Jak se domluví dvě islamistické utopie?

Lidé si sousedy trochu vybrat mohou. Státy nikoli. Írán má za souseda Afghánistán, s nímž sdílí 900 kilometrů hranic, a teď se rozhodl, že je čas zařídit se pragmaticky. Papírově vzato jsou Tálibán a současný íránský režim vzájemným opakem, protože Írán se tváří moderně a cítí se být dědicem sofistikované kultury, kdežto Tálibán je okázale jednoduchý.

Především je Tálibán sunnitské fundamentalistické hnutí, které navíc v minulosti pronásledovalo šíitské Hazáry v Afghánistánu, kdežto íránský režim je šíitský a považuje se za ochránce ostatních šíitů. Teherán byl dokonce před dvaceti lety ochoten nepřímo podpořit americkou invazi do Afghánistánu, například poskytováním informací.

V Teheránu si nepřáli mít v sousedství sunnitské fundamentalisty. Tálibán navíc podporovala Saúdská Arábie, hlavní rival Íránu, a další sunnitské země v oblasti, jako je Pákistán. Za posledních dvacet let se ale íránské uvažování změnilo.

Íránská vláda pozorovala, že Američané ztráceli vůli v Afghánistánu zůstat, a vzrostla proto motivace se s Tálibánem nějak domluvit. Írán proto s afghánským hnutím začal systematicky pěstovat vztahy. Navíc vnímali, že i Tálibán se proměnil, je pragmatičtější, a má nakročeno k tomu, aby v Afghánistánu vládl dlouho.

Režim v Íránu je dlouhodobě schopen jednat velmi pragmaticky. Sice kdysi podpořil Ameriku proti Tálibánu, pak ale zase poskytoval pomoc otevřeně protišíitské Al-Káidě. Se sunnitským palestinským Hamásem íránští odbornici formulovali cosi jako společnou teologii. Není tedy důvod, proč by se nedohodli i s novým Tálibánem.

Íránská diplomacie také vychází z toho, že Tálibán sice podporovala i Saúdská Arábie, ale ta musí brát ohled i na své vazby s Amerikou. Současně má jak Tálibán, tak i Írán dobré vztahy s Katarem, který také pomáhá Tálibán financovat. A Katar je oponentem Saúdů. Írán v této komplikované hře dokázal najít skulinu pro sebe.

I Tálibán se proměnil, a jeden z jeho nových guvernérů je šíitský Hazára, což je jistě i signál vyslaný k Íránu, stejně jako domácímu šíitskému obyvatelstvu. Ani Tálibán nehodlá na svém území podporovat rozšiřování Islámského státu, který je ještě mnohem otevřeněji protišíitský, než byla Al-Káida.

Změnily se i jiné věci. V Sýrii proběhla občanská válka, pro kterou Írán naverboval a vycvičil tisíce, ne-li desetitisíce šíitských rekrutů z Afghánistánu a Pákistánu, často také afghánského původu. Tito lidé v Sýrii dohráli svou úlohu, a Írán pro ně bude potřebovat uplatnění – a mohou být jeho silou přímo v Afghánistánu pro zajištění íránských zájmů, ať už pro strážení hranice, nebo obranu šíitských komunit.

Zajímavé také je, že Ismaíl Kaaní, nový velitel úderných jednotek Revolučních gard, nástupce Kásima Solejmáního, byl v minulosti zodpovědný za budování těchto šíitských afghánských oddílů, a v afghánském prostoru se dobře orientuje – a má i své kontakty v Tálibánu.

Írán má samozřejmě spoustu bezprostředních zájmů, jako je zabránit přílivu uprchlíků přes své hranice, na jeho území už teď žije až 2,5 milionu Afghánců, velká část z nich nelegálně. Také se hrozí přílivu opia do Íránu, kde už teď mají s narkomafií velký problém.

Je tu ještě jedna zajímavá rovina. Tálibán má ambici vybudovat vzorový islámský stát, stejně jak se o to pokouší už od roku 1979 Írán. Jenže pro Tálibán bude Írán možná negativním vzorem, protože íránský režim se v současné době potýká s neschopností zajistit obyvatelům třeba i jen pitnou vodu, a čelí rostoucímu tlaku zdola. Nový Tálibán má asi větší ambice, než jen přežívat u moci.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus