Co se stalo s jeho odkazem? Pro neinformované nebo zapomětlivé: Pierre de Coubertin (1863-1937), potomek francouzského aristokratického rodu z 15. století, historik, pedagog s velkým důrazem na sport, zejména na rugby, osobně se musel zúčastnit obtížného běhu přes zejména byrokratické překážky, aby vzkřísil antické sportovní zápolení. „Ne vítězství, ale účast“ bylo jeho motto v podpoře harmonického porozumění nás pozemšťanů. K první olympiádě moderního věku došlo v Aténách roku 1896, a prozatím ta nejposlednější, již dvacátá druhá, se uskutečnila v černomořské končině Soči, oblíbené adrese multivraha Josipa Vissarionoviče Stalina.

„Takle sme teda dopadli!“ hartusil pamětník dřívějších, nikterak zlatých časů a spustil svou jeremiádu: na kusu prkna krkolomné cirkusácké veletoče, přemety deset, dvacet metrů vysoko v horském povětří. To je tedy jeden extrém - tím druhým, hodně opačným, je cosi jménem curling, ve slovníku přeloženéslovesem „vinout, natáčet, kadeřit, čeřit“. Čímž se míní jakési postrkávání, šolíchání kotoučů na ledě. Jak trapně aby se cítili ti šolíchatelé, kdo takovou pitomost vymyslel a dokonce z ní udělal olympijskou disciplinu? S takový precedentem proč rovněž nepovýšit klukovský um cvrnkání kuliček?

Neopomeňme však zřetelné plusy: feministická emancipace. Něžné pokolení s hokejkou na ledě, po mužském vzoru razantně až neurvale si počínat. Na lyžích odvážlivkyně se ze svahu řítí stokilometrovou rychlostí, z můstku vzletí do stometrové dálky.

Co by asi baron zakladatel zejména říkal hrám jako úsilí jedinců - příspěvku k mezinárodnímu porozumění a harmonii? Místo toho spíš propuká vlastenecké vřeštění. Patriotičtí nadšenci až šovinistickou vervou posedlí. Vítězové rozvinou prapory v národních barvách a s nimi před diváky v aréně pobíhají.

V případě malých až mrňavých států jim lze přiznat polehčující okolnosti k maximálnímu zviditelnění na celičké planetě. V době jedné letní olympiády jsem vandroval končinami Latinské Ameriky a zrovna dorazil do Trinidadu, jehož reprezentant ve sprintu zvítězil. Jeho desetivteřinový výkon se na televizní obrazovce opakoval po celou dobu našeho pobytu. Při jiné příležitosti, s¨v souvislosti s olympiádou snad v Montrealu, jsme zrovna Evropou projížděli, a cyklista representující zemi hodinek, sýra a nezdaněných peněz vyhrál. Jeho triumf se nám z obrazovek opakovaně připomínal, jím nejdůležitější zprávy ze světa začínaly a končily.

Takový triumf ovšem potěší zejména trpaslíky. My geronti si ještě pamatujeme Helsinky 1952 z doby ještě předtelevizní a mimořádně nemilé: pár měsíců poté rodná strana věšitelka na šibenici uškrtila svého generálního tajemníka Slánského a téměř tucet dalších významných soudruhů budovatelů vědeckého socialismu. A armádní důstojník Emil Zátopek získal tři zlaté medaile za vítězné běhání od 5 kilometrů až po maraton.

Oprávněně se tehdejší Čechoslováci radovali, ba i naparovali. Ale proč si takto musí počínat velmoci, co je pudí něco o své velikánskosti dokazovat?

Mediální zdroje jsou tím největším či aspoň nejzřetelnějším pachatelem. Takto jsem se s notným časovým zpožděním 8. srpna 1992 a ze zcela jiného prostředí vyjádřil v rubrice Dopisů čtenářů v deníku Press & Sun-Bulletin, Binghamton, New York. U toho ediční titulek OLYMPIC PRINCIPLES FORGOTTEN IN U. S. SUPERPATRIOTIC FRENZY. Toto je doslovný český překlad:

