Zdá se, že OSN nemá nic důležitějšího na programu, než stále dokola „řešit“ Izrael. Tentokrát jeho jaderný arzenál. Dodejme: údajný jaderný arzenál, neboť Izrael nikdy nic takového oficiálně nepřiznal.
A dobře udělal.
Je to jako ze života. Má-li někdo zálusk na váš majetek, třeba zahradu s chatou, tím myslím zloděje, pak je nutné udržovat ho v nejistotě, pokud jde o to, jak vysokou úroveň zabezpečení máte. Protože čím vyšší je míra této nejistoty, tím vyšší bude i míra jeho obav, že útok proti vašemu majetku by se mu mohl krutě vymstít.
Platí to o to víc v případě, jsou-li těmi, kdo usilují nejen o váš majetek, ale i o život vaši sousedé – vlastníci přilehlých nemovitostí. Obklopují-li vaši parcelu ze tří čtvrtin (tří světových stran) a jen jedna světová strana je relativně bezpečná, pak knížecí rady lidí, kterým podobné nebezpečí nehrozí, totiž že byste to s preventivní sebeobranou neměli přehánět, jsou mírně řečeno poněkud stupidní.
Vraťme se ale do politické reality. Židé na evropském kontinentu poznali za druhé světové války na vlastní kůži to, čemu nacisté říkali „konečné řešení“. Bilance této zvrácené politiky je děsivá: likvidace dvou třetin evropských Židů. Nechce se ani domýšlet počty obětí, kdyby válka trvala déle, případně, kdyby Hitler zvítězil a roztáhl své pařáty mimo Evropu: obsadil sever Afriky a Blízký východ. Mráz běhá po zádech a děs naplňuje naše představy při takovýchto úvahách.
Jednou větou: tak či onak, jakmile byl spuštěn ďábelský vraždící mechanismus v rámci „konečného řešení“, šlo židovskému národu o holou existenci. Přinejmenším v Evropě.
Uplynuly ovšem pouhé tři roky a Židům šlo o holou existenci znovu. Tentokrát už nezůstali pasivní, ale statečně bránili svůj mladý stát, kterému dali 14. května 1948 název Izrael. Bylo zřejmé, o co jde: pokud existenci Izraele neubrání, bude ohrožena i existence národa, tentokrát ve Svaté zemi, v Zemi izraelské. Porážka Židů v první arabsko-izraelské válce by vývoj národa tragicky poznamenala. Židé ze všech zemí světa by neměli svoji autentickou vlast a byli by odkázání na milost a nemilost vládců v diasporních zemích. Tak jako v uplynulých dvou tisíciletích, ať už byly projevy antisemitismu jakékoli. (Nanejvýš by se mohli stěhovat či prchat před pronásledováním z jedné diasporní země do jiné, ovšem stoprocentní záruku, že se nestanou obětí antisemitismu by stejně neměli; tu mají pouze a jenom na jednom malém teritoriu na zeměkouli – v židovském státě.)
Po zkušenosti holocaustu, po předchozím pronásledování „napříč staletími“ a především po zkušenosti související se vznikem moderní demokratické židovské republiky bylo jeho lídrům zřejmé, jak si musí počínat, aby do budoucna uhájili vlastní existenci. Sousední i vzdálenější muslimské země se s existenci židovského státu na části historické Palestiny nesmířily a počínaly si tak, aby mu co nejvíce komplikovaly život. Byly odhodlány Izrael zničit vojensky – a když to v letech 1948/1949 nevyšlo, přistoupily k totálnímu bojkotu. Klíčový byl přirozeně bojkot ekonomický. Hrozba agrese byla ovšem trvalá, otázka, kdy se o „zahnání Židů do moře“ Arabové pokusí znovu, visela permanentně ve vzduchu.
Uvažování arabských lídrů nejlépe ilustruje výrok iráckého premiéra Nurího al Saída, který v roce 1947, ještě před tím, než OSN rozhodla o rozdělení Palestiny, pravil:
Zničíme tuto zemi zbraněmi. Zničíme každé místo, kam Židé půjdou hledat útočiště.
