Nikdy bych si nemyslel, že po zkušenostech ze dvou probíhajících válek na Blízkém východě, kde jak ideje, tak vojska „bílých mužů“ (no, oni jsou ve skutečnosti všech barev, to je jen takový název) buď prohrávají, nebo jsou alespoň daleko od vítězství, se někdo soudný pustí do dalšího dobrodružství obdobného druhu.

Kdysi jsem četl knihu „Umění války“ starověkého čínského stratéga Sun-c´. Ten považuje ve válce za nejdůležitější znalost protivníka, jeho síly a správný odhad, jak bude reagovat. Spolu s tím i znalost svých vlastních sil a plánování akcí a rovněž znalost reakce okolí včetně toho, co se bude dít po vyhrané válce. A za zásadní rovněž považuje získat si příznivce v protivníkově straně.

Ze současných akcí „západních“ sil účastnících se akcí v Libyi jsem přesvědčený, že z těchto informací mají - nebo berou v úvahu - pouze malou část. Znají své vlastní síly a ví, kolik má Kaddáfí vojáků, tanků, letadel apod., to ano. Z toho jsou přesvědčeni o svém vítězství, mají přece výraznou převahu ve vojenské technice.

Neznají však, kdo všechno je vlastně protivník, kdo spojenec a kdo se případně změní ze spojence v protivníka. Je (potenciální) protivník pouze Kaddáfího armáda? Nebo vyzbrojený „lid, kterému Kaddáfí dá zbraně“? Nebo dobrovolníci ze všech dalších arabských zemí, kteří nasadí své životy v boji proti novodobým křižákům, stanou se mučedníky a vstoupí do ráje? Kdo je „spojenec“, kterému pomáhají svrhnou diktátora? Je to lid bojující za svobodu (čeho?) nebo prostě organizovaná skupina provádějící puč, stejně jako to před léty udělal Kaddáfí? Můžeme odhadnout, jak se budou chovat po případném vítězství, když ani nevíme, co jsou zač? A co na to ostatní arabské státy? Jsou to spojenci nebo potenciální protivníci?

Nic z toho současní plánovači útoků na Libyi neznají, ale aspoň odpověď na poslední otázku se zdá jasná. Už teď arabské státy, které původně souhlasily s „bezletovou zónou“, otáčejí a mluví o tom, že takhle si to nepředstavovaly.

Záhadou pro mne jsou důvody, proč k této vojenské akci došlo. Dokázal jsem pochopit důvody invaze do Iráku. Díky informací od zpravodajských služeb o zbraních hromadného ničení, ať už pravdivých nebo lživých, se lidé, kteří o invazi rozhodli, domnívali, že je v sázce potenciální ohrožení jejich zemí. To však v žádném případě neplatí o Libyi těchto dnů. Tam se jedná o místní občanskou válku, kde jednu ze stran odsuzujeme, druhou však vůbec neznáme. Válku, která v žádném případě neohrožuje zasahující země a kde není žádná záruka, že „ta druhá strana“ bude po případném vítězství lepší než Kaddáfí a jeho klan.

Vynechme řeči o ochraně lidských práv a životů, to by si „svobodymilovné státy“ tak pečlivě nevybíraly, co si mohou a co nemohou dovolit. Co takhle útok na Čínu kvůli Tibetu? To nikoho ani nenapadne, takže proč to pokrytectví.

V angličtině existuje termín „trigger happy“, v překladu volně „šťastný, že si může vystřelit“. To by bylo jedno z možných a jednoduchých vysvětlení. Jenže tak se většinou chovají pouze jedinci typu Ramba a málokdy prezidenti a předsedové vlád. A navíc, Američané jsou v současné době od „trigger happy“ na míle daleko, ti si i bez Libye zastřílejí víc, než je jim milé.

Ohledně současné invaze dovedu částečně pochopit nevraživost Britanie, Kaddáfí má u nich vroubek kvůli atentátu nad Lockerbie a je to „public enemy“. U Francie mne nenapadá jiné vysvětlení, než že pan prezident Sarkosy si chce zaválčit, jak to dělali i jiní Francouzi malé postavy. A navíc ho Kaddáfí urazil, když ho údajně nazval šaškem, jehož volební kampaň financoval. To neměl dělat, teď po něm jdou, už mu rozbili i jeho domeček.

Pro vysvětlení chování dalších států, které se k „internacionální pomoci“ přidaly, mne nenapadá nic jiného než to, že „hloupí bílí muži“ trpí stále dojmem, že mají recept na to, co je správné, a trpí mesiášským (nebo „křižáckým“?) komplexem. Ten je nutí napravovat vady světa, ať už o to zúčastnění stojí a zda se jim to líbí nebo ne. V arabských zemích o to většinou nestojí, viz nedávné reakce představitelů zemí Blézkého východu na naši činnost v tomto teritoriu.

Oceňuji zdrženlivý přístup naší vlády k intervenci v Libyi. Jen mám obavy, že se do ní, kvůli NATO, Česká republika zapojí a já, jako občan ČR, se stanu jedním z těch „hloupých bílých mužů“ pana Moora.

P.S. Mezitím co jsem tohle dopsal, jsem se dozvěděl, že NATO přebírá koordinaci celé akce. Takže je to v pytli.