Kurdové jsou příslušníky největšího národa na světě bez vlastního státu a tvoří třetí největší ná­rodnostní skupinu na Blízkém východě.

Jejich situaci vystihuje jedno z kurdských přísloví: „Naše minulost je smutná, naše současnost tra­gická. Naštěstí nemáme budoucnost.“ Co je zajímavé, Kurdové nemluví jedním společným jazy­kem, ale několika, i když všechny patří k jazykům iránským. Nejdůležitější z nich je kurmandží, kte­rým hovoří Kurdové v Turecku, Sýrii a Iráku, a sorání, kterým hovoří Kurdové v Iráku a Iránu. Pů­vod svého náboženství pak mnoho dnešních Kurdů vidí v zoroastrismu, jenž zdůrazňuje rovnost obou pohlaví. Typickým projevem jednotlivých kultů je široká ochota a otevřenost zahrnout prvky ostatních náboženství. Kurdistán (území obývané Kurdy, nikoli však státní útvar), který nikdy ne­tvořil jediný politický nebo administrativní celek, se rozkládá pře­vážně v pohoří Zagros a Taurus a táhne se na jih do nížin v Mezopotámii a na sever až do stepí Anatólie.

Když hovoří syrští Kurdové o vlastním státě, mají zde na mysli region Rodžava (Rojava), ně­kdy též nazý­vaný Západní Kurdistán, jenž leží na západ od řeky Tigris podél turec­kých hranic. Kromě toho se ovšem nevzdávají myšlenky na budoucí sjednocení Západního Kur­distánu v Sýrii, Severního Kur­distánu v Turecku, Jižního Kurdistánu v Iráku a Východního Kurdistánu v Íránu. Všechny čtyři ob­lasti by se jednou měly spojit a vytvořit svébytný kurdský stát. Podstatného úspěchu v sebeurčení do­sáhl autonomní irácký Kurdistán, s nímž sousedí syrský Kurdistán, kde žije většina ze dvou a čtvrt milionu syrských Kurdů. A kde v listopadu 2012 prvně ustavila Sjednocená demokratická strana (PYD) kurdskou samo­správu, zahrnující většinu politických stran a nevládních organizací, přičemž samostatnost Rojava získala v listopadu 2013 jako vyvrcholení zdejší revoluce (Ro­java Revolution). Jednostranný krok PYD, která při vyhlášení au­tonomie ignorovala výhrady Kurd­ské národní rady, udělal čáru přes rozpočet iráckým Kurdům, kteří chystali celonárodní kongres, což vedlo k rozkolu mezi kurdskými stranami. Především však samospráva syrského Kurdistánu dala vzniknout vojenským jednotkám YPG, které zahrnují bojov­níky z celého spektra obyvatel oblasti bez ohledu na jejich po­hlaví, etnicitu nebo náboženství. Za­tímco IS přibíjel křesťany na kříže a ob­chodoval s jezídskými ženami jako se sexuálními otroky­němi, zástupce těchto menšin se podařilo v Rodžavě zahrnout do vojenských i administrativních struktur.

Rodžava se skládá ze tří enkláv osídlení u hranic s Tureckem (Afrín, Kóbání a Džazíra), hlavním městem je Kámišló (arabsky al-Kámišlí) v Džazíře. Je třeba zde podotknout, že pozornosti našich sdělovacích prostředků unikla skutečnost, že syrský Kurdistán 21. ledna 2014 v předvečer zahá­jení mírových rozhovorů v Ženevě vyhlásil svoji úplnou nezá­vislost, tedy prohlásil se za samo­statný stát. Jenže problém byl v tom, že na rozdíl od iráckých Kurdů autonomii či samostatnost syrských Kurdů neuznává syrský režim, ani mezinárodní společenství. Asadova armáda sice na syrské Kurdy nijak dnes neútočí, pro­tože brání pronikání islamistů z Turecka a bojují s džihádisty, ale samo­statnost Kurdů syrská vláda odmítá. Na ženevských mírových jednáních se pak Spojené státy po­stavily za jednotnou Sýrii a nevra­živě nahlížely i na samu kurdskou delegaci, která zde pro nezá­vislý syrský Kurdistán ne­našla žádnou podporu či spojence. Navíc prezident iráckého Kurdis­tánu Masúd Barzání prohlásil, že syrskou Rojavu po vyhlášení její nezávislosti neuzná a nebude s ní spolupracovat.

