William Ratliff, politický analytik z Hooverova institutu při Stanfordské universitě v Kalifornii, konstatuje (Los Angeles Times, 24. 11. 2007), že přijetí doplňků ústavy podle Chavezova přání by bylo špatné nejen pro Venezuelu, ale pro celou Jižní a Střední Ameriku. Demagogie, kterou Chavez hlásá - Chavistas - zachvacuje celou oblast. Chavez přesvědčuje frustrované občany, že je na čase, aby se zřekli svých demokratických vlád (být značně nezodpovědných) a přijali příslib něčeho lepšího, dokonce i když to bude populistický diktátor.
Ratliff zdůrazňuje, že v referendu si v mnoha případech Chavez chce nechat legalizovat práva, kterých se už dávno zmocnil, a zredukovat na minimum práva těch, kteří nesouhlasí s ním a s jeho vizí „socialismu pro 21. století“. Jedním z nejvíce znepokojujících doplňků ústavy je ten, který dovoluje Chavezovi ucházet se o prezidentský úřad tolikrát, kolikrát bude chtít, a možnost odvolání prezidenta z úřadu velmi znesnadní. Prakticky se může stát prezidentem na doživotí. Jiný doplněk ústavy zvětší Chavezovy pravomoci kontrolovat nejen vládu, ale i regionální samosprávy, centrální banku a její rezervy a dále rozšíří jeho právo vyvlastňovat soukromý majetek.
Jiný doplněk ústavy zvětší prezidentovo právo vyhlásit „stav ohrožení“ a udržovat ho tak dlouho, jak bude jeho vládě libo; další zase značně omezí finanční nezávislost organizací, které dbají o zachování lidských práv, médií a nevládních „watchdog“ skupin. Jjiný nebezpečný doplněk ústavy přemění konvenční venezuelskou armádu ve „vlastenecké a protiimperialistické“ ozbrojené síly, které budou mít za úkol podporovat socialistickou revoluci.
Nezdají se vám, milí čtenáři z postkomunistických zemí, tyto zásahy do demokratické ústavy a dalších zákonů nějak povědomé? Pamětníci poválečných let by mohli podat svá svědectví o zredukování demokracie komunisty na minimum.
Proč značný počet Venezuelanů bude pro omezení svých demokratických svobod hlasovat? Za prvé, lidé mají stále v paměti minulé vlády, které je zklamaly, zatímco Chavez jim slibuje modré z nebe, jako šestihodinový pracovní den, sociální vymozeneosti, konec vykořisťování domácími a hlavně zahraničními firmami. V této demagogii má Chavez mnoho nesrovnalostí, např. velebí Castra, který však volá po zrušení embarga, a tím po obnově obchodování s USA, na druhé straně ze všech hříchů volného trhu obviňuje Washington.
Sebezničující hlasování může být také vysvětleno v kontextu s indiánsko-španělskou kulturou celé oblasti (asi sedmdesát procent venezuelského obyvatelstva jsou mestici), která po staletí zdůrazňovala paternalistický vztah mezi vládci a lidem, dokonce i když ve skutečnosti tento paternalismus slouží vládnoucí skupině a potřeby převážně většiny obyvatelstva zanedbává.
Chavezova moc a sliby spočívají na ohromných ziscích z venezuelské ropy, s kterými však už desetiletí zachází velmi nehospodárně a špatně je využívá na slíbené sociální programy, financování upadající ekonomiky a na boj s rozbujelou korupcí. Za nějaký čas Chavezovi stoupenci poznají, že jeho socialismus není nic jiného než systém prospěšný vládnoucí elitě a že stejný populismus jim byl servírován už mnohokrát v minulosti. Avšak díky stoupající ceně ropy zúčtování přijde až za několik let, předvídá Ratliff.
Mezi demokracií, která pomohla i Chavezovi k moci, a novým režimem, který Chavez zavádí, je zásadní rozdíl. Zatímco dřívější neschopné vlády byly dříve nebo později odstraněny poměrně spravedlivými volbami, Chavezovi stoupenci za čas shledají, že podobně jako Fidel Castro na Kubě, Chavez může vládnout půl stoletií. Venezuelané mají 2. prosince možnost ústavní reformu odmítnout. Ta vede jen k totalitě. Jestli to neudělají, pak za čas, až si plně uvědomí, k čemu se zavázali, bude příliš pozdě. Jediným smutným řešením pro mnohé, tak jako pro statisíce Kubánců v posledních padesáti letech, bude hledání legální či ilegální cesty do dnes tak zatracovaných Spojených států.