Celý život jsem musela někoho poslouchat. Nejdřív rodiče doma a učitele ve škole, pak manžela doma a všelijaké šéfy v zaměstnání. S rostoucími dětmi a přibývajícími léty a kily mně pomalu ale jistě začínalo docházet, že zase tak vždy a všude poslouchat nemusím. Pročež to u nás doma začalo jit od desíti k pěti a skončilo to rozvodem.

Konečně jsem si (v mezích finančních možností) mohla dělat, co jsem chtěla. Mohla jsem studovat, cestovat, cvičit, jezdit na čundry a chodit do kostela. No a právě v tom kostele jsem někdy v květnu 2005 objevila na zdi papír, ze se hledají rodiny ochotné přechovávat 3 týdny v létě ruské sirotky, které je možno adoptovat. Tak jsem se přihlásila. Původně mělo přijet 24 dětí, ale nakonec jich přijelo jenom 7. Takže jsem měla kliku, ze jsem vůbec nějaké dítě dostala … 11letou Ljubu.

Když děti po třech týdnech odjely zpátky do Ruska, zahájila jsem adopční proces. Zaplatila jsem značnou sumu, sehnala sociální pracovnici na “home study” , sháněla jsem kdejaké dokumenty včetně otisků prstů (dvojmo) celé rodiny. Zkrátka jsem byla prokádrována od spodního prádla až po zlatý zub, od bankovního konta až po škatule v garáži. Moje sociální pracovnice sice nebyla nějak moc zvědavá na perfektně uklizenou domácnost (jinak by pokoj mého tehdy 24letého syna neprošel , ale také nebyla nějak moc pracovitá. Slíbila mně hotové “home study” ke konci roku 2005, ale konečně (!) ho dodělala až v květnu 2006. (Home study je asi tak 20stránkový dokument s fotkami, který popisuje celou rodinu a domácnost, jestli je vhodná k adoptováni dítěte.)

Pak přišlo a přešlo léto a já jsem se začala chystat na podzimní celosvěťák do Texasu 11. listopadu. ("Celosvěták " byl 7. celosvětový potlach trampů. Koná se každých 5 let v jiném konci světa.) A najednou bác! Koncem října mně bylo sděleno, že musím být 5. listopadu v Petrozavodsku. No, co se dalo dělat. Měla jsem smíšené pocity. Jednak jsem byla ráda, že se konečně s tou adopcí něco děje, ale na druhé straně mne mrzelo, že na ten celosvěťák nemohu jet. A taky jsem byla naštvaná. Kupovat letenky a shánět vízum týden před odletem se pěkně prodražilo (turistické vízum za čtyři stovky). No ale tak jsem jela a naštěstí jsem byla dost prozíravá na to, abych se dostatečně vybavila na ruskou zimu. Pro jistotu jsem si vzala oblečení jako na lyžováni na Lovelandu (lyžařské středisko ve státě Colorado) a udělala jsem dobře.

Moje první cesta do Ruska se konala mezi 4. a 11. listopadem 2006. Cesta tam mi trvala 3 dny. Dva dny letadlem - Denver - Washington, DC - Mnichov - St. Petersburg (dříve Leningrad). Prohlídku St. Petersburgu jsem zvládla potmě ve sněhové vánici mezi příletem letadla v 5 večer a odjezdem vlaku do Petrozavodsku v 10 večer. Viděla jsem ledacos včetně Zimního paláce a Aurory, ale na fotky byla moc tma a padalo dost sněhu, takže na fotkách jsou vidět hlavně ty sněhové vločky a v dálce ve tmě se něco mlhavě rýsuje.

Do Petrozavodsku jsem jela přes noc vlakem ve spacím vagónu. Kupé bylo pro dva, ale byla jsem tam sama. Pochopitelně že jsem kvůli tomuhle komfortu musela zaplatit za obě lůžka a nikdo se mě neptal, jestli s tím souhlasím nebo ne. Do Petrozavodsku, hlavního města Karélie, který se nachází na západním pobřeží Ladožského jezera, jsem dorazila v 7 ráno. Tam mne šoupli do nejlepšího hotelu ve městě a začalo pobíhání po úřadech, hlavně po ministerstvu školství. Měla jsem přidělenou průvodkyni=překladatelku=sociální pracovnici (měla všechny dokumenty), jejíž angličtina byla asi na takové úrovni jako moje ruština. Takže jsem se na úřadech spoléhala spíš na tu svoji archaickou ruštinu. Babám na úřadech se to docela líbilo, že se někdo namáhá mluvit na ně rusky, jen jsem jim musela pořád připomínat, aby mluvily pomalu.

