SVĚT: Holčička do rodiny již někde přestává být neštěstím
Bezkonkurenčně vedou Čína (1,3 miliardy) a Indie (1,1 miliardy), dohromady tak tvořící třetinu veškeré světové populace. Primát Číny, s nyní již ochabující důkladností posazovanou politikou jednoho dítětě, ohrožuje Indie, i když tam preference pro chlapečky a infanticida holčiček nejsou nic neobvyklého. (V této souvislosti neodolám se vytasit se vzpomínkou: V roce 1973 čili již před hrozně dlouhou dobou, jsem strávil dva měsíce v Indii jako člen skupiny vědátorů, bádajících o problémech modernizace v zemi. Došlo i k dlouhému interview s Indirou Gandhiovou, ministerskou předsedkyní, v jedné z kanceláří v ústředním parlamentu Lok Sabha. Napřed jsme se upejpali, až ticho přerušil banální dotaz, kolik že má Indie obyvatel – trapnost sama, tak jsem to tehdy cítil. Ne však paní Indira. Odpověděla, že vlastně si sama není jistá , zda těch milionů je 560 nebo 650 – rozdíl větší než je počet všeho obyvatelstva v naprostě většině států světa – ale že se zeptá příslušného ministra. A tam za okny v zahradách parlamentu pak došlo k jejímu zavraždění.) Od té doby se populace v Indii téměř zdvojnásobila a demografové předvídají, že brzo předběhne Čínu.
První sčítání obyvatelstva se v Číně uskutečnilo v roce 327 před Kristem: obyvatel tehdy napočítali necelých šedesát milionů. Počet zůstal stabilní po dvě tisíciletí, ale pak se protrhl pytel. V devatenáctém století, po nedobrovolném pootevření západním vlivům, již napočítali 412 milionů. A v roce 1949, na počátku komunistické éry po všech těch válečných masakrech, si život zachovalo 540 milionů, jež nutno živit na omezeném prostoru zemědělsky použitelné půdy a za dost neomezeného množství přírodních katastrof.
Mnozí vůdcové by se dovtípili, nikoliv však Mao Ce-tung. Ten populační kontrolu zatratil jako jednu z forem kapitalistického spiknutí, že to je záměr ochudit nejpočetnější zemi socialismu – vždyť v množství je síla.
Když dědicové Maových nesmyslů uspořádali v roce 1982 (zrovna tehdy jsem poprvé do Číny přijel) nové sčítání, dosud největší v dějinách světa, dopočítali se k úděsné cifře 1,008.175.288 - oné téměř čtvrtině všeho lidstva. Deset let by trvalo, než by všichni Číňané normálním tempem propochodovali pekingskou branou Nebeského míru. A tempem každé druhé vteřiny se narodí další Číňánek Rovněž se podstatně prodlužuje průměrná délka života. Jak poskytnout dorůstající generaci dost pracovních příležitostí, kde sehnat miliardové fondy na bytovou výstavbu?
K radikálnímu kroku se přistoupilo v roce 1979: Deng Xiaopingovo politbyro vyhlásilo politiku jednoho dítěte na rodinu, se záměrem do sta roků zredukovat počet obyvatelstva na 700 milionů, čili téměř o jednu třetinu. Již se podařilo metodami méně než ohleduplnými zabránit zrození sta milionů dětiček, s dopadem, který se tehdy nepředvídal.
Ve své knížce „Čech částečným Číňanem“ (Academia, 2004) se tématem poněkud zabývám. Zejména na venkově se tam děvčátku říká „tisíc uncí zlata“, jenže v případě zrozeného chlapečka je to „deset tisíc uncí zlata“. Když ale smíme mít jen jedno dítě a ona ta má porodila holku a hrozí představa vymřít po přeslici, co pak? Buď tedy odhodit dítě nebo manželku, odpovědnou za manko devíti tisíc uncí zlata, a začít znovu. Je zrození děvčete dostatečným důvodem k rozvodu? Znovu se začínaly v čínských novinách objevovat zprávy o utopených či jen odhozených novorozeňatech ženského pohlaví. Kdosi odložil u dveří stranického sekretariátu pytel s osmi udušenými holčičkami. V novinách rozmázli případ ženy , která porodila dceru, manžel ji zmlátil a jeho otec, stranický funkcionář, příhlížel a souhlasil.
