Také letos jsme si 27. ledna důstojně připomněli památku obětí holokaustu. Ale obávám se, že čím více si připomínáme oběti, tím více zapomínáme na příčinu toho, jak se to vůbec mohlo stát. Holokaust se už v paměti mnohých řadí do jedné řady s historií pogromů a jiných antisemitských projevů, se kterými má Evropa, či alespoň její podstatná část, neblahé zkušenosti. Ale není tomu tak. Holokaust nebyl „obyčejný“ pogrom.

Když se koncem třicátých let americký prezident dotazoval, která země by byla ochotna přijmout Židy vyháněné z Německa, přihlásila se jen Dominikánská republika. Ještě v únoru 1943 rumunská vláda nabídla Spojencům, že nechá odejít sedmdesát tisíc rumunských Židů do Palestiny. Britové tento návrh okamžitě zamítli.

Jediná evropská země nevydala své Židy, a to Bulharsko. Odpor obyvatel této jinak Německu přátelsky nakloněné země byl tak velký, že se toho Němci zde neodvážili. Slovenský stát naopak platil Němcům za každého zlikvidovaného Žida. Odpor obyvatel byť okupované země byl v Dánsku tak velký, že se podařilo zachránit 98 procent dánských Židů. V Polsku přežila dvě procenta…

I fašistická Itálie se pronásledování Židů na svém území bránila. Když 16. října 1943 vtrhly oddíly SS do římského ghetta a odvezly tisíce Židů, byl papež Pius XII. vyzýván, aby se ohradil proti deportaci Židů z „otevřeného města“ Říma, ale neučinil tak a německý velvyslanec, Ernst von Weizsäcker (otec pozdějšího německého prezidenta) si pochvaloval, že „papež se nenechal svést k jakémukoliv demonstrativnímu výroku proti deportacím Židů z Říma“. Těch přežil jen nepatrný počet… Často se připomíná protižidovská „křišťálová noc“ v Berlíně, ale v roce 1938, po obsazení Rakouska Německem, se tisíce Vídeňáků chodily, večer co večer s pobavením dívat, jak Židé musí čistit ulice kartáčky na zuby.

Od roku 1943 každý nejen v Německu, ale v celé Evropě věděl, co se s Židy děje. Britské a americké bombardéry sypaly na Německo tisíce letáků s podrobnými informacemi o systematickém vraždění Židů a o vyhlazovacích táborech.

Ale holokaust nebyl nějakou emocionální zkratkou v myšlení lidí. Všichni jen dělali svoji „obyčejnou“ práci. Devadesát procent Židů bylo zatčeno obyčejnými strážníky nebo policisty, registry obyvatel pracovaly spolehlivě, vlaky s transporty jezdily pravidelně. Lidé, kteří zde pracovali, nebyli žádní nacisté nebo dokonce antisemité. Jen dělali svoji práci…

Měla by nás děsit ona snadnost, s jakou se to stalo. Ono zhroucení morálky a jakýchkoliv občanských ctností nejen jednotlivců. To neumíme, podle mého názoru, dodnes pochopit, natož vysvětlit. A že se to nemůže opakovat? S dnešní technikou? Na to se ptejme, když si připomínáme holokaust!

Právo, 28.1.2022