V tom hotelu jsem strávila jednu noc. V recepci seděl celý den jeden chlap, který vyměňoval peníze za velice výhodnou cenu. V bance tenkrat bylo za jeden US dolar 25 rublů a on mně dal 30. Jak na tom mohl vydělat, to nevím, asi toužil po dolarech jako takových a hotelu z toho asi taky něco káplo. V televizi tam měli asi 9 kanálů, z toho jeden německý. Sranda byla, jak ukazovali americké filmy (asi na 5 kanálech). Nebyly ani dabováné a ani s titulky, byly překládáné. Takže jsem vždycky slyšela to první anglické slovo a pak už začal drmolit ruský překladatel. Ruským zprávám jsem také moc nerozuměla, drmolili moc rychle, ale pochopila jsem, jak tenkrát dopadly americké volby a že byl Arnold znovu zvolen guvernérem Kalifornie.

Přístí den se vyjelo autem do Pudoshe, který se nachází na východ od Ladožského jezera, které se tudíž muselo celé objet. V létě tam jezdi loď a v zimě se prý dá jet po ledě, ale začátkem listopadu jezero ještě zdaleka nebylo zamrzlé. Prý tam jede autobus, ale ten zastavuje v každé vesnici a trvá to 10-12 hodin. Nám to trvalo 8. Já, průvodkyně a majitel auta jsme se řítili kosmickou rychlosti v žiguli, o němž jsem si myslela, ze snad pamatovalo Brežněva. Chyba. Byl to ročník 2003 a měl najeto jenom 50 000 km. Řadící páka byla z Pobědy, ukazatel benzínu začal fungovat, až když tam bylo benzínu málo a začal blikat. Takže nám benzín došel uprostřed ničeho a jak vidíte na fotce, moc velký provoz tam nebyl. No ale Rusové jsou šílenci s mobilními telefony a prakticky je nedají od ucha. Signál mají i uprostřed ničeho. Takže řidič Arud, původem Armén, objevil po telefonu v nedaleké vesnici dalšího Arména, který přijel s kanystrem benzínu a pak nás doprovodil do jiné vesnice k benzínové pumpě (viz další fotka).

V Pudoshi byl docela pěkný motel s restaurací a malým kšeftíkem. Chuděry holky ze sirotčince byly z mého motelového pokoje s koupelnou (se sprchou) jako u vytržení, takže jsme tam strávily dva večery kecáním, pojídáním "junk food" a koukáním na televizi (3 kanály a žádné americké filmy). No, a to ty holky byly loni v USA, ale v Rusku zřejmě ještě něco takového neviděly. Ta další fotka je z té motelové restaurace a vpravo je "moje" Ljuba.

Ten sirotčinec je ve více než 100 let staré a zchátralé budově, právě jim tam předělávali záchody. Jo, ruské záchody, to je kapitola sama pro sebe. Tu pověstnou díru v zemi jsem viděla pouze v Pudoshi v městském parku. Jelikož bylo asi minus 20 stupňů Celsia, tak nesmrděl. Jinak všechny záchody, od letiště přes Ermitáž až po nádraží nebo restauraci člověk už zdaleka poznal po čichu. Splachovat většinou šly a pokud tam byl toaletní papír, tak to byl ten pověstný krepový. Pokud ho člověk odhodil do záchodu, tak se většinou nedal spláchnout. Takže ho lidé házeli do koše a odtud ten smrad. Podotýkám, ze v hotelu a v motelu byly záchody schopny ten krepák spláchnout, takže u mě v pokoji nic nesmrdělo.

V Pudoshi jsem byla 2 dny, byla jsem tam podrobena výslechu zase od jiné sociální pracovnice, dobře jsem si pokecala s příslušnou lékařkou a hlavně s ředitelkou sirotčince, kterou už znám od loňska. Z těch 7 dětí, co u nás loni byly, jsem se courala po "městě" se třemi stejně starými holkami a bylo to docela fajn. Řidič a moje průvodkyně jaksi nebyli na tu zimu připraveni a trávili většinu času spolu bůhví kde, takže jsem měla svatý pokoj a mohla jsem se věnovat holkám. Holky zrovna měly prázdniny, neboť v pátek byl svátek zvaný Den milice.

