Před dvaceti lety se v Americe zrodila euforická koncepce zvaná soft power. Dneska je z ní otrhaný prapor. Soft power se stala honosným označením pro západní ústup ze slávy. Odvolávají se na ni ti, kteří nejsou schopni nést náklady a rizika ofenzivní zájmové politiky.

Politologické teorie mají s praktickou politikou málo společného. Ve skutečnosti se o to ani nesnaží a bují v závětří univerzitních učeben, zamaskovány nesrozumitelným slovníkem. Když se přesto dostanou do kontaktu s realitou, tak se jich to moc netkne. Jejich autoři se řídí slovy filozofa Hegela, který na námitku, že jeho teorie neodpovídá praxi, řekl: „Tím hůře pro praxi.“ Jen výjimečně se výtvory politologů dostanou do širšího povědomí, a ojediněle dokonce udělají úžasnou mediální kariéru. Takovou výjimkou je koncepce takzvané soft power, kterou před dvaceti lety zformuloval harvardský profesor Joseph S. Nye jr.

Svody euforie

V atmosféře nadšení po pádu komunismu převládal názor, že vzhledem k všeobecnému smíření ztratila smysl politika zaměřená na národní zájmy a podložená klasickými parametry mocenské pozice (obyvatelstvo, vojsko, hospodářství). Když už vůbec mluvit o něčem tak vulgárním, jako je moc, tak prosím pouze ve znamení shody a porozumění. Všichni přece chceme blahobyt a mír, ideologické rozdíly jsou překonány a neshody řešíme u kulatých stolů. Před dvaceti lety se kdekdo snažil vystihnout hloubku historického zlomu a naplnit tradiční pojmy novým obsahem. Politolog Francis Fukuyama vyhlásil „konec historie“ a začátek neideologického věku, v Československu se hovořilo o „nepolitické politice“, a pražská vláda dokonce došla k závěru, že již nebude potřebovat zbrojovky. Byla to doba, která volala i po novém pojetí moci v mezinárodních vztazích.

Poptávku po přívětivosti v zahraniční politice uspokojil právě Joseph Nye jr. Ve své knize Bound to lead: the changing nature of American power (1990) poprvé použil pojem „soft power“ (jemná moc). V češtině a v tradici našeho politického myšlení se mi zdá vhodnějším překladem sametová moc.

Naší zbraní je i Hollywood

Osudem slavných knih je to, že je kdekdo cituje a málokdo dočte. Joseph Nye jr. nikdy nepopíral zahraničněpolitickou důležitost „tvrdé moci“ (armáda a ekonomika), jenže to jeho fanoušky nezajímalo; lákal právě onen třetí, sametový rozměr.

Soft power má podle Nyea tři zdroje: kulturu (na prospěch jedince zaměřený životní styl), politické hodnoty (demokratické svobody) a zahraniční politiku (vstřícnost a kooperativnost). Přeloženo do běžné řeči: sametovou moc USA tvoří nejen demokratické hodnoty, právní stát, multietnická společnost, ale i hollywoodské filmy, internet, vítězné tažení „američtiny“ po celém světě, skvělé jméno amerických univerzit, McDonald’s a muzika. Nye připisuje sametové moci schopnost podmanit si lidi a státy a podnítit je k tomu, aby sdíleli západní hodnoty a tím i západní politické cíle. Hlavním úkolem (nové éře přiměřené) zahraniční politiky je podle jeho názoru vytváření příznivého dojmu v zahraničí a tím posilování vlastní přesvědčivosti. Předpokladem a společným jmenovatelem je soulad proklamovaných principů a každodenního politického jednání.

Podle otce sametové moci může Amerika díky subverzivní roli svých přitažlivých hodnot vládnout světu i bez donucení. Síla příkladu prostě nahradí sílu zbraní. Zní to věru dobře: okouzlit ostatní je jistě elegantnější, levnější a účinnější než je k jejich štěstí přinutit.

Na koho Obama dojem neudělal

Koncem minulého století ještě doznívalo opojení z historických změn, ale první dekáda nového milénia již sametové moci nepřála. Al-Káida napadla New York a prezident poslal vojáky do Iráku. Člen demokratické strany a bývalý zástupce ministerstva obrany Joseph Nye jr. oponoval knihou Soft Power. Přiostřuje v ní své teze a trvá na tom, že moc lze vykonávat i bez použití hospodářských nebo vojenských prostředků. Věrohodnost, velkorysá hospodářská pomoc a kulturní výměna jsou prý účinnější než vojenská invaze. Proto po Obamově zvolení Nye potěšeně konstatoval, že „americká soft power je tu znovu“. A skutečně, jestli někdo mohl reprezentovat sametovou moc, tak právě sympaťák a skvělý řečník Barack Obama. Hned v prvním roce svého prezidentství také představil vizi světa bez nukleárních zbraní.

Existuje lepší důkaz pro vstřícnou a věrohodnou zahraniční politiku? Existuje lepší test pro měření účinnosti sametové moci? Nový americký prezident učaroval evropské veřejnosti a výboru udělujícímu Nobelovu cenu míru. Ovšem na autoritářské potentáty sametový nátlak v otázce atomového odzbrojení („my přece jdeme příkladem“) neudělal žádný dojem. Severokorejský diktátor Kim Čong-il se Obamovou rétorikou omámit nenechal a íránské odstředivky obohacující uran se také točit nepřestaly.

