Míra trpělivosti chudých v Chile byla dovršena, když minulý týden vláda zvýšila cenu lístku metra z 800 na 830 pesos, zhruba o deset našich halířů. Z necelého desetníku se stala jiskra, z které vzplanul oheň.

Výbuchy hněvu lidu, který doutnal už dlouho v rostoucí nespokojenosti, zjizvily hlavní město Santiago de Chile a další velká města. Smrt zkosila nejméně devatenáct lidí. Polovina z nich zahynula při požáru továrny na výrobu textilního zboží a dva další v hořícím supermarketu. Bylo vyhlášeno stanné právo, vláda vyslala do ulic vojáky. Objevili se tam poprvé od dob generála Pinocheta neblahé paměti.

President Sebastián Pinera zpanikařil a přilil do ohně olej. „Ocitáme se ve válce proti zavilému nepříteli (sic!),“ prohlásil z bezpečného úkrytu v kasárnách poté, co zrušil zvýšení jízdného - marné gesto, které nemohlo uspokojit nikoho.

Pod takzvaným chilským „zázrakem“ se skrývá nepřeklenutelná sociální propast. Navzdory tomu, že běžné ukazatele, jako jsou nezaměstnanost, inflace a průměrný příjem, svítí zeleně, nerovnosti příjmů jsou v červeném a rudnou. Víc jak jedna čtvrtina národního bohatství je v rukou jednoho procenta bohatců. Ceny jsou dost stálé, ale stejně příliš vysoké v porovnání s nuzným příjmem.

General Pinochet s pomocí amerických neoliberálních expertů zprivatizoval zdravotní péči, školství a starobní zabezpečení. Dnes to všechno je luxus, který si převážná většina Chilanů nemůže dovolit. Nespočetné miliony rodin se topí v úrocích nesplacených půjček, stále více pracujících musí mít dvě zaměstnání, aby vyšli s platem. Ti nejchudší, jejichž řady houstnou, každodenně vynakládají až třetinu příjmu na jízdné veřejnými dopravními prostředky do práce a zpět. Zvýšení jízdného z minulého týdne je nutno přidat zvýšení z ledna a řady jiných z uplynulých let. Stokrát nic je příliš, zvláště když se totéž v modrém děje s cenami elektřiny, vody, léků…

Je to všude stejné. Francii ochromily po šest měsíců demonstrace žlutých vest, jež odstartovalo malé zvýšení cen pohonných hmot a z něhož se vyklubala rakovina nerovnosti příjmů, která je geneticky daná neoliberálnímu režimu. To jest ekonomicko-politickému zřízení, které bohatým přidává a chudým ubírá. Výsledkem je do nebe volající sprostota.

Jedno procento boháčů vlastní čtyři pětiny veškerého bohatství, které lidstvo loni společnou prací vytvořilo. Stovky milionů lidí žijí v naprosté chudobě, zatímco pár desítek miliardářů neví, kam s penězi. Kdyby utráceli každou hodinu milion dolarů, museli by žít několik stovek let.

Revoltu „zavilých nepřátel“ v Chile, jakož i její sestru v Libanonu, čeká stejný osud, jaký potkal hnutí žlutých vest ve Franci – zlomí ji obušek a cumel z makovic vládních slibů. Hrozny hněvu zrají pomalu a jistě. Vinobraní je ještě ale daleko.