Sranda byla, ze v den amerických voleb 7. listopadu, 89. to výročí nechvalně známé říjnové revoluce, pochodovaly po Rudém náměstí v Moskvě opět vojáci a jezdily tanky. Ovšem oficiálně to mělo být na počest 65. výročí zastavení německých armád před Moskvou. O nějaké říjnové revoluci nepadlo ve zprávách ani slovo, ovšem staří komouši si nejspíš zase přišli na své. Co se týče normálních lidí, tak někteří byli příjemní a někteří ne. Hlavně postarší ženské byly hotové "baby Jagy", ale ne vždycky. Dost chlapů s komunistickým výrazem v obličeji zastávalo "veledůležité" funkce třeba šatnáře v restauraci nebo vrátného v hotelu. Takže se nedivím, ze jim ten "nový režim" moc nejde pod fousy. Ale je to skutečně "nový režim"? Když zakazují filmy (Borat) a oslavuji říjnovou revoluci pod rouškou něčeho jiného?

Pak následovala cesta domů. Zase 8 hodin v tom rozhrkaném žiguli. Zpestřena byla tím, že nám opět uprostřed ničeho spadl výfuk. Ještě že jsem měla sebou "duct tape" (elekrikařskaé lepicí páska) pro případ, ze by mně na letišti poničili zavazadla. Tak řidič výfuk přilepil a za strašného rachotu jsme dojeli do jakési "strojní traktorové stanice", kde normálně spravovali náklaďáky svážející dřevo, a tam nám to svařili (doporučil zase jeden Armén). Večer se řidič Arud ukázal jako grand, neboť nás (mne a překladatelku) v Petrozavodsku pozval do nadherné restaurace specializující se na kavkazská jídla a sám to zaplatil (jinak jsem do te doby všechno a všude platila já). A v 11 večer jsem zase svištěla nočním vlakem zpátky do St. Petersburgu, tentokrát jsem měla sama pro sebe kupé pro 4 lidi.

V St. Petersburgu jsem měla celý den sama pro sebe bez "dozoru" a strávila jsem ho v Ermitáži. Sranda byla, ze tam člověka nepustí dovnitř v kabátě, tak jsem musela čekat asi hodinu ve frontě, než se v šatně uvolnilo místo na moji bundu. Zakoupila jsem si elektronického průvodce v angličtině a celý den jsem koukala na nádherné obrazy všeho druhu. Zdaleka jsem neviděla všechno, člověk by na to potřeboval nejméně týden. Jo, a ten Zimní palác je součásti Ermitáže, kterou tvoří dohromady asi 5 velkých budov na břehu řeky Něvy.

Když už jsem byla v St. Petersburgu, tak jsem zatoužila vidět Kirov Balet. Jelikož Kirov byl nejspíš nějaký komunista, tak se to už nejmenuje Kirov Balet, ale Mariinskij balet. Je to součásti jakési Akademie Mussorgského a konalo se to v divadle Michajlovského. Viděla jsem Dona Quijota. Balet byl nádherný, ale orchestr mi poněkud připomínal orchester Boulder High School, hrál dost těžkopádně a občas i falešně.

Pak jsem šla asi na 4 hodiny do hotelu spát a v 3:30 ráno jsem musela vstávat, neboť letadlo do Frankfurtu mně letělo v 6:30 ráno. Bylo celé zamrzlé a museli ho odmrazovat, stříkali na něj nějaký sajrajt z náklaďáku. Ve Frankfurtu jsem se flákala 5 hodin a koupila jsem si tam mrňavou CocaColu za 3 eura. Hrůza! Odtud jsem letěla přímo do Denveru, let trval 10 hodin. Vedle mne seděl nějaký Arab v plném (a smrdutém) hábitu a přes uličku nějaká ženská, která se ihned po přistání pozvracela (to už jsem stála v uličce těsně vedle ní). Podařilo se mně propašovat do Colorada čerstvé brusinky, které vlastnoručně natrhaly děti ze sirotčince. Když jsem konečně vylezla z terminálu, tak jsem viděla, jak autobus z Denverského letiště do Boulderu "mizí v dáli znenadání", takže jsem musela hodinu čekat na další.