Láska na první pohled, tak bychom snad mohli hodnotit vztahy Íránu a Venezuely v posledním desetiletí. Vlastně jde především o vztah dvou státníků, prezidentů Ahmadínežáda a Cháveze. A právě Chávez zrovna absolvoval návštěvu u toho druhého, tedy v Íránu. Jen během této návštěvy podepsali jedenáct převážně hospodářských dohod, a přitom zdaleka nejde o první cestu tohoto typu. Co tyto dvě nesourodé země a dva tak odlišné muže spojuje?

Na jednu stranu to je určitá příbuznost ideologická. Jistě, Chávez je velmi levicový – řekněme socialistický – politik, zatímco Ahmadínežád je, přinejmenším západními měřítky, velmi konzervativní náboženský vůdce. Oba jsou však populisté opírající se o masy neprivilegovaných a nevzdělaných obyvatel, oba se opájejí radikálně-revoluční rétorikou a oba spojuje nevůle, možná přímo nenávist k Americe. A to už souvisí s mnohem reálnějšími – totiž geopolitickými - základy jejich postojů. Spojené státy na jedné straně a Írán s Venezuelou na druhé straně, mají velmi odlišné strategické zájmy a oba státníci se s americkým ostřím už vícekrát střetli. Chávez zazlívá Americe její údajný podíl na jeho někdejším sesazení a tvrdí, že i nadále Američané pracují na jeho politické likvidaci. Dlouhodobě nedobré vztahy Íránu a Ameriky jsou velmi dobře známé. Není tedy překvapením, že Chávezova Venezuela patří k velkým odpůrcům mezinárodních i amerických sankcí uvalených na Írán kvůli jeho jadernému programu.

Nyní oba státy hodlají prohloubit svou hospodářskou spolupráci, a to například v oblasti těžby a dopravy ropy. Oba režimy totiž mají štěstí a ke svým ne vždy zcela racionálním plánům mohou používat značné částky plynoucí z exportu fosilních paliv. Írán nyní podle dohod hodlá například pomáhat Venezuelanům s dopravou ropy do Evropy a Asie, Venezuela zas už dříve hodlala pomáhat Íráncům se zpracováním ropy. Írán totiž musí benzín, naftu a další petrochemické výrobky dovážet, protože nemá dostatečné kapacity pro zpracování suroviny, kterou sám vyváží. To jej značně oslabuje, protože západní země s Teheránem přiškrtily spolupráci na tomto poli. O možné pomoci Venezuely Íránu při obcházení sankcí můžeme jen spekulovat.

Oba státníci se tedy opět shledali, společně zahřímali proti americkému imperialismu a ohlásili jeho brzké zhroucení. Otázkou nicméně je, jak vážně se obě země navzájem berou a jak vážně máme brát my jejich okázale vřelou součinnost. Vždyť před několika lety se oba politici dohodli na nejrůznější spolupráci, jako je výstavba íránských továren na výrobu traktorů a automobilů, kterými hodlali zaplavit Latinskou Ameriku. Nyní, po čtyřech letech, se téměř nic z těchto plánů v hodnotě několika miliard dolarů nepodařilo uskutečnit a vzájemná obchodní výměna dosahuje ročně „jen“ asi 100 milionů dolarů.

Ve skutečnosti oba státy mají jiné, mnohem zásadnější priority. Venezuela je pro Írán jistě příjemným partnerem v budování iluze, že proti americkému imperialismu a jeho spojencům stojí ruku v ruce svobodné a hrdé národy třetího světa. Venezuela například v době války v Gaze omezila své kontakty s Izraelem, stejně tak Bolívie, další z anti-imperialistických států. Íránci také pěstují přátelství s Nikaraguou. Ovšem ve skutečnosti Írán mnohem více než přátelství s těmito trpaslíky potřebuje spolupráci s obry, jako jsou Argentina a Brazílie. To se týká jak hospodářství, tak i diplomacie, vždyť Brazílie se spolu s Tureckem nedávno nechala vtáhnout do hry o rozbití mezinárodního odporu vůči íránskému jadernému programu. Írán také mnohem více investuje do svých kontaktů v Africe a pěstuje své partnerství s opravdu důležitými zeměmi, jako je Čína, Turecko a samozřejmě i Rusko.

Také Chávez ví, anebo alespoň jeho poradci, že o Írán se Venezuela zrovna opírat nemůže. Ostentativní přátelství uvnitř klubu zavržených, do něhož patří ještě třeba Lukašenkovo Bělorusko, je dobré jen pro potěchu ducha, ale nikoli pro reálné výsledky. Ostatně samotný Chávez je nyní na delší cestě, během níž navštívil nejen Minsk a Kyjev, ale také a především Moskvu, kde podepsal dohodu o výstavbě jaderné elektrárny. Nyní ještě, opět do značné míry hlavně pro radost a jako vzkaz světu, navštíví prezident Chávez Sýrii a Libyi.

Přesto je nejen zajímavé, ale i poučné sledovat vývoj vztahů Venezuely a Íránu, dvou kulturně odlišných a geograficky velmi vzdálených zemí, které před šesti lety měly sotva nějaké vztahy a nyní je jejich přátelství dáváno na odiv celému světu. Pozorování dění v bloku odporu, jak se tyto země vnímají samy, a nebo v ose zla, jak je nazývají potměšilí novináři, je dobrým indikátorem jiných, pro svět důležitých procesů. Spekuluje se například, že Chávez během svého pobytu v Moskvě a pak v Teheránu žehlil vztahy obou zemí, narušené souhlasem Ruska s některými sankcemi proti Íránu.

Na protější straně barikády se odehrávají adekvátní procesy. Například ve středu také USA potvrdily, že platí jejich dříve oznámený, a v Názorech a argumentech již analyzovaný záměr, prodat Saúdské Arábii v následujících letech moderní výzbroj v hodnotě asi šedesáti miliard dolarů. Tento obchod v rekordní výši vyztuží svaly Saúdské Arábii, která sama sebe - i její okolí - po zániku Saddámova režimu považuje za hlavního regionálního protivníka Ahmadínežádova Íránu a jeho politických, ideologických i náboženských ambicí.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6