Irák se kymácí, a více než příznačně začalo jeho naklánění se na stranu den poté, co jej opustili američtí vojáci. Dokonce i někteří z iráckých spojenců Washingtonu se ptají, zda Obamova slova o tom, že americká armáda opouští stabilní a demokratický Irák, nebyla zbytečně optimistická, a sama skutečnost, že se Američané nechali k odchodu přimět proíránsky naladěnými politiky z Bagdádu je těmito hlasy zevnitř Iráku hodnocena jako Obamova chyba.
Situace je nyní taková, že den po odchodu americké armády se přední šíitský politik rozhodl postavit se proti jednomu z předních sunnitských politiků, a tím rozdmýchal nyní pár let jen doutnající sunnitsko-šíitský rozpor. Připomeňme, že dříve vládnoucí sunnité jsou nyní tak tak trpěni ve vládě prostřednictvím jejich strany Al Irakíja a že hlavní slovo mají nyní šíité, navázaní navíc na íránský vliv v Iráku, což irácké sunnity ještě více dráždí. Iniciátor nynějšího rozvratu, premiér Málikí však tvrdí, že jde o zcela nepolitickou, v podstatě kriminální kauzu. O co tedy jde?
Na iráckého sunnitského viceprezidenta Tárika Hášimího byl vydán zatykač, a to za údajný podíl na přípravě teroristických útoků. Hášimí prý v době šíitsko-sunnitských násilností v letech 2006 až 2007 platil některým ze svých osobních strážců za to, aby se podíleli na protivládních útocích. Televize Al-Irakíja dokonce odvysílala v pondělí záběry, na nichž zatčení Hášimího tělesní strážci přiznávali, že za Hášimího finanční podpory plánovali a páchali atentáty.
Hášimí to popírá a označuje obvinění za komplot ze strany šíitů, včetně premiéra Málikího. Před zatčením se skrývá na severu Iráku, v autonomním Kurdistánu. Je prý připraven se hájit před soudem, ovšem za podmínky, že se proces bude konat právě v iráckém Kurdistánu, kde je moc centrálních úřadů, včetně ne příliš nezávislých soudců, mnohem slabší. Žádá také, aby Liga arabských států vyslala do Iráku pozorovatele, kteří by byli přítomni jeho výslechu. To však irácký premiér Málikí odmítá s tím, že jde o čistě kriminální případ, a není tedy důvod, aby do věci byly vtaženy mezinárodní nebo panarabské instituce. I kdyby však byla obvinění proti Hášimímu pravdivá, a šlo o čistě kriminální obvinění, potíž je, že kauza má přece jen hluboké politické dopady, a to hned na několikanásobné úrovni.
Zaprvé se tím vyhrocuje už tak napjatý vztah převážně arabské centrální vlády v Bagdádu, a kurdské autonomie na severu, kde se momentálně Hášimí nachází. Tato autonomie má skutečně velmi samostatné postavení, které je trnem v oku mnoha iráckým politikům. Mezi iráckými Kurdy a centrální vládou také panují neshody ohledně rozdělení příjmů z ropy a přesného vedení hranice kurdské autonomie, jež vede ropnými oblastmi. Nyní je tedy kurdská autonomní vláda v těžkém dilematu, zda má Hášimího centrálním úřadům vydat, a nebo riskovat, že se dostane do nového sporu s Bagdádem.
Hlavní dopad kauzy Hášimí se však týká spíše sunnitsko-šíitského sporu v arabské části Iráku. Zatykač na Hášimího je jen vyvrcholením dlouhodobé snahy premiéra Málikího o vytěsnění arabských sunnitů z hlavního politického proudu. Už v minulých měsících se odehrála řada případů, kdy Málikí – nebo lidé v jeho okolí – nechali například uvěznit regionální politiky s tím, že se podíleli na nelegální činnosti, případně je zbavil funkce s poukazem na jejich minulost spojenou s minulým režimem. To mělo za následek podkopání sunnitských pozic a logicky vyvolávalo ve stále ještě ublížených sunnitech podezření, že šíité, a zejména jejich hlavní představitel, šíitský premiér Núrí Málikí, hodlají do budoucna zcela převálcovat sunnitský hlas v irácké společnosti.
Málikí je však důležitým politickým tématem sám o sobě. Tento nesmírně ambiciózní muž usiluje o velký vliv za každou cenu. Shodou okolností právě blok Irakíja, z něhož pochází i nyní stíhaný Hášimí, už dříve bojkotoval práci v parlamentu na protest proti Málikího údajnému usurpování příliš velké moci. Málikí pohrozil, že zástupce bloku stran Al Irakíja v koaliční vládě vymění – právě přítomnost bloku Al Irakíja, vedeného šíitou Ijádem Allávím, zastupujícím ovšem převážně sunnity, byla symbolem napravujících se vztahů. Odchod Al Irakíje z vlády by znamenal velkou ránu pečlivé práci na zacelování ran mezi oběma bloky – tedy nyní až příliš triumfujícími iráckými šíity na jedné straně, a na druhé straně sunnity, kteří si stěžují na své vytěsňování a znevýhodnění v post-saddámovském Iráku. Je příznačné, že kromě Hášimího se pod tlakem ocitl také místopředseda vlády Sálih Mutlak, rovněž sunnita z bloku Al Irakíja. Ten se Málikímu znelíbil tím, že premiéra označil za horšího diktátora, než byl Saddám. O tom se sice dá pochybovat, ale tím nemizí hlavní zdroj vrásek všech, kterým jde o stabilitu a prosperitu Iráku.
Tato obrovská, ale nábožensky a etnicky snad až příliš rozmanitá země byla držena pohromadě díky nejrůznějším diktaturám, přičemž Saddám byl poslední. Americký prezident Bush doufal, že Iráčané nejen chtějí demokracii, ale že v ní budou umět i žít. Období po svržení Saddáma Husajna však bylo naplněno sunnitsko-šíitským násilím, špatnou schopností přijímat kompromisy a neochotou dodržovat dohody. Jako by Irák byl jako politické batole, které zatím nedokáže chodit bez opory. Nejde jen o arabsko-kurdské nebo sunnitsko-šíitské rozpory, ale i o skutečnost, že irácká politická elita funguje spíše na podkladě klanů a uspokojování potřeb loajálních výsečí společnosti a že mnoho předních politických osobností má své vlastní milice, které prosazují jejích zájmy jinak, než je v demokracii obvyklé.
Mezi tím arabským světem prolétla vlna revolucí, které možná povedou k demokracii jinou cestou – a Irák se jim nestane vzorem, jak doufal George Bush, ale spíše odstrašujícím příkladem. Optimisté však říkají, že ani současná krize, vyvolaná premiérem Málikím, není kritická, a pomocí týdnů či měsíců jednání, přemlouvání, vydírání a uplácení se podaří stát vrátit zpátky na koleje, jak se to stalo už v minulosti, například při sestavování nyní se rozpadající vlády. Zatím se například nerozhořela nová vlna teroristických útoků. Je však zřejmé, že příliš mnoho infarktových stavů tohoto kalibru irácká demokracie, ale vlastně vůbec irácká stabilita přežít nemůže.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6