Snaha Velké Británie udělat z kauzy útoku na agenta Sergeje Skripala spor EU s Ruskem je nešťastná
Pokus o vraždu je ohavný čin. Použijeli se k tomu nervově paralytický plyn či jiná chemická bojová látka, pak se míra zrůdnosti zvyšuje. Obstarat si takovou zbraň není jednoduché. Na první pohled se leckdo neubrání závěru, že to musel spáchat někdo, kdo k tomu má přístup. S podporou státu.
V případě agenta Sergeje Skripala v Británii se nabízí „ruská“ stopa. A možná i oprávněně. Zeptejme se však: Komu ku prospěchu? Opravdu bylo v zájmu Putina nařídit zabití přeběhlíka vojenské rozvědky GRU?
Co by získal? Ruský zrádce byl odhalen a uvězněn v roce 2003. V roce 2006 byl odsouzen na 13 let. Relativně nízký trest byl výrazem, jak dopady jeho zrady v Rusku vnímali. Po čtyřech letech byl vyměněn za uvězněné agenty dříve pracující pro Rusko. A po osmi letech se jej Kreml rozhodne nechat zabít? I s dcerou? Tu mohl zlikvidovat kdykoli, celou dobu cestovala mezi Británií a Ruskem.
Ruský prezident není hlupák, aby mu nedošlo, že když dá zabít vyměněného agenta, ztíží tím další případné výměny uvězněných špionů, které zákonitě přijdou. Načasování „pomsty“ krátce po zimní olympiádě, před volbami a mistrovstvím světa ve fotbale může jako prospěšné vnitropoliticky a z hlediska mezinárodního postavení Moskvy vnímat jen někdo, kdo zná odpověď na výše položenou otázku. To udělal Rus! Proč? Protože je to Rus! Aby to nebylo málo, britský ministr zahraničí nabízí pořádně nevkusnou paralelu k možnému zneužití letního mistrovství světa ve fotbale: Hitlerovu olympiádu v Mnichově v roce 1936.
Jistě, dodnes nebyl uzavřen případ Alexandra Litviněnka otráveného poloniem.
Na rozdíl od Skripala šlo o zpravodajskou nulu, která si jen vymýšlela. Smrt si však nezasloužil. Pokus o vraždu Skripala mohl provést někdo z GRU na vlastní pěst, aby pomstil jím prozrazené zpravodajce této služby. Na rozdíl od FSB (kontrarozvědka) či SVR (civilní rozvědka) se přeběhlictví u GRU trestá často nemilosrdně.
Rozhořčení Britů, že na jejich území někdo zabíjí lidi tímto způsobem, je pochopitelné. Bohužel dodnes v tomto záhadami zahaleném případě veřejnost neviděla žádné důkazy. Jen hlasitá obvinění a prohlubování diplomatické roztržky těžko povedou k vyšetřování případu, na kterém se musí podílet i Rusové. Ti však odpovědnost za výrobu a vlastnictví plynu novičok hází i na Česko, což je nutné kategoricky odmítnout. Jenže snaha Londýna udělat bez důkazů z kauzy spor EU s Ruskem je také nešťastná.
Pokud by se i tak nakonec ukázalo, že vina padá na oficiální místa v Rusku, zaslouží si to velmi ostrou reakci. Nemám rád ruskou zahraniční politiku, uvědomuji si však, že Kreml nemá rád tu západní. Je zvláštní, že jsme Rusy dodnes nepřesvědčili, že je naše úmysly neohrožují. Nikdy nebudou náš přítel a věrný spojenec. Budou s námi spolupracovat, jen když to bude v jejich zájmu. Jinak udělají vše pro to, aby naše cíle hatili. Případů můžeme vidět mnoho denně. Ve světě je však řada potenciálních bezpečnostních hrozeb pro demokratický svět, které bez Ruska stěží budeme schopni vyřešit. Je opravdu naším cílem mít Moskvu proti sobě?
Autor je bezpečnostní poradce, bývalý náčelník Vojenské zpravodajské služby
MfD, 24.3.2018