A tak syrští Kurdové začali hovořit o iráckém modelu, v němž jsou autonomní Kurdové součástí fe­derálního státu, kde do­stávají část státního rozpočtu a mají podíl na ropném bohatství. Představi­telé syrského Kurdistánu prohlašují, že i oni mají v Rodžavě pod kontrolou velké zásoby ropy, díky nimž bude jejich region nejbo­hatší v celé zemi, přičemž poukazují na irácký Kurdistán, který také začínal od nuly a dnes vyváží ropu do Turecka a v zemi působí celá řada amerických společností. Nutno podotknout, že jako logická se jeví zde možnost, kdy pravidelná syrská armáda, která s Kurdy nebojuje, ale naopak je dnes považuje za spojence v boji s džihádisty z Fronty an-Nusrá a Islámského státu, jako velkoodběratel pohonných hmot nakupovala kurdské ropné produkty. Jinak řečeno, pokud by se nedostávalo Asadovu režimu pohonných hmot, vůbec to neznamená, že by musel kvůli tomu obchodovat s Islámským státem, jak začal v těchto dnech tvrdit turecký prezident Erdogan, neboť surovou ropu či ropné produkty si může v případě nedostatku syrská vláda zcela jednoduše koupit od Kurdů.

Ale zpátky k tématu. Iráckým Kurdistánem je nazývána autonomní oblast Kurdů v severový­chod­ním Iráku, kterou tvoří guvernátory Halabdža, Sulajmáníja, Dahúk a Erbil, což je také hlavní město iráckého Kurdistánu s vlastní vládou, vlastní vlajkou a vlastními vstupními vízy. Jde o bohatý re­gion, prosperující především díky ložiskům ropy a zdrojům vody, kde žije zhruba 20 % populace Iráku. Oficiálním vládním orgánem kurdského regionu na severu Iráku, nazývaného irácký Kurdis­tán, nebo také Jižní Kurdistán, je Regionální vláda Kurdistánu, v originálním znění Hikûmetî Herêmî Kurdistan (HHK) v angličtině Kurdistan Regional Government (KRG). V iráckém Kurdistánu má moc v rukou Kurdská demokratická strana (PDK) prezidenta Masúda Barzáního. Proto také irácký Kurdistán z pestrého spektra kurdských stran v Sýrii podporuje syrskou odnož Barzáního strany zvanou Kurdská demokratická strana Sýrie (PDK-S).

Vztahy mezi iráckým Kurdistánem a syrskými Kurdy nebyly v posledních letech zrovna nejlepší z mnoha příčin, především však kvůli politické roztříštěnosti syrských Kurdů. Situace se značně zkomplikovala po vypuknutí syrské občanské války v roce 2011. Syrským Kurdům se podařilo sice stoupence Asadova režimu a později i nejrůznější džihádisty z většiny území syrského Kurdistánu vyhnat, ale jednotící silou schopnou syrský Kurdistán před Asado­vou diktaturou i džihádisty ubránit se ukázala být od ostatních kurdských stran poněkud odtr­žená a Asadovým režimem nejvíce pronásledovaná Strana demokratické jednoty (PYD). Tedy strana, jež sama sebe považuje za sestru (odnož) strany Kurdské strany pracujících (PKK) z tureckého Kurdistánu, kterou nejen Turecko, ale na jeho popud i EU spolu s USA označovaly za tero­ristickou organizaci. Strana kurdských pracují­cích PKK (Partiya Karkerên Kurdistan) má své ko­řeny v Turecku a k jejím hlavním cílům patří boj za vytvoření kurdského státu na Kurdy obývané části území dnešního Turecka.

