SVĚT: Islám ante portas (3)
Není muslim jako muslim
Nedávno vyšla velice zajímavá studie o vnitřním vztahu konfliktu uprostřed muslimské víry, s názvem „Proč se sunnité bojí šíitů: skutečná podstata syrského a středovýchodního konfliktu" (Hillel Fradkin, Lewis Libby, překlad vydal Občanský institut).
Vychází z teze, že na Blízkém východě a možná i na dalších místech světa hrozí válka mezi náboženstvími. A to nejen mezi islamisty a židy anebo mezi křesťany a islamisty, ale hlavně mezi vyznavači islámu samotnými. Dva roky po začátku bojů v Sýrii působí tamní konflikt stále více jako katalyzátor krvavé regionální konfrontace mezi šíity a sunnity. Zdá se, že muslimský svět se dostal do podobné fáze, jaká předcházela evropským středověkým křesťanským válkám. Ty probíhaly podle některých výkladů od „velkého schizmatu“ v roce 1054 v zásadě do konce třicetileté války 1618-1648. V Evropě bojovali proti sobě jak různé minoritní části, ale hlavně z nich vzešlí protestanté proti katolíkům.
Je na čase, abychom se naučili ty nejzákladnější informace o vyznavačích islámu. Hlavními skupinami jsou sunnité a šíité. Sunnité tvoří převažující většinu muslimů (cca 80-90 %) a na rozdíl od šíitů uznávají legitimitu prvních čtyř chalífů a tradici a právní systém, které se ustavily v islámském státním společenství (sr. také zde).
Šíité tvoří po sunnitech druhou největší skupinu v islámu.
Aby to však nebyla tak jednoduché, existují zde další skupiny jako alavité, jezídi, ibádovci, cháridžovci, baháisté (hlavní sídlo v izraelské Haifě), ahmadíjové, sufisté a další.
Hlavním problémem je to, že dnes hlavně sunnité, vyznávající wahhábismus, což je sunnitská fundamentální forma islámu, mimo jiné státní ideologie Saúdské Arábie, prosazují násilný a hluboce středověký islám. Wahhábité svoji duchovní školu nazývají "salafíja". Sami sebe navíc vidí jako jediné nositele pravého nezkaženého islámu, přičemž vyznavači ostatních islámských škol jsou těmito radikálnějšími směry označováni za nevěřící. A ti jsou dnes vedoucí silou v pokusu vytvořit Islámský stát nejprve na půdě Sýrie a Iráku. Společným jmenovatelem těchto sunnitských proudů je sklon k potlačování práv žen, militantnost, extremismus či přísná a doslovná interpretace textu koránu a hadíthú.
V praxi to tedy vypadá tak, že se dnes šiíté, ale i celý svět bojí spíše sunnitů. Protože to jsou údajně ti, co vedou boj za vytvoření jediného správného chalífátu. Za použití všech prostředků. A když se říká „všech“, tak se myslí skutečně všech.
Írán je sice šíitský, ale je modelovým příkladem změny. Sám byl od začátku 20. století stále a stále více moderní společností, než se vytvořilo v šedesátých letech 20. století mezi mladými rozmazlenci v tehdy relativně demokratickém Íránu hnutí, do jehož čela se postavil (v Paříži usazený, marxisty a západními intelektuály obdivovaný) imám Chomejní, vyhnal „zkorumpovaného" šáha Pahlavího, mladí Íránci jásali a revoluční „demokratičtí“ studenti zajali americká rukojmí. A jak to vše dopadlo? To ukazují nejlépe dva obrázky. Na prvním obrázku jsou „revoluční studenti“ v Íránu v roce 1970 za arcilotra Pahlavího a na druhém je dnešní předepsaný oděv mladých žen i Íránu.
Co by asi chtěly ty v „islamismu“ vzdělané české dívenky vyprávět dnešním školákům a studentům? Anebo co vysvětlovat o problémech - mezi touto dnešní mládeží tak obdivované - homosexuality v Íránu? Jak by vysvětlili, praxi z Íránu, kde jsou veřejně popravováni „nepřátelé“ chomejnistů, ale i homosexuálové na veřejných shromážděních, jako je vidět na tomto obrázku?
