Na tohleto téma bouří už nějakou dobu celoamerická debata: mají špičkoví sportovci používat své slávy k tomu, aby se zastávali nejrůznějších více či méně politických myšlenek? Zastánci kladné odpovědi při tom připomínají památné chvíle, kdy američtí sprinteři Tommie Smith a John Carlos stáli na olympijských stupních vítězů v Mexico City v létě 1968 a zdravili svět v přímém televizním přenosu zvednutými pěstmi protestního černošského hnutí Black Power. Tím, říkají zastánci atletického aktivismu, demonstrovali svůj nesouhlas s rasovou diskriminací v USA. Jestli tím mysleli onu diskriminaci, která těm dvěma olympijským vítězům vytvořila podmínky k tomu, aby se stali nejrychlejšími sprintery světa, to už zastánci politického aktivismu mezi sportovci neřekli.

Dnešní špičkoví sportovci, vzdychají zastánci uvědomělých atletů znechuceně, nedemonstrují politicky, ale podnikově. Tak třeba na olympiádě 1992 v Barceloně stáli na stupních vítězů hvězdní američtí košíkáři Charles Barkley a Michael Jordan. Stáli tam a protestovali. Až potud by to bylo v pořádku. Jenže oni neprotestovali proti politickým názorům tehdejší americké vlády, ale proti tomu, že firma Reebok si koupila výsadní právo na oblékání olympioniků, takže oni, jako reklamní mluvčí konkurenční firmy Nike, byli nuceni skrývat typický symbol své firmy americkou vlajkou, kterou si obalili kolem ramenou.

Ó, té potupy! Místo, aby Barkley s Jordánem mydlili záda americké vládě, která pouze prosadila jedny z nejpřísnějších protirasistických zákonů na světě, jsou ti dva rozmazlení košikářští profesionálové zjevně popuzeni, že je někdo připravuje o zasloužený výdělek! Co na tom, že právě díky účasti Nike mohl americký daňový poplatník přispívat mnohem méně na své olympijské mužstvo (v přepočtu na počet občanů) než se děje jinde? Barkley s Jordanem se zaprodali ďáblovi.

Zajisté, zajisté, mnozí z dnešních špičkových sportovců navštěvují v nemocnicích nemocné děti, vytvářejí (a hradí do značně míry ze svého) nadace na výstavbu veřejných sportovních hřišť v chudších čtvrtích, hradí (také ze svého) stipendia pro nadané, leč chudé studenty, aby se mohli dostat až k nejvyššímu možnému vzdělání, ba dokonce věnují svůj vlastní čas, aby se objevovali v reklamních pořadech, které učí mladé lidí, počínaje dětmi, aby se vyhýbali drogám. To ovšem, tvrdí zastánci myšlenky, že špičkoví sportovci by se měli zpolitizovat, to nic není, to není žádná politika.

Všeobecně řečeno, a proč by špičkoví sportovci neměli být političtí? Mají přece stejná práva jako my všichni ostatní, kteří ani tak daleko nedokopneme, ani tak přesně nehážeme, prostě jako my. Ale neměli by se stávat mluvčími nejrůznějších politických názorů či dokonce hnutí jenom proto, že jsou špičkoví sportovci, a tudíž jsou slavní. Ostatně, již sám pohled, například, na nejrůznější hollywoodské hvězdy, které pronášejí, za bílého dne a aniž by se styděly, takové nesmysly, že až zůstává rozum stát, říká, že by snad bylo dobře, kdyby si jak kinohvězdy, tak i sportovní hvězdy nejdřív udělaly domácí cvičení.

A také by se měly naučit základům slušného chování. Je to sice zevšeobecňující sdělení, ale když se mnozí otírají o špičkové sportovce pro ten či onen přestupek a ptají se, jak potom může sloužit onen atleta někomu za vzor, otázka zní prostě a sprostě: pardon, a od kdy a kde je psáno, že špičkový sportovec musí být vzorem slušného chování a obecné lidskosti? Mnohý z nich měl ohromné potíže, aby se naučil vyhrávat 90 košíkářských vhazování ze sta, ale nakonec to zvládl. Právě proto se stal špičkou. Nestal se špičkou proto, že ví, že se na cizí lidí nestřílí, zvláště pak ne kradenou pistolí. Dokonce se nestal špičkou proto, že by věděl, jak říkával Charlie Chaplin, který to věděl, že je dobře se chovat slušně k lidem, které člověk potká cestou nahoru. Může se mu totiž stát, že je potká znova - cestou dolů.

Čili otázka zní: mají hvězdy využívat své slávy nebo ji zneužívat k hlásání nejrůznějších politických názorů?

Abychom se pořád nevozili po zbytečně zbohatlých a přebytečně nadrogovaných hvězdách amerického fotbalu či baseballu nebo košíkové, podívejme se na osobnost, která odpověď na shora zmíněnou otázku přímo ztělesňuje. Ta osobnost se jmenuje Martina Navrátilová. Všichni budeme zajisté souhlasit, že Martina Navrátilová není “pouze” nejúspěšnější tenistkou všech dob, ale že také je osoba hodně tvůrčí, přemýšlivá a čestná. Člověk nemusí souhlasit se všemi názory, s nimiž souhlasí Martina Navrátilová, ale musí si jich vážit: došla k nim poctivě.

No, a Martina Navrátilová nedávno seděla ve studiích světové televizní sítě BBC a půl hodiny odpovídala na zvídavé (a poměrně informované) otázky. Nepálila od boku, nesnažila se být vtipná za každou cenu, neskrývala se za klišé, byla svá. I ve chvíli, kdy odpovídala na otázku, zda je pravda, že chtěla kandidovat na úřad guvernéra Kalifornie jako protiváha rakouského svalnatce Arnolda Schwarzeneggera. Není, usmála se Navrátilová, a dodala, že tuší, kde ta fáma vznikla: někdo se jí ptal, zda bude někdy usilovat o politický úřad, a ona odpověděla, že si zcela vážně myslí, že když to zvládl Schwarzenegger, nevidí důvodu, proč by to nemohla zvládnout ona také. To měla ovšem naprostou pravdu. Ale ...

Během toho rozhovoru se několikrát zmínila o svém kritickém postoji k politice současné americké administrativy, obzvláště pokud jde o Irák. O tom, že předchůdce jejího neoblíbence George W. Bushe, její oblíbenec Bill Clinton, známý též jako Prolhaný holčičkář, nechal jednostranně a velmi bezohledně rozbombardovat části bývalé Jugoslávie, o tom se nezmínila. Jelikož ale na přímou otázku, zda bude někdy chtít uvažovat o politické kandidatuře, přikývla, bude možná dobře, aby si Martina Navrátilová do budoucna zvykla, že každá mince má dvě strany a že se jí může stát, že až bude političkou, budou její názory pod mnohem ostřejší lupou.

Naštěstí, Martina Navrátilová je opravdu poctivý a čestný člověk. Svoji kladnou odpověď na otázku, zda si někdy zkusí zakandidovat, okamžitě doplnila: nejdřív ovšem, řekla, si bude muset pořádně prostudovat, o co všechno v těch volbách jde a může jít. A teprve pak se rozhodne, zda může svojí hřivnou přispět nebo ne.

Tohle je ovšem věta, která by měla vášnivý (a zbytečný) spor o účasti hvězd v politice vyřešit jednou a provždy. Ostatně, je to věta, která by měla platit všeobecně pro všechny, kdo se chtějí jakkoliv podílet na správě věcí veřejných.

Děje se to? No, jen se podívejte na českou politickou scénu a odpovězte si sami.