Pomineme-li obecně lidumilné pohnutky, jež vedly k rozhodnutí vojenským zásahem přivodit zvrat v libyjské občanské válce, každý ze západních státníků má také ryze osobní motivy k demonstraci síly. Francie, která v podobné situaci před osmi lety udělala první poslední ve snaze znemožnit Američanům „iráckého Kaddáfího“, je nyní odhodlaná zachraňovat libyjské civilisty, ať to stojí, co to stojí. Nicolas Sarkozy potřebuje honem vytlačit z veřejného povědomí skandální odhalení zdrojů financování jeho volební kampaně. Jeho italský kolega by zase rád smazal nepříznivý dojem, že ještě donedávna byl v Evropě hlavním spojencem diktátora. Americký prezident, pro něhož je to první vážnější mezinárodní krize, až doteď svou nerozhodností zanechával v pozorovatelích pocit, že energicky si umýt ruce je jediné rázné gesto, které ovládá dokonale. V krátké době navršil mnoho chyb znemožňujících jakýkoli smysluplný postup. Libyjské povstalecké oddíly se nemohou svou výzbrojí vyrovnat Kaddáfího armádě – leč cílené dodávky zbraní znemožňuje zbrojní embargo uvalené na Libyi Radou bezpečnosti OSN z iniciativy Spojených států. Pokud nyní, ať již přímo nebo prostřednictvím Egypta, bude jedna strana konfliktu dodatečně vyzbrojována, bude to dokonalé popření základního smyslu zbrojního embarga, jímž je zabránit krveprolévání.

Stejně protismyslné bylo rozhodnutí OSN požádat Mezinárodní trestní soud (ICC) o stíhání Kaddáfího za válečné zločiny. I tato rezoluce byla horlivě podpořena Obamovou administrativou v domnění, že ho pohne k ústupkům.

I kdyby Kaddáfí na vteřinu zauvažoval o možném odchodu ze země, teď již nemá na vybranou. Po schválení této rezoluce veškeré nabídky na azyl v cizině se jeví jako naprosto bezpředmětné. Jejich autoři patrně nevědí, jak ICC funguje. RB OSN, když jednou aktivuje ICC, již nemůže zastavit trestní stíhání, může ho pouze pozastavit zvláštním rozhodnutím na rok. Fakticky svým zbrklým postupem americká vláda nenechala diktátorovi žádnou jinou možnost než bojovat do trpkého konce.

Po všem tom, co bylo na adresu tripolského šílence řečeno a napsáno, žádný kompromis s ním se nezdá být možným. To by nebylo na závadu, kdyby Západ mohl dát ruku do ohně za demokratické smýšlení ozbrojenců bránících proti Kaddáfímu východní Libyi. Potíž je v tom, že nikdo s jistotou neví, jaké je jejich pravé smýšlení. Nikdo nezná poměr sil mezi prozápadně orientovanými vzdělanci a prachsprostými džihádisty a členy al-Káidy. Jen tolik je jasné, že ti druzí tam jsou a není jich málo. Stačí se podívat na seznamy islámských bojovníků zabitých bezpilotními letouny na kmenových územích Pákistánu, abychom s překvapením zjistili, že každý pátý z nich má přídomek „al-Libi“ (Libyjec).

Reaganova doktrína spočívala v tom, že Spojené státy vehementně pomáhaly protikomunistickým hnutím různými způsoby: dodávkami sofistikovaných zbrojních systémů, výcvikem povstalců, poskytováním zpravodajských informací, diplomatickou podporou. Právě tak byly poraženy komunistické režimy v Afghánistánu a Nikaragui. Skeptik může namítnout, že vítězství Tálibánu nebylo pro Ameriku žádnou výhrou a v Nikaragui dnes vládne stejný sandinistický režim jako před čtvrt stoletím. Pravdou je, že státník může řešit jen úkoly své doby a žádný stav není definitivní. Nejhorší, co se může velmoci přihodit, je nemít strategii vůbec.

Otázka, kterou si v těchto dnech pozorovatelé pokládají, zní paradoxně: Co se stane, když Kaddáfí přežije? Jediné poučení, které si z toho mohou vzít četní blízkovýchodní diktátoři, je, že se slitování se svým národem nevyplácí. Tunisan bin Alí a Egypťan Mubarak slitování měli a hle, jak dopadli. Smyslem americké politiky v tomto neklidném regionu by čistě teoreticky mělo být potrestání protiamerických diktatur a donucení k reformám těch prozápadních. Případná ztráta spojence by mohla být takto vyvážena získáním nových přátel. Jenže přežije-li Kaddáfí dnešní pohromu, výsledek pro Ameriku bude přímo opačný: osvědčení spojenci poztráceni, nepřátelé zachováni a nově vzniklé režimy v rozpacích, co asi tak mohou získat svazkem s trudnomyslným Západem. I tak zůstává výsledek událostí zcela otevřený. Cena za bombardování není nikdy předem známá, neboť má mnoho vedlejších efektů. Barack Obama jako každý klikař věří v přízeň štěstěny. A co je plán B v případě, že ji nemá?

Týdeník EURO 12/2011

Autor je publicista