Konflikt na Ukrajině způsobil, že se vztahy mezi Západem a Ruskem dostaly na snad nejhorší úroveň od pádu železné opony. Někteří mluví o „nové studené válce“, jiní tvrdí, že ta původní studená válka vlastně nikdy neskončila, pouze ji utlumila dočasná slabost Ruska a nyní začíná její „další kolo“. V každém případě je ovšem evidentní, že se toto napětí bezprostředně dotýká i zemí ve střední Evropě včetně České republiky.

Leckdy se také říká, že Češi představují z hlediska vztahů k Rusku „rozdělený“ národ a že ČR je jakýmsi rejdištěm Putinovy „páté kolony“. Takové tvrzení je však dost diskutabilní, o čemž jsme se mohli nedávno přesvědčit díky průjezdu amerického vojenského konvoje. Ačkoli byly očekávány masivní protesty krajní levice i pravice, nakonec se ukázalo, že odpůrci prozápadní orientace Česka tvoří jen malý zlomek. Američtí vojáci se zde dočkali nejnadšenějšího uvítání od roku 1945 a odpůrci utrpěli politováníhodné fiasko.

Mezi těmi, kdo kolonu US Army vítali, se ovšem vyskytnuli i tací, kteří podporovali tuto akci snad jen proto, že se dala interpretovat jako protiruská. Z téhož tábora se před lety rekrutovala i značná část těch, kdo podporovali stavbu amerického protiraketového radaru v Brdech, který byl ostatně rovněž ze strany některých politiků podáván coby jakási forma garance proti ruské expanzi. Lze však oprávněně pochybovat o tom, že takové negativní vymezování (tj. profilace „proti něčemu“) představuje dobrý základ formulace politiky.

Takříkajíc patologická nenávist vůči Západu (resp. USA a NATO) a současně nekritická láska k Rusku, jakou předvádějí pánové Jiří Vyvadil, Adam B. Bartoš a jim podobní, by mohla najít zrcadlový protipól u těch, kdo zjevně považují USA a Evropskou unii za neomylné, kdežto na Moskvu se dívají jako na ztělesnění všeho zla. Používání takovýchto vyhrocených emocí však v politice zpravidla nadělá více škody než užitku.

Jak známo, politika (a o té mezinárodní a bezpečnostní to platí dvojnásob) je umění možného. Jinými slovy, jedná se o prosazování zájmů a hledání kompromisů, což jsou záležitosti, jež by měly probíhat s chladnou hlavou. Západní politici se navíc nezřídka dopouštějí zásadní chyby, když si neuvědomují odlišnost politických kultur jiných států, např. právě Ruska, kde se nikdy neetablovala opravdová demokracie. Ruská kultura totiž respektuje zejména sílu, kterou proto i sama používá nesrovnatelně více než ta západní.

Rusové tedy začínají vyjednávání psychologickou „dělostřeleckou přípravou“, resp. nátlakem, který má druhou stranu „otestovat“. Pokud se protivník hned při tomto úvodním tlaku „složí“, pak ztratil šanci vydobýt si respekt. Rusové jej budou pokládat za slabocha a jakýkoli ústupek budou chápat jako projev slabosti, po němž budou dále zvyšovat požadavky. Je tedy nezbytné tento počáteční tlak „ustát“, jelikož pouze tak lze získat elementární respekt Rusů, kteří potom přejdou k víceméně standardnímu racionálnímu vyjednávání.

Počáteční reakce Západu na ukrajinskou krizi bohužel měly k těmto doporučením daleko. Lze říci, že oné „přípravě“ západní státy podlehly, což se potom snažily napravovat naopak tlakem tam, kde to nemuselo být právě optimální. Také české vztahy k Rusku se stále projevují hodně nekoncepčně, což vzhledem k aktuální situaci i naší zeměpisné poloze představuje dosti tristní výpověď o schopnostech české zahraniční politiky.