Rostoucí počet těhotných žen začínal naléhat na lékaře, aby zjistil pohlaví plodu, aby se tak mohlo rozhodnout, zda dojde nebo nedojde k potratu. Když to takhle půjde dál, za dvacet let nenajdou mládenci nevěsty, předpověděl mládežnický časopis a tristní prognoza se věru naplnila. Chybí teď mnohé miliony děvčat a zájemci o získání celoživotní partnerky, ať už jakékoliv, aby si pomáhali všelijak. Častý a též nákladný způsob je objednávkou u gangsterů, specializujících se na poskytování takové služby. Vyhlédnou si oběť, zpravidla na vesnici ve vzdálené provincii, unesou ji a dodají zákazníkovi. Chudinka se s osudem buď smíří, anebo v případě, že se jí podaří dostat zpět domů, vítána zpravidla nebude, zůstane na ni stigma s pověstí své předchozí použitelnosti. Pokud se jí rurální puritáni ještě někdy dotknou, žádný se s ní neožení, manžela podle své volby nenajde.
Vláda se snaží přesvědčovat národ, že dívky jsou neméně hodnotné. Všiml jsem si velkých plakátů: rodina – otec, matka, v pozadí rakety a astronauti, v náručí holčička a nad vším nápis JEDNO DÍTĚ JE ŠTASTNÉ DÍTĚ.
Též ochuzené dítě, jakož i rodina a čínský jazyk. Jestliže se podaří restriktivní politiku důkladně prosadit, pojmy bratr, sestra, bratranec, sestřenice, strýc, teta též vymřou. Vyprávěla mi čínštiny znalá rodina mého amerického kolegy: za ruku vedli jednoho potomka, druhého měli na zádech v sedačce. S pochodujícím klučinou se dalo do řečí místní dítě: „To je tvoje maminka? A kdepak je maminka druhého chlapečka?“
Co se stane s dvojčaty a vícerčaty, jak stát potrestá příliš plodnou matku? Prý se jí přiznává polehčující okolnost, tedy žádné drastické zásahy, připomínající dilema ve Styronově Sofiině volbě.
O to potěšitelnější je probíhající změna v Jižní Koreji, jak podrobně informovaly The New York Times (23.12.2007) v článku „Jižní Korea, kde dřív hoši kralovali, dochází k přehodnocování děvčat.“
Také tam tradičně, jako ve všech patriarchálních společnostech, si rodičové přáli mužské potomky, též jako investici pro vlastní stáří, aby se silní svalnatí, polní práce zvládající synové o ně postarali. Jenže v sedmdesátých letech dvacátého století došlo k rozmachu industriální revoluce a mnohonásobné přeměně společnosti. Životní úroveň chvalitebně rostla, přibývaly a přebývaly peníze na investice a úspory ve stáří, ochabovala nutnost závislosti na synech, k rodině beztoho méně lnoucích, než jak si počínají vlastní dcery.
Jejich zaměstnanost a tím i ekonomická emancipace spolu se sebevědomím vzrostly. V roce 1981 pouze jedna z deseti se dostala na univerzitní studia. Teď už je jich většina (60%). V parlamentě se za poslední čtyři roky počet zákonodárkyň zdvojnásobil. Pokračující proces zrovnoprávnění zasadil v roce 1990 pořádnou ránu konfuciáské tradici zrušením výlučného práva mužů dědit rodinný majetek. Studie Korejského ústavu zdraví a sociálních záležitostí, na základě průzkumu 5400 vdaných žen, v roce 2006 zjistil, že pouhých 10 procent pokládalo za svou povinnost porodit syna – notný to pokles v porovnání se 40 procenty zjištěnými v roce 1991.
V říjnu 2007 Světová banka zveřejnila výsledky průzkumu potvrzujícího, že Jižní Korea se stala první asijskou zemí, v níž populační nepoměr ve prospěch novorozenců mužského pohlaví se zastavil a začíná se vyrovnávat. Zatímco v roce nepoměr byl 100 : 116,5, v roce 2006 se docílilo snížení na 107,4. Poklesl počet potratů, k nimž vedlo zjištění, že očekávaným přírůstkem do rodiny by byla holčička. (V roce 1987 vláda vydala zákaz lékařům, aby poskytovali takové informace. Současně popularizovala slogan „Jedna dobře vychovaná dcera má hodnotu deseti synů.)
Zmíněný článek v NYT začíná zmínkou o ženě, kdysi mladé matce tří synů, což tehdy vyvolalo závistivé dotazy, jak se jí něco tak náramného mohlo povést. Nyní, po letech, kdy získala vedoucí pozici v mediálním průmyslu, se svěřuje s projevy soustrasti, jíž se jí dostává, poněvadž nikdy neměla dceru.
Demografové se radují a jejich kolegové v sousedních zemích, zejména v Číně, bedlivě sledují pokračující kýženou změnu. Tam totiž nepoměr, jak v roce 2005 zjistila studie OSN (United Nations Population Fund), se udržoval na žalostné výši 100 : 120.
Neoficiální stránky Oty Ulče
