O víkendu Moskva ohlásila úspěšný test mezikontinentální střely Sarmat a hned poté odvysílala státní televize Rossija 1 pořad 60 minut, ve kterém penzionovaný ruský generál Jevgenij Bužinskij prohlásil: „Pokud bude sedm a půl megatuny dopraveno na území našeho takzvaného partnera, pak objekty, jako je New York s devíti miliony obyvateli, to je fajn město, přestanou existovat. Díky jediné raketě.“

Frekvence podobných zpráv z Ruska se zvyšuje, i pravnučka Nikity Chruščova Nina, která je profesorkou mezinárodních vztahů v New Yorku, upozornila v Newsweeku na to, že Putin je ochoten nasadit taktické jaderné zbraně, protože je odhodlán vyhrát za každou cenu.

Při rozloučení Vladimira Putina s Vladimirem Žirinovským v moskevské katedrále jsme mohli, jak oznámila ČTK, vidět, že prezidentův pobočník měl s sebou kufřík potřebný k jadernému útoku. Otázka, na kterou se pokusím v tomto textu odpovědět, zní: Jak jaderný kufřík funguje ve Spojených státech a jak v Rusku?

Ve Spojených státech musí mít tento kufřík vždy u sebe jeden z členů ozbrojeného doprovodu a má ho většinou připoutaný k ruce: kufřík je z titanu, potažený kůží, má rozměry 45 krát 35 krát 25 centimetrů a váží 20 kilogramů. Američané mu říkají The Football. Kufřík obsahuje scénáře hrozeb, možností okamžitého úderu, návod pro vysílání projevu k národu i seznam atomových krytů. Autorizační kartu má prezident, který může zvolit odpálení konkrétní rakety.

Mimo něj má kufřík i viceprezident, ale o odpálení hlavic může prezident rozhodnout zcela sám: svolení Kongresu ani Senátu nepotřebuje. V principu jde vlastně jen o pečlivě zabezpečený satelitní telefon, který umožňuje vydat povel k odpálení raket pouze autorizovanému člověku. Rakety odpalují vojáci, ale prezident nevolá přímo jim, mezi nimi stojí ještě Sbor náčelníků štábu a Pentagon. Teprve ti naplánují útok a vydají povel posádkám.

Ruský kufřík má jméno Čeget – to je název hory na Kavkaze –, systém je mnohem jednodušší, protože ho měli používat politici vyššího věku. Ani ruský jaderný kufřík není jeden, pravděpodobně jsou tři a kromě prezidenta jej mají i ministr obrany a náčelník generálního štábu. Ani v tomto kufříku není žádné tlačítko, ale telefon, přes který se navzájem spojí a autorizují rozhodnutí. Rakety po jejich příkazu a následném příkazu generálního štábu odpalují vojáci. Podle odborníků z generálního štábu naší armády není ale v Rusku tolik brzd jako v USA, protože Putin má kolem sebe jen loajální skupinu spolupachatelů a žádné oponenty.

Obrana pomocí jaderného deštníku proti takovému útoku je bohužel v Evropě nedostatečná. Třeba Berlín by šlo uhájit jen tehdy, kdyby se kolem města shromáždilo všech dvanáct Patriotů umístěných v severním Německu. Míra zásahů ale není příliš vysoká: hovoří se o 40 až 70 procentech, aspoň to sdělil odborný novinář Gabor Steingart německému týdeníku Focus. A takzvané hodiny soudného dne ukazují, jak blízko je lidstvo k jaderné katastrofě. Během kubánské krize ukazovaly čas 11 hodin a 58 minut, dnes se tento čas prodloužil o půl minuty: čím je minutová ručička hodin blíže půlnoci, tím je svět zranitelnější vůči jaderné katastrofě.

Autor je publicista