Ozbrojené křídlo Sjednocené demokratické strany (PYD), působící v syrském Kurdistánu, tvoří Li­dové obranné jednotky YPG (Yekîneyên Parastina Gel), u nás často ve sdělovacích prostředcích zmiňované. Při bojích s islamisty pak s YPG spolupracují ještě syrsko-křesťanské milice Sutóró (Ochrana). Největší popularity u nás dosahují Jednotky ochrany žen (YPJ), jejíž členky se účastní regulérních bitev proti Islámskému státu (40 % ze všech kurdských bojovníků jsou ženy). K čemuž přispěla návštěvou Prahy jedna z velitelek kurdských ženských jednotek Nesrin Abdullahová, po­skytující našim novinářům rozhovory. Ta se na neformálních setkáních zmínila i o tom, že se v červnu 2014 zá­stupci YPG sešli s delegací nevládní organizace Geneva Call, kdy se zavázali k dodržování Že­nevských konvencí a odmítli používání sexuálního násilí, protipěchotních min a rekrutování osob mladších osmnácti let. Vzápětí ve svých řadách YPG identifikovaly 128 ozbro­jenců, kterým nebylo ještě osmnáct, a poslaly je zpátky do škol.

Navzdory jejich dosud komplikovaným vztahům bylo mezi čelními představiteli syrského a iráckého Kurdistánu podle zahraničních diplomatů v září letošního roku dosaženo významné dohody. Na začátku srpna 2015 totiž začala turecká „protiteroristická“ operace, kdy po několika symbolických náletech na pozice Islámského státu naplno propukla mohutná letecká kampaň (a to i na území iráckého Kurdistánu) proti kurdským jednotkám, které představují jednu z nejdůležitějších sil bojujících s Is­lámským státem. Turecko tím podle celé řady analytiků (a podle syrských Kurdů) zcela nepokrytě deklaro­valo svoji neochotu bojovat po boku mezinárodní komunity proti Islámskému státu. Nejdů­ležitější reakcí mezinárodní koalice vedené Spojenými státy pak bylo nedávné jednání (15. září 2015) v Erbilu, hlavním městě iráckého Kurdistánu, kde se prezident Masúd Barzání oficiálně sešel se Sa­lihem Muslimem coby zástupcem Strany demokratické jednoty PYD (pod kterou spadají jed­notky YPG) a Brettem McGurkem, velvyslancem USA v mezinárodní koalici proti Islámskému státu. Na základě zde uzavřené dohody Spojené státy začaly vojensky podporovat YPG (včetně ženských milic YPJ) jak přímou leteckou podporou, tak i dodávkami vojenského materiálu. Dále pak díky uzavřené dohodě začínají v Sýrii působit pešmergové cvičení a vyzbrojení na území Iráku (v první fázi 5 000 mužů), přičemž v Sýrii budou podléhat výhradně kurd­skému velení Lidových obranných jednotek YPG.

Ovšem v kontextu oficiální společné koordinace, tedy na setkání ustaveného „jednotného operač­ního centra“ při zastoupení mezinárodní koalice (USA), PYD (Sýrie) a HHK (Irák), se zdá být zcela ne­smyslné turecké tvrzení, že Strana demokratické jednoty PYD a Lidové obranné jednotky YPG před­sta­vují teroristické organizace. A pokud pouhých 17 vteřin narušení vzdušného prostoru ve vý­běžku jeho území stačilo Turecku k tomu, aby sestřelilo neozbrojený ruský bombardér po jeho náletu na džihádisty v Sýrii, je s podivem, že své vojsko v podobě tankových útvarů a další obrněné techniky vyslalo Turecko minulý tý­den na území ji­ného státu (Iráku) bez mandátu OSN, ale i bez souhlasu vlády tohoto státu, pod chatrnou zástěr­kou „výcviku zdejších bojovníků“.

A tak nezbývá než závěrem zopakovat Severoatlantickou aliancí dosud mezinárodnímu společen­ství nezodpovězenou otázku: jaká je skutečná míra tiché či otevřené podpory Turecka, coby řádného člena NATO, džihádistům z Fronty an-Nusrá a Islámského státu, v Sýrii bojujícím proti Kurdům?

Kurdské ženy se účastní regulérních bitev proti Islámskému státu.