Avizovaná změna časového pásma ve Venezuele se může jevit jako další z výstředností „bolívarského“ diktátora z Caracasu, nad nimiž politici a lidé na Západě mohou oprávněně kroutit hlavami (s výjimkou našeho pana prezidenta, který na rozdíl od ostatních „zvedá obočí“).

Je to ale opravdu takový nesmysl, jak se po letmém přečtení této zprávy může zdát? Nikoli. Dodejme hned, že na rozdíl od ekonomických „souborů opatření“ venezuelské vlády, jež jsou součástí tzv. Socialismu 21. století a kde je na místě spíše skřípění zubů. Totéž platí o „lidové tvořivosti“ v oblasti správy země: ustavení lidových výborů silně připomíná rádoby demokratický systém, jenž ve své socialistické džamáhírii zavedl libyjský plukovník Kaddáfí. Jaké budou mít, a namnoze už mají, tyto iracionální kroky dopady na národní hospodářství země, která má jediné štěstí, že ji příroda obdařila ropou, je zřejmé už nyní. Stejně jako to, že skutečná demokracie a svoboda hynou na úbytě a Cháveze dříve či později bude muset odstavit od moci armáda nebo lidová revoluce. Populismus má možná o něco delší nohy než lež, jíž extravagantní vládce krmí uši těch, kdo jsou ochotni mu naslouchat, ale ani tak daleko nedojde.

Když v minulém roce Chávez rozhodl, že bělouš na venezuelském státním znaku musí změnit směr klusu a mířit hlavou i tělem doleva (do té doby tělo zvířete směřovalo vpravo – prý k imperialismu, zatímco hlava byla otočená opačným směrem), byl to stupidní počin iracionálního vládce, který zaslouží nejhlubší pohrdání. Proti tomu je nynější manipulace s časem navýsost smysluplným počinem a možná jediným, za který mu kritika nenáleží. Přinejmenším ne z těch zemí, kde vlády rok co rok zavádějí na jaře na šest až sedm měsíců (jak kde) letní čas, aby se na podzim vrátily zpět do standardního časového pásma. Venezuela stejný „problém“ vyřešila tak, že přešla do nové „time zóny“. Je to totéž, jako kdybychom u nás zavedli natrvalo východoevropský čas (tj. greenwichský čas GMT + 2 hodiny), čímž by odpadla povinnost přetáčet dvakrát do roka miliony hodin v celém státě. Bylo by to ovšem poněkud „nefér“ vůči okolním zemím, pokud ty by na něco podobného nepřistoupily, což by se navíc neobešlo bez koordinace s Evropskou unií. Takovýmito „komplikacemi“ se ovšem Chávez zatěžovat nemusí. V sousedních zemích mají tak jako tak rozdílná časová pásma (Kolumbie GMT -5 hod., Guayana GMT –3 hod. a v Brazílii se vzhledem k obrovské rozloze neobejdou bez několika pásem), takže je vcelku lhostejné, jaký časový posun od greenwichského času na svém teritorii venezuelský režim zavede.

Nejnovější počin „čechrače západních nervů“ z Caracasu tedy nelze posuzovat jinak než se shovívavým porozuměním. Už proto, že výrok Chávezova ministra vědy Hectóra Navarra, že „velmi podrobné vědecké studie uvádějí, že metabolická aktivita živočichů je synchronizována se slunečním světlem“, musí znít našim odpůrcům letního času v čele s legendárním pekařem Peckou ze Sobětuch jako rajská hudba. Inspirovat se zde ve střední Evropě venezuelským příkladem jistě nenecháme, za zamyšlení nad šálkem brazilské kávy tento experiment ale rozhodně stojí.