29.3.2024 | Svátek má Taťána


SVĚT: Irácký syndrom

18.10.2007

Hovoří-li bývalý vrchní velitel v Iráku bez servítků, všichni jsou nadržení. To bude maso! Vždyť válka byla schválena právě před pěti lety! To zase politici, rozuměj bushovci, schytají! Taky že schytali. „Nekvalifikovaně vedená“, „zpackaná“ je válka v Iráku podle generála Ricarda Sancheze.

Tak to o víkendu řekl v intelektuálním centru armády v kansaském Fort Leavenworthu a tak jsme se to promptně dozvěděli z médií. Z nich jsme se už ale nedozvěděli, že právě tak to od Sancheze schytala i sama média – manipulovala americkou veřejnost vnější agendou.

Generál Sanchez nám vlastně připomněl, že v případě nejbolavějšího místa na Zemi není nic svůdně černobílé. Není k dispozici kouzelná hůlka, nějaká geniální strategie, která by ukázala jasnou cestu ven, cestu k jasnému vítězství bushovského dobra nad zlem, havlovské pravdy a lásky nad lží a nenávistí.

A přece nelámejme nad Irákem hůl. Ten, kdo se raduje nad americkým neúspěchem, si lže do vlastní kapsy. Místo škodolibosti ať si položí otázku: Jak bude vypadat svět po stažení z Iráku? Jak se projeví „irácký syndrom“ na USA, zemi, kterou neblaze poznamenal syndrom vietnamský? V takovém světě totiž budeme pěkných pár let žít.

Kosovo ano, Irák ne?

Šestnáctého října 2002 americký Kongres schválil použití síly v Iráku. Není to pouhé datum z lexikonu, ale dokládá řadu věcí mezitím zakrytých mediálním balastem. De facto šlo o vyhlášení války. Od zapojení do boje proti hitlerovské koalici totiž Kongres nikdy žádný stát nevyhlásil za nepřítele. A i když USA od té doby vedly řadu válek, vždy do nich vstupovaly tak, že zákonodárci schválili příslušné pravomoci pro válku „prezidentskou“. Dnes už víme, že důvody uváděné v říjnu 2002 za válku v Iráku nestály, že byly nadsazené stejně jako nebezpečí Saddámových zbraní hromadného ničení, ale před pěti lety zdaleka jasno nebylo. Pro použití síly hlasovalo 263 republikánských, 110 demokratických zákonodárců a v Evropě je podpořil Tony Blair.

Odkud měla v říjnu 2002 kontinentální Evropa tak jasno ve svém odmítání? Měli snad Schröder a Chirac nějaké speciální informace? Proč zelený Joschka Fischer, ministr zahraničí, jenž v roce 1999 podpořil rovněž jestřábí a Radou bezpečnosti OSN neschválenou válku v Kosovu, před pěti lety obrátil? Vždyť Iráčané (a mezi nimi zvláště vyvražďovaní Kurdové) trpěli pod Saddámem více než kosovští Albánci pod Miloševičem. Tohle jsou stále zajímavé a živé otázky. Jistě, detaily z tehdejšího rozhodování zajímají už asi jen historiky. Ale proč Fischer svůj názorový posun nevysvětlil ve svých čerstvých memoárech? Na tohle by se ho mohli zeptat jemu blízcí zelení, například Ondřej Liška či Milan Horáček. I oni totiž mají své názory na dnes aktuální rozhodování – na umístění amerického radaru v Brdech. I jejich názory se mohou vyvíjet. Je už rozdělení Evropy na „starou“ a „novou“, spjaté se jmény Rumsfeld, Schröder a Chirac, definitivně minulostí? Odešlo z politiky společně s těmito aktéry?

Užitečnější je samozřejmě pohled kupředu, ale i ten se musí opírat o věrohodnou zkušenost. V tomto bodě má hodně co říci srovnání se stažením z Vietnamu.

Chybí-li odvody, chybí pacifisté

Vietnamský syndrom zasáhl svět na dobrých patnáct let. Americkou kulturu postavil proti establishmentu. Mocensky Západ vyklízel zemi za zemí ve prospěch Sovětů – Vietnam, Angola, Mosambik, Nikaragua, Kambodža, Afghánistán, Grenada... Armáda USA se ocitla v morální krizi, kterou vyjádřila následná doktrína takto: armáda nesmí nikam, nemá-li zajištěný cíl i strategii stažení od politiků a podporu od veřejnosti.

Jak se projeví syndrom neúspěchu v Iráku? Není tu úplná paralela. Místo morálního rozkladu ozbrojených sil vidíme veřejnou debatu hledající chyby: Měli jsme poslat dvojnásobek vojáků? Měli jsme uchovat iráckou armádu? Tak se ptají důstojníci. Místo ustupování soupeři vidíme spoléhání se na „osvědčené“ diktátory – jako ilustrace poslouží letošní smlouva o zbrojních dodávkách Egyptu.

Hlavní rozdíl je v roli veřejnosti. Masový odpor proti válce ve Vietnamu vyvolaly povinné odvody, jakmile za Nixona skončily, pacifisté umlkli. Z tehdejších 58 tisíc jsou dnes tři tisíce padlých, z masových pochodů nezajímavé protesty, tak vypadá „Vietnam“ v éře profesionální armády. A poselství světu? Zapomeňte na vývoz demokracie.

LN, 16.10.2007