28.2.2020 | Svátek má Lumír


SVĚT: Jak v Americe adoptovat ruské dítě (2)

24.7.2008

(první část zde)

Pak bylo dlouho “ticho po pěšině”. Jenom se objevovaly všelijaké nové dokumenty, které jsem musela sehnat, notářsky ověřit a “apostillovat” (ověřit) pro použiti v Rusku. Celá rodina musela mít “FBI clearance” (že nejsme kriminálníci), to znamenalo další otisky prstů, které se posílaly kamsi do West Virginie. Na FedEx mi sdělili, ze do tohoto místa nezaručují, ze to bude doručeno příšti den. Což bylo nakonec jedno, protože ta procedura trvala skoro tři měsíce. Dále jsem musela mít potvrzeni od CPA (Certified Public Accountant, něco jako oficiální učetní), že vlastním barák, jakou má cenu a kolik za něj ještě dlužím. Mezitím další dokumenty ztratily platnost a musely se shánět znovu (lékařské povrzení, policejní potvrzeni, atd.)

ruské dítě 4

Načež přišla bomba. Nejdřív zakázali mezinárodni adopce v Bělorusku, pak v Rusku a nakonec dokonce i v Číně. Sypalo se to na mne ze všech sdělovacích prostředků najednou, ale ta ženská z adopční agentury mne ujistila, ze adopce, které jsou už v procesu (jako ta moje), se ještě povolují dokončit. Načež přišla ještě větší bomba. Rusové požadovali za dokončeni adopce dalších 7 000 (dolarů, ne rublů). Zároveň mně sdělili, že mám soudní jednání v Petrozavodsku za tři týdny. Kde jsem měla, proboha, během tří týdnů sehnat dalších 7 000? Už tak jsem byla málem na mizině, k tomu ještě letenky a 7 000 v hotovosti na útraty v Rusku, kde budu zase každému všechno platit. Naštěstí se mně podařilo rychle si nahonem vypůjčit z “retirementu” (důchodu), od kamarádky a od dcery.

A šest dní před druhým (a posledním) odjezdem do Ruska další nervák. Abych tam mohla jet kvůli té adopci, tak jsem potřebovala oficiální pozvání od Ministerstva školství Karélie, které ti prevíti podepsali (a poslali) až v pondělí (měla jsem letět v sobotu). DHL to pozvání doručila až ve čtvrtek, to bych absolutně nemohla stihnout. Naštěstí ruské velvyslanectví ve Washingtonu (respektive ta agentura, která to tam vyřizovala) požadovalo jenom kopii toho pozváni, která mi hned v pondělí přišla internetem. Vízum jsem dostala ve čtvrtek (zase čtyři kila v čudu), originál toho pozváni v pátek, a v sobotu znovu jsem vyrazila do “země, kde zítra už může znamenat cokoliv”.

ruské dítě 5

Druhá návštěva Ruska byla podstatně delší, od 23. června do 20. července 2007. Letěla jsem Deltou z Denveru do Atlanty a z Atlanty přímo do Moskvy. Když v tom druhém letadle začali mluvit rusky, tak jsem s hrůzou zjistila, že jim rozumím jenom snad každé desáté slovo. V Moskvě jsem se vyvalila z letadla v neděli dopoledne. Na letišti Šeremetěvo, které se nachází na severozápadě Moskvy, mě čekala průvodkyně s autem a okamžitě mně sdělila, že večer nepojedu do Petrozavodska vlakem, ale poletím letadlem, že prý na vlak už nebyly lístky a že to stojí stejně jako dvojmístné kupé jenom pro mne. Letět jsem měla z letiště Vnukovo, které se nachází na jihu Moskvy. Přejet Moskvu autem z jednoho letiště na druhé trvalo tři hodiny, a to je tam prý v létě menší provoz, normálně to má trvat 3 až 4 hodiny.

Jelikož do večera bylo ještě dost času, tak jsme to vzaly přes Rudé náměstí. Na Ruďasu mávali sovětskými prapory obstarožní komunisté, prodávali tam Stalinovy knihy a hádali se mezi sebou. Také se tam nacházely krásné modré šlapací kadibudky a u nich už méně krásné hajzlbáby nebo hajzldědci vybírající vstupné (10 rublů = 40 centů). Jelikož jsem osoba dost vysoká a dost tlustá, tak jsem měla strach, že když si stoupnu nahoru, tak se ta kadibouda se mnou překulí. Nepřekulila, ale zakymácela se a hajzlbába si mě pak měřila velice nepřívětivým pohledem.