Obama se upřímně pokusil splnit doporučení, které Nye jr. formuloval ve své knize The Paradox of American Power (2002) - totiž uchovat americkou moc tím, že propojí národní a mezinárodní zájmy. Výsledkem jeho politiky nabízené ruky bylo však zatím jen to, že začal být rivaly a nepřáteli Ameriky vnímán jako naivní a slabý. Naivní není Obama zcela jistě. Ale sametová moc jako z nouze ctnost upadající velmoci?

Apologeta ústupu ze slávy

Nye jr. usilovně hledal prostředky k zachování americké a tím i západní dominance v postkomunistickém světě. Jeho koncepce se však stala obětí doby dychtící po dobru a zájmů těch, kterým se jeho argumentace hodila. Není náhoda, že nejpozději od iráckého tažení je myšlenka sametové moci velmi populární v západní Evropě. Starý kontinent byl ideálním kandidátem pro vlídné pojetí zahraniční politiky. Západní Evropa přečkala v závětří americké obrany pohodlně studenou válku a krátila si čas výnosnými obchody s kdekým. Z evropského hlediska bylo velmi výhodné věřit tomu, že pád komunismu způsobil hlavně helsinský proces a věrohodnost západních hodnot, nikoliv věrohodnost americké hard power. Tuto účelovou interpretaci dějinného vývoje Joseph Nye jr. (byť imožná nezáměrně) argumentačně posílil. V Evropě se Nyeovy myšlenky rychle šířily a zároveň rozmělnily na představu o tom, že zahraniční politika spočívá především ve vstřícnosti vůči zájmům jiných států a v družných rozprávkách při tom či onom summitu. Čím více dobročinnosti západní země projeví a čím trpělivější budou, tím pravděpodobněji je bude zbytek světa následovat. Tato selankovitá koncepce zahraniční politiky se v Evropě těší oblibě dodnes, protože se ideálně doplňuje s nevůlí a neschopností většiny evropských společností své hodnoty energicky zastávat. Odvolání na nový multilaterální svět a nutnost ohledů na jiné slouží ke kašírování vlastní ústupnosti a poddajnosti.

Joseph Nye jr. si jistě uvědomuje, že jeho soft power sice silně ovlivňuje zahraničněpolitické koncepce většiny evropských států, ale pouze za cenu její metamorfózy na měkkou moc. Soft power se stala honosným označením pro západní ústup ze slávy. Horlivě se na ni odvolávají ti, kteří nejsou morálně a s postupem času ani reálně schopni nést náklady a rizika ofenzivní zájmové politiky. Nye jr. se tak nestal zvěstovatelem nové formy mezinárodních vztahů, nýbrž (jistě proti své vůli) apologetou západního ústupu ze slávy. Politologickým teoriím se opravdu lépe daří v učebnách a studovnách; styk s realitou jim neprospívá.

A co Amerika?

Americe jde o víc než o vědeckou pravdu a líbivé formulace. Demonstrativní vstřícnost americké vlády vůči zájmům jiných zemí totiž není suverénní gesto sebevědomé velmoci či elegantní taktická finesa, nýbrž odraz nutnosti respektovat a mnohdy i podřídit se rostoucímu vlivu těch zemí, které její hodnotový systém neberou na vědomí, nebo dokonce rezolutně odmítají. Za těchto okolností se ohleduplná politika ve jménu sametové moci jeví jako z nouze ctnost slábnoucího hegemona.

Diplomatické depeše zveřejněné WikiLeaks ukázaly, že Američané sice nahlížejí mezinárodní situaci realisticky, avšak v konkrétní politice se to prakticky neprojevuje.

Stále napjatější vztahy mezi Washingtonem a Pekingem odrážejí rozhodující mocenskopolitický konflikt současnosti: soupeření mezi demokratickým a autoritářským kapitalismem. Již dávno nejde o vítězné tažení západních hodnot, o jejich schopnost podmanit si lidi a státy, nýbrž pouze o uhájení jejich platnosti alespoň v západní hemisféře.

Evropané se mohou oddávat defenzivní politice, ale Američanům nezbývá jiná volba než hájit svůj hodnotový a společenský systém všemi prostředky. Jejich země se nachází v zenitu hegemoniální moci; alternativou je pouze úpadek. Zahraniční politika zaměřená na národní zájmy a podložená účinnými mocenskými nástroji (armáda, hospodářství) je pro ně aktuálnější než kdy jindy.

Mezi americké prezidenty, kteří dostali Nobelovu cenu míru, patří vedle Obamy i Theodor Roosevelt, který si oblíbil staré africké přísloví: „Mluv mírně a nos velkou hůl, pak dojdeš daleko.“ Hodnotímeli vývoj posledních dvaceti let, tak se nevyhneme nepohodlnému zjištění, že sametová moc může (snad) fungovat jen tehdy, když ostatní berou vážně zemi, která ji používá. Nestačí, když se věrohodnost vztahuje na morálku, demokratické principy a vstřícnost vůči zájmům jiných. Věrohodné musí být také odhodlání a možnosti použít tvrdé prostředky.

Jistě, ani hard power negarantuje dokonalý svět. Myslím však, že zabrání jeho zhoršení spíše než úzkostlivost a ústupky. Nebo znáte nějaké jiné možnosti?

MfD, 28.12.2010

Autor je politolog