Představme si – a on to není z velké části pouze ilustrativní příklad -, že by prvorepublikové Československo čelilo totálnímu nepřátelství Německa, Rakouska, Polska a Maďarska a pouze hranice s Rumunskem by byla hranicí se spřátelenou zemí. Vláda v Praze by vybudovala účinná pohraniční opevnění – a Společnost národů by ji ve své rezoluci vyplísnila, že provádí militaristickou politiku ohrožující evropský mír. A vyzvala by k likvidaci opevnění. Aniž by vzala v úvahu postoj Berlína, Vídně. Varšavy a Budapešti.
Jak pošetilé se to dnes jeví po historických zkušenostech 20. století.
Něčemu podobnému je v OSN vystaven Izrael. Valné shromáždění si v pondělí 7. 12. 2020 – a není to poprvé – vzalo na mušku jeho údajný jaderný arzenál a drtivou většinou Jeruzalém vyzvalo, aby se vzdal jaderných zbraní. K tomu je nutné vytknout před závorku: aniž by OSN věděla, zda Izrael vůbec nějaké jaderné zbraně vlastní, neboť jeho představitelé to nikdy oficiálně nepřiznali.
Připusťme ale možnost, že Izrael jadernými zbraněmi disponuje. Pak je nutné připomenout, za jakých okolností byl nucen si je opatřit (viz výše). Lze jistě namítnout, že mezitím se doba změnila a s několika arabskými státy včetně dvou sousedů má podepsané mírové smlouvy. Stále ale existuje dost jiných muslimských zemí či ozbrojených organizací působící na území arabských států či na teritoriu arabské samosprávy, které veřejně hlásají, že jejich cílem je Izrael zlikvidovat.
Tváří v tvář všem těmto faktům je výzva, aby se Izrael vzdal jaderných zbraní, za předpokladu, že je má, stejně pošetilá, jako by byla výzva Společnosti národů předválečnému Československu, ať se vzdá pohraničních opevnění. (Ta byla nakonec ČSR k ničemu, což ovšem neplatí o odstrašujícím efektu izraelské nukleární výzbroje, pakliže ji jeho armáda má k dispozici.)
Jenom na okraj dvě poznámky autora článku. 1/ Nevěřím, že Izrael jaderné zbraně nemá. Naopak jsem přesvědčen o tom, že politika, jakou v této věci praktikuje, je šalomounsky moudrá a nanejvýš prozíravá. 2/ Odstrašujícím příkladem je Ukrajina. Ta se vzdala jaderného arzenálu v dobré víře, že jí na oplátku smluvní státy budou garantovat územní celistvost a mezinárodně uznané hranice. Výsledek: nemá ani jaderné zbraně, ani Krym.
V hlasování VS OSN ze dne 7. 12. 2020, v němž se žádá, aby se Izrael zachoval tváří v tvář realitě pošetile a sebevražedně (vzdal se jaderných zbraní), bylo zřejmé, jaké je rozložení sil v současném zvráceném světě:
Rezoluci podpořilo 153 zemí.
Proti bylo šest států: kromě Izraele USA, Kanada, Marshallovy ostrovy, Mikronésie a Palau.
Zdrželo se 25 zemí: Česká republika, Albánie, Austrálie, Belgie, Kamerun, Středoafrická republika, Pobřeží slonoviny, Chorvatsko, Dánsko, Estonsko, Etiopie, Francie, Gruzie, Německo, Maďarsko, Indie, Itálie, Litva, Lucembursko, Monako, Nizozemí, Panama, Polsko, Rumunsko a Spojené království.
Jsem si vědom toho, že lze oponovat: jakým právem vede Izrael kampaň proti íránské snaze získat jaderné zbraně, když je sám zřejmě vlastní?
Odpověď je prostá. Protože Izrael nikoho neohrožuje, nikomu nevyhrožuje likvidací. Írán ano. A v tom je ten podstatný rozdíl.
Převzato z blogu autora s jeho svolením.