Moskva je placatá jak Oklahoma, nad ní se vyvyšuje jen socha létajícího Gagarina ve vzduchu, socha stojícího Petra Velikého na lodi (fotky) a universita v Leninských horách, což je další placka asi tak 20 metrů nad zbytkem Moskvy.

ruské dítě 6

Turbovrtulové letadlo, které mě mělo dopravit do Petrozavodsku, mě naplňovalo hrůzou. Bylo tam 24 míst, smrdělo to tam ztuchlinou, většinou sedadel se nedalo pohybovat a sedadla neměla vzadu kapsy. Stav záchodu jsem raději nezkoumala. Když zapnuli vrtule, tak se celé letadlo začalo natřásat jako slepice na vejcích a letušák začal rozdávat pytlíčky na blití. No nazdar, drahý oběd, co jsem si dala na Arbatu, asi zmizí v pytlíčku. Nezmizel. Let byl kupodivu velice klidný a já jsem usnula jak jezule. Probudila jsem se, až když letušák sbíral krabičky od večeře. Přinesl mně ji také a jídlo bylo rozhodně lepší než na Delta Airlines: Uzený losos, dobrý salám, křupavé housky, makový koláč atd.

Let trval tři hodiny. V Moskvě bylo slunce a horko, v Petrozavodsku mraky a psí zima. Letiště bylo uprostřed lesa a přistávací dráha vypadala jako opuštěná dálnice. Na popraskaném betonu rostla tráva, letadlo přistálo na jedné půlce té dálnice a po druhé dojelo k terminálu velikosti průměrného rodinného baráku. Je to zároveň i vojenské letiště, civilní letadla odtamtud létají jednou denně jenom do Moskvy, do Sankt Petersburgu a do Helsinek v sousedním Finsku (tam je to nejbliž). Petrozavodsk se nachází zhruba na stejné zeměpisné šířce jako Dawson City v Yukonu a Fairbanks na Aljašce.

ruské dítě 7

V pondělí jsem vyrazila do dětského domova v Pudoshi, opět s tou samou průvodkyní a šoférem, jen už místo žiguli měl volhu. Cesta už nebyla krásně zarovnaná sněhem, ale samá díra jako cesta na Coloradský potlach. Arud se po těch výmolech hnal jako šílenec, Volha dost často letěla vzduchem, cestu okolo jezera jsme zvládli za čtyři hodiny. Zase jsem jim všem (a sobě) musela platit motel a jídlo. Už jsem toho začínala mít po krk. Takže jsem se v dětském domově začala zajímat, kde by se tam dalo bydlet a jak tam dojet. Měla jsem kliku. Do dětského domova každý pátek přišla lékařka a prohlížela všechny děti. Ta měla známé lékaře bydlící v paneláku, kteří by si rádi přivydělali nějaké peníze a byli ochotni mě týden přechovávat a krmit. A do Pudoshe se dalo jet lodí přes jezero a pak 30 km autobusem. Takže jsem se s nimi na vlastní pěst domluvila. Druhý den na mě průvodkyně i šofér koukali jak kakabusové, pochopitelně se jim nelíbilo, že se bez nich obejdu, a tudíž jim nemusím nic platit. Zpátky jsme jeli stejným způsobem, jenže pršelo, takže Volha nejenom létala vzduchem, ale také klouzala v blátě.

Ve středu jsem zase se sestrou té průvodkyně chodila po všech možných doktorech, dokonce mně dělali rentgen plic, to mně dělali naposled ve Vídni před 37 lety, když jsem se chystala odjet do Ameriky. Ta sestra byla lékařka a všude měla známé, takže jsem nemusela nikde čekat. Apointmenty tam neexistují, lide tam jednoduše přijdou a čekají tam klidně celý den, až na ně přijde řada, někdo má třeba číslo 105… Jen jsem měla obavu, abych tam ještě na poslední chvíli něco nechytila. Také jsem byla plavat v jakémsi docela pěkném krytém bazénu, ale tam chtěli po každém nejenom peníze (200 rublů za hodinu, 50 rublů za každou další), ale i potvrzení od dermatologa, že nemám žádnou kožní chorobu, což mně ta lékařka napsala.

