Věříte-li ve svou schopnost břitkého zacházení s neodbytnými domorodci, Indie by vás asi přivedla k pochybám. Dotyční se nejenom dožadují. Prstem se dotýkají a opakují své k zbláznění stejné „Baksis sab, čapaty sab“. Když zrychlíte krok, neodbytná matka, ověšená kojenci, rovněž zrychlí. Utíkal jsem po posvátném Benaresu, posléze přejmenovaném na Varanasi, ne abych ušetřil deset haléřů, ale abych unikl dotýkající se havěti, jejíž množství a dotěrnost se podarováním nevyhnutelně rozmnoží. Mnozí nuzáci se chovají agresivně. Dal jsem žebrající babce v Madrasu dvacetník a ona chňapla mou portmonku, že to je málo. Nebo ke mně přišla žadatelka v plodném věku, s velikánským outěžkem, a tak jsem jí utrousil minci do čepice. Jenže jí to bylo málo. Matka čekanka začala dupat a domáhat se extra platby jménem nezrozence.
Hieronymus Bosch by si užil. Indie dovedla posloužit těmi nejapokalyptičtějšími prototypy. V Kalkatě před hotelem Grand Oberoi jsem se seznámil s takzvaným spider manem: pavoučí muž, snad dva metrů délky, kdyby ho nějaká moc mohla narovnat, natáhnout, vertikálně uzpůsobit. Na kostičkách trochu kůže, po chodníku se obtížně šinul, pouze hlava poněkud lidská. Tento pavouk před Grandem mne zděsil. Zděsily mě jeho inteligentní oči a velmi dobrá angličtina. Vždy jsem mu dal nějakou rupii, s podivnými pocity, že já nejsem on - a ten kalkatský pavouk mi za minci vděčně děkoval.
Tvorové žebraví, malomocní, zdeformovaní, všelijak uťatí, houfy chudáků, kteří se na chodníku narodí, žijí, či tedy živoří, plodí a umřou. Žebrající dětičky by se dobře fotografovaly, ale když jsem ubožáčkovi dal peníz, on padl na kolena a dal se do líbání mých vyšmachťaných sandálů. Vzápětí ho odkopl hotelový hlídač, aby neobtěžoval bílého pána.
- - --
Mějte puritanismus v zemi trpící zoufalým nedostatkem soukromí, kde třeba jednu místnost sdílí půl tuctu osob různého věku a pohlaví. Před tisíciletím tam dominovalo výtvarné umění výsostně erotické - a pak nic. Pozoroval jsem tam skupinky dívenek v raném pubertálním rozpuku, jak si vážně soustředěně prohlížejí svatostánky s veletucty imaginativně souložících soch a ani nemrknou, neuchichtnou. Phallus - pyj pořádně ztopořený je náboženský symbol. Jím je též ženské lůno, jediný to oltář v Šivových chrámech. Na oltář, který připomíná klasický český kosočtverec, se kladou kytičky. Nelze přehlédnout malovánky dívenek objímajících obrovité pyje. Mají k českému záchodovému folkloru tak daleko, jako je od protinožce k protinožci. Stejně asi jako četné svastiky v Indii nemají nic společného s nacistickým hakenkrajcem.
Nelze opominout zmínku o indických způsobech vyměšovacích. Snad třetina všech domorodců ve svých obydlích postrádá záchodový koutek. Tak tomu je zejména v městském prostředí. Jak si pak má počínat zaměstnanec spěchající stihnout vlak do práce, aby si ulevoval někde mezi kolejemi, kde se momentálně nic obrovského neřítí, což se ovšem nezřídka stává. V ulicích na chodníku pro pány se to zdá být záležitost veřejná. Močí a kálejí na bobku, předkem od lidí, zadkem k nim.Zásluhou prostěradlové garderoby úkon nevidíte, teprve výsledek, když se vykonavatel narovná a odejde. Vzpomínám na Jaipur, sídlo snad největšího z maharádžů, kde na hlavním boulevardu za plného světla byly chodníky takto obsypány. Ženy si počínají cudněji, uchylují se do ústraní, do stínu, k příkopu u silnice, též značně u mořského břehu.
Tak či onak, žádná pastva pro oči, natož pro nozdry.
- - -
Náboženství nezačíná a nekončí kostelem. Modla se vystavuje doma a oltáříčky jsem viděl i na polích a v továrnách na pultu pracovníka, třeba soustružníka.
