Islám je uceleným náboženským systémem několik staletí (přesněji od 7. století n.l., kdy vznikl). Úvahy o aktuálních islámem se zaštiťujících projevech protizápadního odporu ve městech Blízkého a Středního východu proto nepovažuji za vhodné stáčet na otázku „Islám – ano či ne?“, neboť islámské náboženství zahrnuje obrovskou skupinu věřících v rozdílných sociálních, politických a kulturních souvislostech.

Vyznavači islámu se od sebe liší často nejen dosaženým vzděláním, místem pobytu, ale také politickou orientací a samotným způsobem vyznání. Islámské učení je vnitřně mnohotvárné a islamisté, již představují pro západní civilizaci patrně nejbolestivější hrozbu při kontaktu s prostředím islámu, by museli vynaložit nezvykle velké a prakticky nereálné úsilí, aby muslimy „na všech frontách“ sjednotili do jednoho nezničitelného šiku.

Jinou věcí zůstává, že islám jako politická ideologie má své stoupence a vůdce. Západního pozorovatele může takové spojení rozladit. Náboženství přeci do politiky nepatří. Demokracie nesnese slučování státu a církve apod. Co však namítnout při poukazu na existenci četných stran v nejvyšších patrech evropských mocenských struktur, které se již v samém názvu hlásí ke křesťanství, tedy k náboženství?

Diskuse o politickém islámu nabírá nový rozměr uvědoměním si, že je pro nás zažitou normou politické křesťanství, které nijak námi definovanou a hájenou liberální demokracii neboří. Máme-li právo my přizvat ke správě věcí veřejných spojovatele náboženství a státní moci, měli bychom je tolerovat u jiných, byť vyznávajících odlišnou víru.

Hledá se islámský demokrat. Zn.: Inspirace Západem výhodou

A v čem je háček? „Naši“ náboženští politikové vykonávají svou službu v mezích předem vytyčené a důvěrně známé liberální demokracie. Při posuzování islámského terénu není jisté, zda je uznají také ti „jejich“.

Řekne-li se islámský politik, vybaví se nám povětšinou vousáč s kalašnikovem nenávistně uvrhávající do klatby veškeré křižáky, sionisty a nevěřící. Nejznámějšími politickými vykonavateli islámu jsou v našich očích Usáma bin Ládin, Ajmán Zawahrí, v lepším případě ajatolláh Chomejní nebo Hassan Nasralláh.

Zabořme se nyní až po bradu do snu. V něm spatřujeme politika s názory velmi podobnými západním špičkám. Hovoří o palčivých problémech a jejich řešeních za pomoci reforem v našem civilizačním pojetí. A představme si, že tento politik bude pravidelně navštěvovat mešitu. Jeho manželka a dcery budou zahalené šátkem a on nikdy neopomene zdůraznit, že hlavním kritériem správnosti u každého rozhodnutí je pro něj slovo Alláhovo pronesené ústy proroka Muhammada. Jaký je v tom rozdíl od politika, který nevynechá nedělní bohoslužbu v křesťanském kostele, nechává své potomstvo krátce po narození křtít a ve svých projevech s oblibou cituje z Bible? A že takoví politici v Evropě jsou a za nebezpečí je nepovažujeme (nejhůře za exoty).

Tímto nastiňuji dosud nepříliš vyzkoušenou praxi západních zemí ve vztahu ke světu islámu. Nežli investovat další výdaje ze státních zdrojů (čili z kapes daňových poplatníků) do podobných válečných dobrodružství jako bylo to, kterým Spojené státy stále se střídavými úspěchy a nezdary procházejí v Iráku, snažme se poměry ve státech s islámem jakožto převládajícím náboženstvím změnit zevnitř.

Podpora prodemokratických nábožensky umírněných (stačí ne fanatických) vůdců čeká na svou důslednou aplikaci. A připusťme, že nikoli pouze v jihozápadní Asii a přilehlých regionech, ale též u nás v Evropě, kde mladá revoltující generace muslimských přistěhovalců nečekaně snadno nalézá zalíbení v plamenných radikálech z ulice. I jim by islámsko-demokratická alternativa přišla k duhu. A v neposlední řadě rovněž nám, ještě pořád většinovým, islám nevyznávajícím „domorodcům“.

Autor je člen strany Liberálové.cz a zástupce ředitele Institutu K.H.Borovského