 ruské dítě 8

Ve čtvrtek jsem si sama vyrazila lodí na ostrov Kiži. To je takový ostrov na Ladožském jezeře, celý ostrov je národní park a je tam starý kostel dělaný jenom ze dřeva a jiné staré budovy. Zase jsem měla kliku, bylo velice hezky, teplo a slunce svítilo, to byl snad nejhezčí den za cele dva týdny, co jsem strávila v Petrozavodsku. Tam jsem také viděla haldy turistů všech národností, ale ti nepřijeli na obyčejné lodi jako já, ale na jakýchsi “cruise ships”, které sice nebyly tak velké jako na Aljašce, ale zato po nich turisté mohli brázdit matičku Rus po všelijakých propojených řekách, jezerech a kanálech. No a v pátek byl soud. Byla jsem pěkně nervózní, soud měl být v 9, ale začal až v 10:30. Ono to Rusko je skutečně už napůl v Asii, přijít někam o půl hodiny či hodinu později je tam docela normální. (Jediné, co tam bylo na čas, byly lodě, vlaky a letadla.) U soudu jsem měla jinou překladatelku, učila angličtinu na universitě a mluvila anglicky skutečně dobře. Všechno překládala okamžitě, zároveň s tím, jak kdo mluvil. Byla tam soudkyně, asi tak mého věku, prokurátor v uniformě, což byl mladíček sotva 30letý, ředitelka dětského domova (něco přes 50) a socpracka z Pudoshe (něco přes 30), z které jsem měla největší strach, neboť mě při mé první návštěvě podrobila křížovému výslechu a tvářila se velice nepřátelsky. Od lidí, kteří si odtamtud odvezli dceru v lednu, jsem věděla, ze je proti mezinárodním adopcím a proti rozdělování sourozenců (Ljuba má v dětském domově starší sestru).

ruské dítě 9

No, překvapila mne. Souhlasila s adopcí do USA a dokonce prohlásila, že je to pro Ljubu lepší než žít nadále v dětském domově. I Ljubina sestra údajně prohlásila totéž. Načež mě tam k mému úžasu před soudem začala vychvalovat, jaká že budu pro Ljubu dobrá matka a tak. Já jsem jenom zírala. (Ředitelka domova mne také vychvalovala, ale to jsem věděla, ona u nás před dvěma lety byla, znala celou moji rodinu, můj dům, Ljubin pokoj atd.) Načež se do té socpracky pustil ten prokurátor, jak to, ze se děti neadoptují do Ruska, ale do ciziny. To se zase rozčílila ředitelka domova, prohlásila, ze Rusové na ruské sirotky kašlou, že nikdo z těch nových zbohatlíků žádné dítě neadoptoval, a Rusové, pokud vůbec adoptují, tak si berou nemluvňata rovnou od těhotných matek. No, dopadlo to dobře. Prokurátor adopci doporučil a soudkyně ji prohlásila za platnou od toho dne, 29. června. Musela jsem počkat ještě deset dní, tedy do 9. července, což byla doba, do které se kdokoliv z přítomných mohl proti soudnímu rozhodnutí odvolat k všeruskému soudu v Moskvě. Tak jsme to šli s Ljubou, ředitelkou a jejím mužem oslavit do karelské restaurace. Dala jsem si tam medvěda, ale moc mně to nechutnalo.

Večer po soudu jsem byla v hale místní filharmonie nikoliv na koncertě, ale na volbě královny a krále krásy, Miss Karelia, Mister Petrozavodsk a Miss Polonia, neboť v Petrozavodsku žije polská menšina (nikdo už neumí polsky, jejich prarodiče pocházejí z východního Polska “osvobozeného” Rudou armádou. Následně byli odsunuti na daleký sever). Kupodivu to bylo velice pěkné. Přihlásit se mohl kdokoliv mezi 14 a 26 lety a z nich se vybíralo do finále. Nešlo ani tak moc o krásu, ale hlavně o to, co a jak kdo umí. To bylo až neuvěřitelné. Skoro profesionálně tančili a zpívali, sólově nebo ve skupinách, měli nádherné hlasy, pohyby a perfektní koordinaci, těžko si člověk mohl představit, že to byly většinou ještě školou povinné děti a studenti.

