Mezi četnými Marxovými omyly bylo jeho přesvědčení, že kapitalismus bude zdrojem svého zániku uskutečněného vykořisťovanými proletáři. O ten ale usilují někteří intelektuálové s vizí o novém uspořádání světa, v němž oni, elita, jménem lidu ovšem, budou vládnout.

Britský historik Paul Johnson ve své vynikající knize Intellectuals (1988) se zmiňuje, jak veliké množství intelektuálů podporovalo Mussoliniho. V Německu se univerzitní studenti do Hitlera zamilovali. Snad většina českých spisovatelů, básníků, mistrů pera za první republiky se zamilovala do komunismu a jejich nadšení pro Stalina v mnohých případech neutuchalo ani v pozdější době, kdy o krutostech jeho režimu věděli i žáci v pomocných školách.

Kolem Himmlera, šéfa všech esesáků a koncentráků, se hemžilo množství mocí fascinovaných intelektuálů. Univerzitní profesor a dvojnásobný doktor Otto Ohlendorf se stal komandantem vyhlazovací Einsatzgruppe D, zmasakroval 90 000 lidských tvorů, přiznal bez uzardění. Corneliu Codreanu, šéf mordýřské Železné gardy v Rumunsku, posbíral doktoráty tři (Berlín, Grenoble, Kluž). Pol Pot, velkořezník z nejznamenitějších, se vzdělával ve Francii. Doma v Kambodži, s představou úchylných utopických vizí, uspořádal autogenocidu vlastního národa, včetně vyvražďování všech brýlatých - tedy asi gramotných, třeba i přemýšlivých, a proto nebezpečných. I tomuto polpotovci nadšeně na Západě tleskali mnozí, v buržoazním pohodlí si hovící intelektuálové.

Dosud zbožňují Mao Ce-tunga, ač tedy za velkého skoku vpřed (1958) a kulturní revoluce (1966) zavinil smrt desítek milionů. Nadále velebí nyní churavého Fidéla Castra, ač tedy zamykal neposlušné na doživotí do smrdutých kobek a víc než desetina obyvatel mu už z ostrova utekla.

Jean-Paul Sartre, veleslavný filozof, nositel Nobelovy ceny, kterou ale odmítl nosit, vyznavatel tzv. přímé akce neboli násilí: kolosální egocentrik, jedináček z lepší buržoazní rodiny, maminkou zbožněný prcek metr padesát, s vadným zrakem a pozoruhodným mozkem. Stalinismus mu učaroval. V roce 1952, v době, kdy řada méně slavných osobností již prohlédla a když zrovna věšeli Slánského, Sartre, vrhnuvší se do náruče komunistické strany, byl hvězdou na stalinském kongresu Světové rady míru. Osobně nikdy se přímo neangažující intelektuál propagoval též násilí v globálním rozsahu. Kdo že nepodporuje Černé pardály (černošskou rasistickou, též teroristickou organizaci v USA), je vinen vraždou Černých pardálů, tvrdil tento filozof.

Ona fascinace mocí, pohrdání obyčejným člověkem, elitistické pohrdání demokracií: příkladem poslouží již dřív zmíněný Herbert Marcuse, židovský uprchlík před Hitlerem, o revoluci horující a za větrem ve slunné Kalifornii si hovící. Jeho osobně nejrevolučnějším činem prý bylo předplatit si Peking Review s donáškou domů do vily.

Účast na násilí doporučoval jiným.

- - -

V době války ve Vietnamu, za studené války soupeřících supervelmocí, moskevští vládci výtečně manipulovali prosazovatele konkurenčního světonázoru - pány pátery velebníčky převážně protestantských církví v "boji za mír" podle Kremlem předepsaného receptu. Protestovat proti americkým raketám a současně omlouvat ty sovětské, přece vítané to záruky světového míru. Takovým reverendům nevadila internacionální pancéřová pomoc v roce 1968 a s nepochopením, či dokonce s opovržením komentovali následné počínání Solidarity v Polsku.

Organizování mnohých mírových konferencí, využívání naivity a ješitnosti významných hodnostářů, páni preláti posazeni do komitétů, hned vedle předních popů ruské pravoslavné církve, v civilu nezřídka důstojníků KGB. Takto se například trapně vyznamenal i Billy Graham, proslulý velkoobchodník s Božím slovem, nadšený přijetím a pozorností úřadů, jež se mu dostalo v Moskvě. O Georgi Arbatovovi, nejvýznamnějším antiamerickém propagandistovi své doby, se vyjadřoval, jak že je wonderful. Ocenil privátní důvěrnou výměnu názorů s Borisem N. Ponomarevem, členem politbyra. Prohlásil, že nikde v SSSR se nesetkal se sebemenším náznakem potlačování náboženské svobody. Pitomečkové oceňovali Grahamovo prohlášení "Jídla, která jsem tam měl, byla absolutně mezi těmi nejlepšími. Ve Spojených státech musíte být milionář, abyste si mohl dovolit kaviár, ale tam jsem ho měl téměř s každým jídlem."

Ve washingtonské katedrále biskup John Walker kázal nejen o míru, ale i s prosbou kubánskému lidu o odpuštění, tolik mu Washingtonem ubližovaného. William Sloane Coffin, produkt tuze prominentní rodiny, kazatel v katedrále v New York City, s konexemi na prestižní univerzitě Yale, se vyznamenával jako nemilosrdný kritik všeho amerického. Velebníčci typu Jesse Jacksona přijímali pozvání od diktátorů z Íránu, Iráku, Libye, Kuby, s nimiž pak společně zatracovali svou vlast jako nebezpečnou, mravně zavrženíhodnou hrozbu světu.

A nebyly to výjimky. Konzervativní Institute on Religion and Democracy (IRD) vydal zprávu o souhrnném počínání předních protestantských církví v reakci na stav lidských práv ve světě, 197 případů v období let 2000 až 2003. Z nich 37 % se zabývalo Izraelem, 37 % USA a pouhých 19 % ostatními zeměmi, které nezávislá organizace Freedom House hodnotila jako "unfree". Ani jeden ze států sousedících s Izraelem nebyl kritizován. Neshledána ani jedna námitka o počínání Číny, Libye, Sýrie či Severní Koreje. Nevadily hromadné popravy v Číně či genocidální výkony v Súdánu.

Úspěšně se prosazoval princip tzv. moral equivalence, podle něhož jakékoliv upozornění na nepřehlédnutelnou, neoddiskutovatelnou hanebnost (např. Dárfúr) je znicotněno protiargumentem o méně než dokonalém počínání v některé západní zemi. Omluvy, racionalizace, hledání "skutečných příčin" nepravostí (tzv. root causes), dvojí metr na všechno a ona tzv. guilt industry, jak všechno špatné my jsme zavinili. To vše přimělo některé myslitele, jako byl například Jean-Paul Revel, autor knih "Pokušení totalitou" či "Jak hynou demokracie", k pesimistickému závěru, že západní moderní demokracie si zaslouží svůj zánik.

O takový zářný cíl poslední dobou razantně usilují prosazovatelé islámu, globálního kalifátu a značně se jim to daří.

KONEC