin, vetšina adoptovala děti tak kolem jednoho roku ze všech koutů Ruska, jen jedné holčičce už bylo 7 let. Moje 13letá Ljuba se tam dost vyjímala a já také. Za ten měsíc v Rusku jsem si na tu ruštinu už tak zvykla, že jsem ze začátku měla potíže mluvit anglicky a pořád jsem do toho pletla ruská slova.

No a teď přišla bomba. Přišla tam jakási rodinka s 5letým klukem a matka na něj volala; "Pojd sem!" V tom jazykovém blázinci jsem si myslela, že se mi to asi zdálo. Načež jsem slyšela, že ta matka mluví anglicky se stejným přízvukem jako já. Když jsem zaslechla slovo Bratislava, tak jsem si říkala, ze to snad není možné. Bylo. Byli to Slováci z Bostonu, asi tak kolem čtyřicítky, ten kluk byl také Rus, adoptovali ho před dvěma lety, a mluvil normálně slovensky. Původne chtěli adoptovat ze Slovenska, tam to nepovolují. Pak chtěli adoptovat z Česka, tam to také nejde. Takže tak jako já usoudili,že Rusko je hned vedle a nejblíž. To je az neskutečné, kde všude člověk potká Čecha nebo Slováka. Na vrcholku hory Wayna Piccu v Peru a na americkém vyslanectví v Moskvě mezi adoptivními rodinami.

ruské dítě 21

Jinak jsem s překvapením zjistila, že Moskva je "českého (a slovenského) piva ráj…" A to jsem ani nebyla v nějakém velkém obchodě nebo v drahé restauraci! Plzeň, Staropramen, Budvar (žádný Čechvar), Velkopopovický kozel, Radegast, Zlatý bažant, Starobrno světlé i černé, a dokonce i čepované Krušovice! Na Baltiku 7 jsem se vykvajzla, flašky s českým pivem jsem si nosila do hotelu a Krušovice jsem popíjela v zahradní restauraci v parku u jezera. Teď už to na mě nikdo nikde nemohl prásknout a Ljubě jsem kupovala dvoulitrové PepsiColy. Jo, v Rusku se ještě prodává CocaCola v těch malých skleněných flaškách (ale i v dvoulitrových plastických).

Ve čtvrtek jsem získala potvrzení, že Ljuba je registrována na ruském konzulátu v ruské dítě 22San Francisku. To normálně trvá dva dny a je to zadarmo, ale jelikož jsem už měla jenom jeden den, tak to šlo také, ale muselo se diskrétně šoupnout přeslušné úřednici 1500 rublů v obálce coby všimné. Zase jako za "staré dobré" normalizace, ale rozhodně to bylo lacinější než další den v Moskvě. Odpoledne jsme šly do Treťjakovské galerie, já zase s elektronickým průvodcem v angličtině, Ljuba celkem bez zájmu.

Večer jsme šly na Bolšoj balet, hráli Popelku, rusky se to jmenuje něco jako Liguška. Lístky jsem získala od "skalpela" na Ruďasu, jinak je získat je prakticky nemožné, natož jediný den předem. Jeden lístek mne stál 65 dolarů a seděly jsme až v poslední řadě. Vedle nás seděli nějací Američané, bydleli v Holiday Innu za těch 300 dolarů, a ti získali lístky od svého turistického průvodce za 80 dolarů. Na lístku žádná cena nebyla, docela by mě zajímalo, kolik stály původně. Něco pro skalpela, něco pro průvodce, ti se napakují a turisté jsou spokojeni, že se jim podařilo vidět Bolšoj balet. Já jsem také byla spokojena, bylo to nádherné a rozhodně to stálo zato. Ljubě se to také líbilo, i když původně nechtěla jít. Já se jí nedivím, v životě ještě na žádném baletu nebyla.

No a v pátek jsme konečně vyrazily na cestu domů. Na letišti Šeremetěvo byl zrovna takový bordel jako před měsícem na letišti Vnukovo. Skrz security se šlo před každou "gate" (bránou), ne jenom jednou pro všechny. To jsem ve víru vášní (a v tom bordelu) jaksi nepochopila a omylem jsme prošly security na letadlo do Hannoveru. Tak jsme zase vylezly a našly tu správnou "gate" do Atlanty. Jak tam jednou člověk projde security, tak už nemůže ani na záchod, ani na kafe, prostě nikam, už jaksi ani není v Rusku. Naštěstí jsme záchod zvládly předtím, na ruské kafe jsem neměla chuť a českého piva jsem se už nabažila dost.

Let do Atlanty trval 11 hodin (opačně to bylo jenom 10), no a v Atlantě na letišti byl ještě větší bordel než v té Moskvě. Zlaté denverské letiště! Ljuba se okamžitě po vstupu na americkou pudu stala americkou občankou podle jakéhosi "Childrens Act" z roku 2001. S tím problémy nebyly, to bylo vyřízeno za 10 minut. Zato mi nevyjel můj obrovský (a těžký, extra 25 dolarů tam i zpátky) kufr, s kterým jsem měla projít "customs". Nikdo mi nebyl schopen sdělit, co jako mám dělat, celníkům to bylo fuk, Ljubin menší kufr plný věcí z Targetu v Boulderu, co jsem jí přivezla, je vůbec nezajímal. Tak jsem se na to vybodla a doufala jsem, že to nějak dopadne. Jinak Ljuba si sebou z dětského domova vzala jenom takový malý plastický pytlík, všechny své věci (a moc jich nebylo, většinou ode mne) tam nechala kamarádkám. Takže ty věci z Targetu bylo její jediné oblečeni. Udělala jsem dobře. Průvodkyně v Moskvě nás zatáhla do Dětského miru, ale ten byl příšerně drahý, samé značkové oblečení, dětské boty za 200 dolarů, copak jsem vůl? Bohužel, většina těch adoptivních rodin (snad kromě té slovenské) nakupovala pro své nové děti až tam, průvodkyně, ač bezdětná, měla na základě toho dokonce jakousi "discount" kartu a snažila se mě ukecat, ať tam Ljubě taky něco koupím. Tůůdle!