ruské dítě 10

V Petrozavodsku v motelu jsem zůstala ještě dvě noci. Příští den, 30. června, bylo 304. výročí založení Petrozavodska, řikali tomu “Děň goroda” , a také to byl den mých 61. narozenin. A tak jsem dostala Ljubu jako dárek k narozeninám. 29. června byly také narozeniny mého táty, no ale ten už je dávno nemůže slavit. Tak jsem se rozhodla, že budu slavit zároveň s Petrozavodskem. Průvodkyně se mi opět snažila vnutit své služby a měly jsme se sejít ve městě v půl dvanácté, ale podle dobrého ruského zvyku tam v půl dvanácté nebyla, a tak jsem se vydala po městě na vlastní pěst. Bylo to zajímavé. Průvod, všelijaké alegorické vozy, okolo stánky prodávající všechno možné, z balkónu “městského národního výboru” slavnostně kynuli průvodu městští papaláši (a pod balkónem hlídali policajti, aby tam nikdo nechodil). Na nábřeží jezera další stánky, kolotoče pro děti, modré kadibudky s hajzlbábami, stánky s pivem a šašlikem. Šašlik je pečené vepřové na špejli, pečou ho na dřevěném uhlí, tak jako v Americe hamburgery. Když mne nikdo nehlídal, tak jsem si tam zvykla na pivo Baltika, prodávají ho v půllitrových plechovkách, číslo 1, 3, a 7, ta sedmička je nejsilnější. Tak jsem si dala šašlik, Baltiku 7 a tvarohový koláč, a pak jsem se mírně ojíněna potulovala po městě.

Odpoledne jsem na místním stadiónu absolvovala koncert “zolotogo golosa Rosiji”, tedy ruského zlatého hlasu, Nikolaje Boskova. Zpíval hezky, něco jako “český zlatý slavík” Karel Gott, ale musím uznat, že Karlík je i přes svůj pokročilý věk pořád ještě lepši. Tomu Nikolaji bylo něco přes třicet a zpíval takové táhlé ruské líbivé písně, které se mně líbily.

ruské dítě 11

Koncert byl v rámci oslav “dne města” a před koncertem na tom stadiónu děti všeho věku předváděly jakousi krátkou spartakiádu. Na začátku se hrála a zpívala ruská hymna, a to dokonce třikrát. Poprvé a potřetí normálně, podruhé byla nějak zdžezovaná. Zajímavé bylo, že se lidé nijak neměli k tomu, aby při té 1. a 3. hymně vstali. Ke své hanbě se musím přiznat, že jsem byla jedna z prvních, kdo vstali, většinou lide vstávali až skoro v polovičce. Nezpíval nikdo a při té druhé, zdžezované, nevstával vůbec nikdo (já také ne). No, je to upravená sovětská hymna, ta část “slavsja otěčestvo, naše svabodnoje” je skoro nezměněna. Jenom z toho vytáhli slova “Sovětskij Sojuz” a trochu to upravili. Také se musím přiznat, že mě při té ruské hymně jezdil mráz po zádech. Jo, to jsou reflexy, ta melodie je úplně stejná a našinci značně nepříjemná. Ten motel, kde jsem první týden v Petrozavodsku bydlela, byl mezi paneláky na konečné trolejbusu na jižním konci města. Byla tam společná kuchyň a ve sklepě taková mrňavá sprcha. Oplývala všelijakými střiky zepředu a zezadu, ale osoba mých proporcí se v ní nemohla narovnat a pořád bouchala do stěny. Jídlo jsem si kupovala v blízkém nákupním středisku. Vařila jsem si akorát čaj a polévky z pytlíčku, ale jinak jsem dlabala uzené ryby, klobásy, salámy, koláče, tvrdý ruský chleba a ruské máslo. Pivo jsem si do toho motelu netroufala přinést, aby to na mne “dežurnaja” náhodou nepráskla té průvodkyni (a u soudu by si mysleli, ze jsem alkoholička), ale občas jsem ho popíjela někde na lavičce mezi paneláky (jako nějaký somrák). Ale tam na těch lavičkách neseděli žádní somráci, ale matky s dětmi, penzisté a sousedi.

ruské dítě 12

Bordel tam byl, ale nebyl vidět, protože byl zarostlý metrovými kopřivami, bodláky a lopuchy. To nekecám, ono tam dost prší a všechno vesele roste. Po městě jsem se pohybovala normálně trolejbusem, stál 10 rublů (40 centů), a byla v něm průvodčí. Trolejbusy byly obstarožní a pomalé, ale fungovaly, nikde jsem neviděla, že by jim třeba spadla trolej, jak si to pamatuji z dob svého mládí v Brně. Pak tam byly ještě “maršrutky”, což byly minivany, stály také 10 rublů, byly rychlejší a neobjížděly půl města. V těch jsem se moc nevyznala. No a občas jsem jela také taxíkem (50 rublů), neboť jsem například neměla tušení, kde je ten soud.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.