Moderní olympijské hry započaly téměř již před sto lety (1896), aniž jsme si zvykli přijmout principy zakladatele barona Coubertina o hodnotě účasti a nikoliv o vítězství za každou cenu. Idea her jako výtečné příležitosti k mezinárodnímu porozumění se pravidelně pomíjí: místo toho superpatriotická posedlost převládne na každém domácím dvorečku.
Sportovní discipliny, v nichž Američané nevynikají (kopaná, judo, zápas ve volné stylu, vzpěračství, kajak atd.) se úplně pomíjejí – jako by neexistovaly. Místo toho jsme krmeni reprisami groteskně nerovného basketbalovéhoho utkání (116 : 48 bodů) USA proti Angole k důkazu, jak báječní my jsme.
Večerní vysílání 28. července se vyčerpalo reportáží o výkonu zdatně si počínajících amerických gymnastek. Den poté bylo vystoupení mužů. Ti ale zklamali a divák měl k dispozici pouhých deset minut před půlnocí.
Ještě jeden příklad: plavání, finale na 100 metrů ve volném stylu, účast osmi finalistek. Ty se ale jen vteřinu mihly na obrazovce, neboť kamery se soustředily jen na Američanku Jenny Thomsonovou (detailní záběry: hlava, ramena, ruce, podpaží).
Komentátor básnil o Jenny a její cestě ke zlatu, Jenny, Jenny. Během závodu záběry víc na Jenny než na všechny soutěžící. Jenže se stalo, že Číňanka Zhuang Yong byla natolik nestydatá a arogantní, že nad naší Jenny zvítězila. Kamera na takovou provokaci zareagovala absolutním pominutím vítězky.
Tohle nebyl jediný případ tak malicherného počínání. Zřejmě to ale nikomu nevadilo. Olympijská idea fairness a mezinárodního porozumění se zda být mrtvá a pohřbená jako její zakladatelel Courbertin. Můj podpis, povolání, adresa.

- - -

V Soči jako při předchozích olympijských událostech je každodenní zveřejňování tabulek, kolik která země těch medailí posbírala. Bez ohledu na relevantní kriteria - rozsah území, ekonomický výkon, průměrná životnost a zejména ovšem počet obyvatelstva. Jestliže severoameričtí sousedé USA a Kanada získají stejný počet zlata, stříbra a bronzu a přitom se liší počtem obyvatel v poměru téměř 1 : 10, jaký si z toho udělat závěr? Jak měřit USA (300 mil.) a Norsko (5 mil.) stejným počtem jejich omedailovanosti?

Charles Gati, původním jménem Gutfreund, můj bývalý maďarský kolega v New Yorku, uspěl s uveřejněním prima poťouchlé studie v American Political Science Review, nejvýznamnějším časopisu tohoto oboru, kde dokázal, že v porovnání počtu obyvatel a medailí, státem s nejznamenitějším olympijským výkonem je Mongolsko - se sporým počtem obyvatel, ale se zdatnými zápasníky a vzpěrači metrákových břemen.

- - -

Dosavadní, hodně zkrácená inventura:
Atény, 1896 - začáteční iniciativa k celosvětové harmonii
Berlin, 1936 - Jesse Owens a Hitlerova personální potupa
Poválečná studená válka, od rasismu povýšení ke komunismu.
Mexico City, 1968 - zaťaté pěsti černošských vítězů
Mnichov, 1972 - premiéra mohamedánského terorismu
Moskva 1980 - politicky motivovaný bojkot
Los Angeles, 1984 - totéž s opačným obsazením
Konec studené války, nikoliv začátek globálního dorozumění.
Soči, 2014 - hrozba džihádem, fanatismem nenávistným, ničivým, nihilistickým, milovat smrt víc než život, tak vyřkl nejen Osama bin Ladin, jenž se svého kýženého cíle již dočkal. Taliban v Afghánistánu a Pákistánu, též se projevující zabíjením zdravotního personálu, poněvadž usiluje očkovat a tím i zachraňovat děti před nákazou obrny, děsivého neduhu. Hrozby třaskavými odvetami, jež se prozatím podařilo zmařit.

Dochází k velkému jásaní v metropolích zvítězivších v soutěži na uspořádání budoucích olympijských spektáklů. Nevyhnutelná je realita hrůzných finančních výdajů. Momentálně 50 miliard USD.

- - -

Nejblíž ke Coubertinově odkazu se asi zachoval lyžař v disciplině zvládnout v terénu velikánskou,mnohakilometrovou vzdálenost. Při předjíždění jednoho z účastníků postřehl jeho potíže s lyžemi, jejich vázáním. Ač jiné národnosti, zastavil a umožnil mu z obtíží vyváznout - ovšem s vědomím ztráty vlastního času. Ale se zachováním správného olympijského ducha, tak, jak si idealistický baron představoval.

KONEC