Můj kufr kupodivu vyjel bez problému až na denverském letišti, zato Ljubin kufr očividně zůstal v Atlantě. To byl dost průšvih, protože už bylo po desáté večer, Ljuba měla své jediné svršky na sobě a druhý den ráno jsme měly jet do dětského tábora za Winter Parkem. No, tady už jsem věděla, kam jít a co dělat. Byla jsem ujištěna, že mi kufr doručí během noci. O tom jsem dost pochybovala, protože to naše letadlo bylo ten den poslední, co letělo z Atlanty do Denveru. Ale zase jsem si říkala, že to nějak dopadne, a dopadlo. I když jsme celý příští den strávily v tom táboře, kufr na nás večer čekal před mými dveřmi doma.

Snad největší malér z celého toho ruského výletu mě čekal až v Boulderu. Jelikož mé děti už byly v Cody ve Wyomingu na svatbě svého otce, tak jsem si ještě v autobuse z letiště objednala v Boulderu taxíka. Autobus dorazil do Boulderu v půl jedné a taxík objednaný o půlnoci se dostavil až ve čtvrt na dvě. Takže jsem tři čtvrtě hodiny seděla ve městě uprostřed noci na lavičce s dítětem a s kufrem, kolem korzovali podnapilí studenti a somráci (byla páteční noc). Taxikářům jsem volala asi sedmkrát, můj "cell phone" kupodivu vydržel nabitý celý ten měsíc. Měla jsem ho celou dobu vypnutý, sice bych ho v Rusku mohla používat, ale "roaming charge" tam byla $4.99 za minutu. Nejsem hloupá. Pouze jsem z jakéhosi "business center" v hotelu v Petrozavodsku poslala dětem a do práce pár emailů, kamarádům rozeslala pohlednice a usoudila jsem, že to stačí.

No a proč jsme hned druhý den jely do toho tábora? Byl to čtyřdenní Heritage Camp speciálně pro děti adoptované z Ruska, východní Evropy a střední Asie. Konal se od čtvrtka do neděle, my jsme zvládly jenom sobotu a neděli. V tom táboře totiž byla Ljubina kamarádka z dětského domova Zina, která byla adoptována do Wichity, Kansas, už v lednu, a holky se pochopitelně chtěly vidět. Zina už mluvila jakž takž anglicky, ale ještě všemu nerozuměla, Ljuba ještě vůbec nemluvila anglicky. Ostatní děti zase nemluvily vůbec rusky, protože byly adoptovány jako malé. Takže jsem tam působila pro obě holky coby tlumočnice, aby vůbec chápaly, co se tam děje. Na nějaké sporty, hry, a "crafts" vůbec nebyly z dětského domova zvyklé a koukaly se na to dost divně.

A jak to všechno skončilo? Neskončilo. To velké dobrodružství teprve začalo. Po mnoha letech mám zase doma školou povinné dítě. Omládla jsem přitom tak nejméně o 10 let. Martina tady už brzy bude rok a zatím to jde docela dobře. Jelikož v Rusku začínají děti školu až v sedmi letech a v USA už v pěti letech, tak Martina v Rusku skončila teprve pátou třídu a tady hned začala na základě svého věku 13 let chodit hned do osmé třídy. Do školy jezdila školním autobusem v osm ráno a vracela se ve čtyři odpoledne. Ve škole měla půlhodinovou přestávku na oběd, který si tam mohla koupit nebo si ho přinést z domu. Každý den měla dvě hodiny angličtiny, v jedné ji učili anglicky mluvit a v druhé ji učili anglicky číst a psát. To je takový zvláštní federální program ESL (English as a Second Language), kde se děti, které přijdou do USA a neumí vůbec anglicky, angličtinu velice rychle naučí. Pak měla ještě hodinu matematiky, geologie, tělocviku, dejepisu, zdravotní a výtvarné výchovy. V těchto hodinách byla mezi ostatními anglicky (a španělsky) mluvícími dětmi. Já jsem jediná osoba, která s ní mluví rusky, a to ještě dost mizerně. Když přijdou domů moje starší děcka, tak začneme všichni mluvit česky.. Takže Martina, to "zaostalé" dítě z ruské pomocné školy, během jednoho roku zvládla čtyři jazyky a ve 3. a 4. čtvrtletí v americké škole skončila s vyznamnáním.

ruské dítě 23

Jinak je Martina typická ted už 14letá holka, volný čas traví s kamarádkami, na telefonu, u computeru, u televize nebo v plaveckém bazéně. Vypadá to, že si za ten rok už docela zvykla na uplně nove prostředí a uplně nový život. Třináct let je dost obtížný věk pro holku i za normálních okolností, a když se přitom její dosavadní svět obrátí kompletně naruby, tak to pro ni není vůbec žádná sranda. (Nakonec já sama jsem zažila něco podobného na vlastní kůži, ale to mně už bylo 22 let.) 15. srpna jí začne studium v 9. třídě na střední škole (high school) a za 4 roky ji čeká vysoká škola (college). Co bude studovat a čím bude, to se ještě uvidí. Rozhodně ji však čeká lepší budoucnost, než by ji čekala v dětském domově na dalekém severu v Rusku.

 ruské dítě 24








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.