Svatá hinduistická trojice je tato: 1. Brahma „creator“ - stvořitel. 2. Višnu - „preserver“ - zachovatel, záruka stavu věcí. 3. Šiva - bůh tvůrce a ničitel. Proto asi má za symbol klasický český kosočtverec s vitální čárkou vejpůl. Višnu je hodný bůh, Šiva jím ale není.
Pokusím se o vysvělení systému kast, tak jak mně byl vysvětlován: „Představte si čtyři unie, odborové organizace. Ti organizovaní se dívají svrchu na neorganizované. Na začátku byla dělba práce, prastaré sanskrtové texty rozdělily Indii do čtyř společenských řádů: 1. Kněží a učitelé - tedy bráhmani, indický agitrop. 2. Vládci a vojáci. 3. Obchodníci, řemeslníci, živnostníci. 4. Dělníci a rolníci.
O příslušnosti ke kastě rozhoduje narození. Člověk musí žít svůj úděl, neboť na tom záleží, jak bude oceněn příště. Za exemplární splnění údělu se v příští reinkarnaci povyšuje, za nesplnění si to jeden odskáče přesunem do nižší kasty, třeba se stane ženou, zvířetem, třeba jen pouhým mravencem.
Kasty jsou na sobě ekonomicky závislé, společensky se ale separují. Vzájemně se nežení, co smí jedna kasta, je tabu v kastě druhé. Jedni jedí, pijí a je jim dovoleno to, co druhým dovoleno není. Staré svaté knihy sice uznávají čtyři kasty, ale ve skutečnosti jsou kast a podkast asi tři tisíce, a každá z nich si zachovává svou autonomní existenci. Takže jsou nejen „dělníci a rolníci“, ale též třeba „hrnčíři“, dokonce i „hrnčíři ze státu Mysore“, a navíc i Mysore hrnčíři, při práci nohou pohánějící otočné kolo, které je veliké, na rozdíl od hrnčířů s kolem menším. Subkasta X si čistí zuby tak, podcech Y zas onak.
Je to ale všechno ještě komplikovanější zásluhou menšiny (14 procent národa, takový byl odhad v roce 1961) tzv. untouchables - vyvržených, nedotknutelných., Mahathma Gandhi je nazýval Harijian - „Děti boží“.
Tyto děti ubožácké ještě v nedávných časech nesměly vlastnit boty, deštník, nesměly dojit krávy a mnoho jiných věcí nesměly. Harijianovi v současné době sice nehrozí smrt, kdyby jeho stín padl na brahmína, nicméně Harijian si raději netoufne vejít v nepříslušný svatostánek nebo se napít u nepříslušné studny.
Politicky se jejich úděl ale podstatně zlepšil. Smějí hlasovat, politici dychtí po jejich podpoře. Nedotknutelným byla přidělena preferenční kvota a procenta pro přijetí na univerzitní studia. Je pro ně rezervována sedmina parlamentních křesel a jeden z nich – dr. Ambedkar - se stal ministrem ústřední vlády. (Když byl školákem, jeho učitel odmítl dotknout se sešitu psaného nedotknutelným žákem.)
- - -
Z publikace „The World 2017“ (The Economist) se dozvídám značné množství dobrých až výtečných zpráv: Indii se momentálně daří překonávat svým hospodářským výkonem giganta Čínu, jejíž ekonomika byla dosud pětkrát větší. Indický růst je nyní značnější než ten čínský. Již se v Indii dosáhlo 70 % úrovně všeobecné gramotnosti, v Číně dosažené v roce 1980. Průměrný čínský per capita příjem ze začátku tohoto století byl nyní v Indii údajně vyrovnán. Velmi zdárně národnímu hospodářství prospěl pokles ceny pohonných hmot a bohatá dešťová sezona značně prospěla v zemědělské oblasti. Rovněž prospěl pokles inflace a úrokové míry. Zdařile si počíná vláda Narendry Modiho, bývalého úspěšného guvernéra státu Gujarátu. Snaží se odstraňovat přílišné množství byrokratických bariér v provozování vnitrostátního obchodu mezi státy s patnácti rozličnými úředními jazyky (a navíc s 600 lesser tongues). Mezi úspěšnými vládními programy je pozoruhodná novinka Aadhaar, což jeregistrace biometrických dat více než jedné miliardy obyvatelstva. (Takový pokrok nejen v USA si nedovedu představit.)