Znovu opakujme. V této oblasti nejsou žádní „umírnění“ islamisté, kteří by vyvíjeli nějakou veřejnou činnost. Obyčejní lidé islámské víry jsou buď indoktrinováni nenávistí – vůči židům, křesťanům, „jiným muslimům“ atd. -, anebo musí mlčet, jinak je to stojí život. Ty bludy o dnešním „mírumilovném islámu“ je potřeba vyvrátit. Je to stejné, jako by někdo mluvil o „mírumilovném křesťanství“ v době evropských náboženských válek.
Navíc je potřeba mít na paměti, že i v islámu, jako každém náboženství, existuje neopomenutelná národní či chcete-li nacionální rovina. Katoličtí Francouzi s chutí vraždili protestantské Angličany a husité volali: “Žeňte Němce, papežence!"
A tak Íránci nenávidí Iráčany, Syřané pohrdají Libanonci, Turci považují všechny Araby za podřadné, Kurdové bojují za svůj stát proti všem… No a zástupce těchto národů najdeme všude v Evropě. Vedle nás, v Německu, hlavně Turky a Kurdy, co se nemají rádi, a přestože Kurdy všichni považují za muslimy, většina z nich vidí své původní náboženství v zoroastrismu atd. atd. Na mapě je vidět rozložení jednotlivých hlavních proudů islamismu. Pustí se do sebe vzájemně, anebo do nás společně?
Islám ve světě
Přečtěte si ještě jednou ty náborové stránky českých milovnic islámu, i vyjádření jednotlivých „expertů“, které tyto pokusy o indoktrinaci české mládeže podporují a blábolí o „mírumilovném islámu“.
Tady jsou ukázky, jak vypadá v praxi ten „mírumilovný islám“. Na jednom obrázku je vidět jednu z obětí IS, a je jedno, zda je to irácký křesťan anebo „nevhodný muslim“ - je to odporně zavražděný člověk. Na dalším obrázku pak vidíte ty „boží bojovníky", jak vraždí zajaté mladé Iráčany, rozhodně ne však zajaté vojáky, jak tvrdili na internetu a jak to pitomě převzala evropská media.
Když se zeptáte, co na to říkají muslimové žijící u nás, vykrucují se a a lžou. Nemají jinou možnost. Taková je skutečná praxe dnešního islámu. Podvolit se, mlčet anebo zemřít.
Až úplně zvítězí myšlenka „multikulturalismu“, pak se budeme bát mluvit pravdu i my. Jako se to už objevuje v Polsku, údajně katolickém, ale s tak do zadku Unii lezoucími novináři a politiky, že jak informoval Benjamin Kuras v článku Udavači v časopise Reflex, džihád sice dorazil do Polska, ale žádná libanonská lahůdka to věru není. Většina z nás se domnívala, že protože u nás prakticky žádní muslimové nejsou, protože jsme postkomunistický stát se svými zkušenostmi z totality, protože je vedle nás katolické Polsko, tak že jsme nějak chráněni. Jak se zdá, tak ani náhodou!
Cituji: … už (existuje) prakticky zákonná šikana naivních jednotlivců stále se domnívajících, že islám se v evropské demokracii smí kritizovat jako každé jiné náboženství. Ale kdepak, holečkové, dozvídá se nejnověji pan Damien Kowalski, redaktor a provozovatel internetového portálu zvaného „NIE dla islamizacji Europy" (Ndie. pl), která si na Facebooku vysloužila podporu 150 000 čtenářů.
„Podněcuje prostřednictvím internetu nenávist k příslušníkům islámu a žádá finanční příspěvky na svoje akce na číslo svého bankovního konta," zněla loni v září žaloba podle hned tří paragrafů trestního zákoníku, po níž následovalo zatčení, výslech a pak její zastavení, když se „nenávist" neprokázala. „Udavači" - jejichž hlavním aktérem je reportér (sic!) Gazety Wyborcza jménem Jan Kapela - se nedali a nějakou nenávist přece jen našli v komentářích několika čtenářů. Tak se letos v červnu šetření obnovilo žádostí prokuratury o „vysvětlení postoje k islámským věřícím" a návštěvou policie, jež Kowalskému zabavila počítač… Naděje, že postkomunistická paměť totalitních praktik Poláky od kulturní a civilizační sebevraždy Západu uchrání, se ukázaly být naivní.
Co bude dál, skutečně nevím. Zda se u nás také nenajdou udavači hledající zločiny tam, kde jde o názory. Jedno je však jasné. Evropa a svět se dělí. Muslimové v západní Evropě jsou načasovanou rozbuškou změn, které přijdou. A nebudou se Evropanům líbit.
