Nejfatálnější chybou je, že symbol islámského radikalismu nebyl po lednovém atentátu na redakci časopisu zadupán do země

Po atentátech v lednu v Paříži v redakci humoristického časopisu av židovském obchodě s lahůdkami jsem na tomto místě psal:

„Evropané, kteří jsou islamisty a odjeli do Sýrie či Iráku bojovat na straně tzv. Islámského státu, po svém návratu do Evropy představují jasné a bezprostředně přítomné nebezpečí...

Jak na (atentáty) reagovat? Samozřejmě v první řadě dopadnout a potrestat pachatele. Za druhé, jenom ne strach... Za třetí, přestat už konečně s těmi prázdnými řečmi a nesmysly, že ‚islám je náboženstvím míru‘. Ne, v islámu je přítomno dračí vejce, z něhož se už jeho obsah vylíhl. Tím nemá být řečeno, že mnozí muslimové, snad většina, nejsou mírní a nenásilní lidé. Jenže rozhodující jsou vždy nikoli pasivní většiny, nýbrž odhodlané menšiny. A ty uvnitř islámu jsou strašné...

Co z toho plyne? Jednak to, že je správné ujistit umírněné muslimy, tedy ty, kteří nejsou násilní a ani na násilí nepomýšlejí, že mohou žít v naší evropské společnosti klidně a bez obav a těšit se všem právům a svobodám evropských občanů. Dále ale i to, že od nich na oplátku očekáváme, že se budou od vražedných útoků svých džihádistických souvěrců nejen distancovat a odsuzovat je, ale že pro to v rámci islámu i něco udělají. O tom, jaký je a bude islám, co to vlastně bude islám, nemůžeme a nebudeme rozhodovat my nemuslimové, ale mohou a udělají to jen muslimové. My těm umírněným můžeme pomoci tak, že si otevřeně a naplno přiznáme, že s radikálním islámem jsme ve válce.“

Dále jsem psal: „Tzv. Islámský stát se prokázal být ideologickým, propagandistickým a rekrutujícím magnetem pro islamisty z Evropy. Po vraždách v Paříži je jeho existence pro nás už netolerovatelná. Už nejde jen o to, územně jej zapouzdřit, je nutné jej zničit. Představuje pro nás existenční hrozbu. Bombardovací kampaň proti němu by měla trvat tak dlouho, jak bude nezbytné pro to, aby byl zničen.

Otázka islámu v Evropě je věcí vážnou – smrtelně vážnou, jak se ukazuje. Měli by se k ní čelem postavit odpovědní lidé; neměla by být establishmentem zametána pod koberec a tak přenechávána šaškům. (...) nasnadě je moratorium na další muslimskou imigraci do Evropy obecně a do ČR konkrétně; předem totiž nikdo neví, zda konkrétní muslimský imigrant bude patřit k (umírněné) většině, anebo k (islamistické) menšině. Čím více muslimských imigrantů, tím více bude v absolutních číslech růst i počet těch (džihádistů) mezi nimi.“

Je pozoruhodné, že po deseti měsících a útoku ve stejném městě, avšak mnohem krvavějším, na tom nemusím měnit vůbec nic. Má doporučení dnes jsou stejná jako v lednu.

Za nejfatálnější chybu považuji to, že tzv. Islámský stát nebyl během uplynulých deseti měsíců zničen. To je naše hrubé selhání. Málo lidí si uvědomuje, jak je pro ideologický radikalismus důležitý státní útvar, režim. Je symbolem, vzpruhou a povzbuzením radikální kauzy. Psychologickým a ideologickým magnetem. Pokud stát, režim existuje, dodává svým stoupencům v zahraničí naději, inspiraci a povzbuzení.

Zničení nacistického státu před sedmdesáti lety neznamenalo konec všech nacistů, ale odstranění smyslu jejich životů. Rozpad sovětského státu a zánik jeho režimu neznamenal konec všech komunistů, ale zklamání jejich nejzazších nadějí. Porážka Napoleona před dvěma sty lety neznamenala konec všech bonapartistů v Evropě, ale umenšení jejich akceschopnosti.

Islámský stát je vztyčeným prostředníčkem nám, Západu, vzdorně strčeným do obličeje. Jeho samotná existence povzbuzuje a aktivizuje islamisty. Jeho zničení nepovede k jejich okamžitému zániku – válka proti islamistům bude trvat, stejně jako studená válka trvala, několik desetiletí –, ale k jejich demoralizaci a deziluzi. Jejich kauza se už nebude jevit jako vítězná.

Vůči tomuto státu musíme zaujmout catonskou strategii (dle Catona staršího: „Ostatně soudím, Kartágo musí být zničeno.“). Bombardování by nemělo skončit, dokud nebude definitivně zničen, zadupán do roztaveného písku pouště. Všemi pro tento úkol dostačujícími prostředky nacházejícími se v arzenálech západních zemí.

Zničení Islámského státu nepovede k vymizení islamistů všech a hned; jeho nezničení však zaručeně garantuje zopakování Paříže do několika měsíců – ve městě samotném nebo v kterémkoli jiném. S ještě větším počtem obětí.

LN, 16.11.2015