Občasné potíže působí dosud zcela nevyhubení revoluční maoisté známí jako Naxalites. Závažnější problém působí sousední stát Pákistán, i na své domácí půdě se potýkající s islámským terorismem. Kašmír zůstává jedovatým svárem s Indií již po mnoho desetiletí.
V Indii 172 milionů mohamedánů je tou nejpočetnější menšinou (a též i většinou ve státě Jaamu and Kashmier). Avšak jen jejich pouhá 2 % dosáhnou univerzitního vzdělání. Nezřídka dochází ke konfliktům islamistů s hinduistickou většinou národa, i se smrtelnými následky.
Indická armáda je početně druhá největší (po Číně) na světě, bez zřetelných úspěchů na občasném bojišti a též pošramocená skandály včetně korupce.
Pluralistická demokracie v Indii takto přežívá v nesnadných podmínkách.
- - -
Zcela jiný je ovšem případ čínské vlády jedné strany, stále se, aspoň nominálně, držící praporu marx-leninského přesvědčení. Dochází k nejednomu pokusu o vzkříšení Mao Ce-tungovy prestiže. President Si Ťin-pching a jeho vládní tým kromě problémů ekonomických a zahraničně politických se v této době značně soustřeďuje na úkol vylepšit příliš rozdílnou úroveň mnohých provincií. Rozdíly tam jsou podstatné. Oblast Šanghaje je pětkrát bohatší než nejchudší provincie Gansu. Je to největší kontrast, překonavší světový rekord - nedávný neblahý primát nejúspěšnější metropole Sao Paolo v Brazílii.
Čínská disproporce je měřitelná od mořského břehu, tam s převažujícími prosperujícími provinciemi z celkového počtu 33. Nejchudší je západní vnitrozemí, až do nejvzdálenějšího Tibetu. Největší chudobou trpí zejména provincie Ningxia. Vláda teď prosazuje nejednu strategii rozmachu oním západním směrem - budováním silnic, železnic, ropovodu, investice do všemožných projektů. Výpomoci je též třeba v severovýchodním pásu země, sousedícím s Ruskem a Severní Koreou
Sedm vnitrozemských provincií dosahuje roční vzrůst méně než 2 %. V kontrastu, nejen Šanghaj, Peking, ale i řada přímořských center zaznamenává vrůst 5 až 8 %. Mezi příčinami poklesu je až dvoutřetinový pokles ceny uhlí a oceli. Hodně též utrpěla provincie Gansu produkující 90 % všeho niklu v zemi. Nejedna západní provincie se provinila nerozumným plánováním, budováním čtvrtí, celých měst, kam se nikdo nestěhoval. Nyní například ve Vnitřním Mongolsku na dosah pouště Gobi se činí pokus prázdné vystavěné čtvrtě nějakými dobrovolníky oživit.
Taková je ale realita, že 80 % čínských průmyslových výrobků na export nesměřuje do vlastního vnitrozemí, ale k moři, z čehož nadále bohatne tamějších šest provincií. Jsou však dvě výjimky z tak tristního pravidla: Jednou je mnohamilionová vnitrozemská sečuánská metropole Chongqing, nynější největší exportér televizorů na světě, a druhou je Chengdu, hlavní město sečuánské provincie, jež se též stalo mohutným centrem finančním.
Jiné zásadní starosti vládců: teď nedávno v hlavním městě země došlo k tajnému zasedání prý 350 nejvýznamnějších soudruhů, aby se zabývali úsilím - věru válkou - proti nebezpečí jimi označeném jako „historický nihilismus“.
Co to je? Strana tím rozumí popírání nevyhnutelnosti docílení socialismu - čímž pak přece končí pokrok, vše dosaženo bylo. To se přehlédlo v Sovětském svazu a teď vidíme následky. Tento zhoubný nihilismus v Číně pronikl i do televize v podobě seriálu „River Elegy“ zabývajícího se dlouhými národními dějinami od nejprimitivnějšího dávnověku až do tohoto věku - hladomor 1958-1962, který způsobil smrt mnoha milionů, následováno hororem kulturní revoluce 1960-1970.
Vládnoucí soudruzi shledávají takové uvažování být podvratnou iniciativou partajního monopolu.
V sousední Indii mají jiné problémy.
KONEC