Budou se však líbit třeba Putinovi, až lidé začnou říkat, že Rus je sice Rus, ale nenutí ženy chodit zahalené, nenutí nás mlátit hlavou o zem a být jen podlidmi muslimů. Jak dlouho bude trvat, až tváří v tvář agresivnímu islamismu budou lidé u nás číst s nadšením slova:
„Vidíme, jak většina euroatlantických zemí fakticky jde cestou odmítání svých kořenů, včetně křesťanských hodnot, které tvoří základ západní civilizace. Popírají se morální zásady a jakákoli tradiční identita: národní, kulturní, náboženská, nebo dokonce pohlavní. Provádí se politika, která řadí na stejnou úroveň velkou mnohodětnou rodinu a partnerství osob stejného pohlaví, víru v Boha a víru v Satana. … Lidé v mnoha evropských zemích se bojí nebo stydí mluvit o své náboženské příslušnosti. Ruší a přejmenovávají svátky, aby stydlivě schovali podstatu těchto svátků – jejich morální základ. A tento model se agresivně snaží vnutit celému světu. Jsem přesvědčen, že to je přímá cesta k degradaci a primitivismu, k hluboké demografické a morální krizi.“ (výňatek z Putinova „Valdajského“ projevu 2013)
Nenápadně, za naší vlastní pomoci a hlouposti, začala třetí světová válka. Naše léky a zdravotnictví, naše technika a výkonné zemědělství vyprodukovaly v zemích islámu – hlavně v těch arabských - nevídanou populační explozi. Statisíce mladých muslimů nemají žádnou budoucnost. Zajímavá a lukrativní místa jsou obsazena, k ženám se tito mladí nadržení samci nedostanou, je stále méně a méně místa v islámské společnosti a jejich vlády to řeší, jako mnohé jiné před nimi, vytvářením „pátých kolon“ a rozpoutáváním strašlivých válek. Čím více mrtvých, tím lépe.
Vizigóti plenící Řím
A tak jako kdysi franko-germánští Vizigóti, vedení lidmi vychovanými v Římě a oslněni římským bohatstvím, se dnes lidé z muslimských států domnívají, že je v Evropě čeká ráj. Ale oni sami, ani jejich vládci netuší, že až dobudou „Řím“, tak jako Vandalové (germánský kmen, jehož sídla byla v 1. století n.l. mezi Odrou, horní Vislou a pohořím Sudety a na území dnešního Slezska) bohatý a kulturní Řím se rozpadne na ruiny a vše skončí v bídě a zmaru. Evropa už to zná. Svoji vinu na pádu římské říše mělo extrémně časté střídání vládců, celkový morální úpadek římské společnosti, ale hlavně nezastavitelná masa v té době „přemnožených“ barbarských národů, které se z východu tlačily do západní Evropy. Tehdy, tak jako dnes, došlo tehdy ke „stěhování národů“, které trvalo několik století a bylo zřejmě způsobené změnou způsobu života germánských a slovanských kmenů a jejich „oslněním“ bohatstvím Říma, jehož původ nechápali. Divíte-li se těm “slovanským“, přečtěte si skutečné dějiny a ne jen Jiráska. Po Keltech se do Bohemie a na Moravu skutečně nejprve nastěhovali germánští Markomané a částečně Vizigóti, aby pak nějak po porážce od Římanů zmizeli a objevili se Slované, kteří napráskali Avarům, když společně Avaři a Slované nejdřív neúspěšně obléhali Konstantinopol (a jsme zase na tom Blízkém východě), aby pak Avary vyhnali a hned následně natloukli pod vedením Sáma germánským Frankům. Takže nic nového pod sluncem.
Otázka je, zda to vše chápou dnešní evropští a američtí politici. Že to nechápe velká část moderních polovzdělanců, zvláště těch, co nosí sukně, mne nepřekvapuje. Jejich způsob uvažování je stejný, jako když se koncem 19. století dostali k nějakému vzdělání chudí muži „z lidu“ a chtěli dělat revoluce. Pak přišly, pod „ušlechtilými hesly“, dvě strašlivé světové války.
Máme sílu té třetí zabránit anebo si ji alespoň netahat domů? Nakonec snad jen citát závěru z Kurasova článku. Potěšil mne. Ten závěr:
„Zůstávají Češi se svou husitskou paličatostí poslední pevnůstkou západní civilizace na evropském kontinentě?“
Doufám, že ano.
KONEC