Peking rozjel nové kolo masivních investic do infrastruktury a energetiky. Cílem je tentokrát střední a východní Evropa

Kdo chce vidět, jak doopravdy funguje současný svět, dobře si poslouží návštěvou Kyrgyzstánu. Kousek od hlavního města Biškeku leží v rovinaté stepi dvě mamutí obchodní centra – na západě Manas, na severu Dordoj. První z nich slouží jako přestupní stanice pro americké vojáky v Afghánistánu; očekává se, že napřesrok, až Washington drtivou většinu svých lidí stáhne, zavře. Dordoj naopak každým dnem roste – na obrovské ploše se mísí na deset tisíc obchodníků z celé Střední Asie: Ujguři, Tádžikové, Kazaši, Kyrgyzové, k tomu Rusové a Turci. Dvě věci mají společné: zaprvé, všichni nenávidějí Číňany, od nichž kupují levné spotřební zboží, aby je dál přeprodávali doma. Zadruhé, všem jim obchod s Čínou zajišťuje slušné živobytí.

"Od té doby, co jsem sem před třemi lety přijel, jsem několikrát vydělal celé jmění a vždycky o něj zase přišel," svěřil se jeden z čínských obchodníků přednedávnem časopisu Business New Europe. "Hned na začátku mi ukradli sto tisíc dolarů." Přesto zůstal, protože podnikání v Kyrgyzstánu je pro něho pořád bezpečnější než v rodné Číně. "Je to taková pěkná práce na stáří," dodal Číňan zcela vážně na závěr. S takovým tréninkem není divu, že jeho krajané slaví úspěch, ať se to někomu líbí nebo ne.

Jestli si myslíme, že Kyrgyzstán je tak daleko, že nás ve střední Evropě to nemusí zajímat, mýlíme se. Číňané usilovně pracují na tom, aby fyzická vzdálenost od bohatých trhů (v prvním plánu Kazachstán a Rusko, v dalším Evropa) kladla jejich obchodu co nejmenší překážky. I proto tím směrem budují hned dvě velké dálnice, jedna vede Mongolskem, druhá právě Kyrgyzstánem; v druhém případě na ni Číňané poskytli Kyrgyzům 400 milionů dolarů. Velkorysé? Možná, ale je to jen kapička v moři čínských mezinárodních investic posledních let. Nové je to, že po Austrálii, Spojených státech a západu Evropy dnes přichází na řadu střední a východní Evropa.

Spanilá jízda pana Li

Když loni v květnu cestoval Evropou dosluhující čínský premiér Wen Ťia-pao, slíbil založit zvláštní fond pro investice do východo- a středoevropské infrastruktury ve výši deseti miliard eur. To samo o sobě zní pěkně (pro srovnání, ve Spojených státech dosud od roku 2005 Číňané investovali 59 miliard dolarů), ovšem po Wenově návštěvě bylo najednou ticho po pěšině a nedělo se nic.

"Nic" v tomto kontextu znamená, že čínské peníze proudily do vyspělých zemí západní Evropy, a sice ve výši 9,6 miliardy eur. Největší transakce představovaly akvizice deseti procent londýnského letiště Heathrow a sedmi procent ve francouzské telekomunikační společnosti Eutelsat. Střední a východní Evropu zasáhla čínská investiční invaze naplno až ke konci letošního roku.

Wenův čerstvý nástupce Li Kche-čchiang přijel do Evropy mluvit o byznysu sotva měsíc poté, co jej sjezd čínských komunistů potvrdil ve funkci šéfa strany a předsedy vlády. Jako první si vybral Bukurešť. Na konci listopadu tam dorazil se 400 prominentními podnikateli, kteří se na místě setkávali se stovkami svých evropských potenciálních partnerů, především rumunských, srbských a maďarských. Výsledek byl impozantní. V následujících dvou týdnech oznamovaly různé středoevropské země nejrůznější transakce s jediným společným jmenovatelem – Čínou v roli investora.

Namátkou: srbský ministr dopravy Aleksandar Antić se pochlubil miliardou eur, které mu Li a jeho lidé slíbili na budování infrastruktury. Vedle toho bledne i nový bělehradský most z roku 2010 za 170 milionů eur, také financovaný Pekingem.

Viktor Orbán, maďarský premiér, jehož řízný styl vládnutí mnoho evropských politiků nemůže vystát, si spolu s Lim a srbským premiérem Ivicou Dačićem dohodli vybudování železnice mezi oběma zeměmi (výši čínské investice nesdělili). Stavbu další, vysokorychlostní železnice budou Číňané financovat i v Rumunsku, oznámil pro změnu rumunský premiér Victor Ponta. Slova "vysokorychlostní" a "Rumunsko" se tak ocitají v dosud neobvyklé vzájemné blízkosti již podruhé v krátké době – agentura Bloomberg v listopadu zveřejnila, že Rumuni mají nejrychlejší internet v Evropě. Tím to ale nekončí. V Rumunsku budou Číňané sami stavět také nejméně dvě jaderné elektrárny (od záměru investovat do jedné z nich v roce 2011 upustil ČEZ) v celkové hodnotě 5,4 miliardy eur. Zároveň špolečnost Shanghai Electric údajně přihlásila nejnižší nabídku od polského tendru na vybudování nové tepelné elektrárny pro tamní největší energetickou firmu PGE.

Další dohody uzavřely s Číňany vlády a firmy z Bosny a Hercegoviny, Chorvatska, Litvy a Estonska. Stavební firma China Civil Engineering (o 19 tisíc zaměstnancích po celém světě a tržní hodnotě 7,4 miliardy dolarů) otevírá pobočky v Bělehradu, Bukurešti a Budapešti. Přičtěte k tomu pro dokreslení 300 lokomotiv, které si objednal Turkmenistán, jednání o "prohloubení bezpečnostní spolupráce" s již zmíněným Kyrgyzstánem a výstavbu dálnic tamtéž.

Premiér Li nejspíš nijak nepřeháněl, když v Bukurešti oznámil, že Peking hodlá do pěti let objem čínské ekonomické aktivity ve střední a východní Evropě zdvojnásobit.

"Středoevropským zemím schází kvalitní infrastruktura," napsal Li těsně před cestou do Evropy. "My máme dostatečně kvalitní technologické postupy, abychom byli schopni v těchto zemích požadovanou infrastrukturu vybudovat."

Kdo se bojí Pekingu

Jde to snadno. Mimo jiné i proto, že Čína má v zásobě devizové rezervy ve výši 3,66 bilionu dolarů a pro jejich současné zužitkování v Evropě má několik dobrých důvodů. Neustále klesající hodnota dolaru a špatná finanční situace evropských firem i zemí jsou ty nejzjevnější. Na některý vkus to však jde až příliš snadno. Například Poláci, kteří mají s masivními ekonomickými plány (i s jejich politickými dopady) z Východu své zkušenosti, nejsou čínskou investiční záplavou jednoznačně nadšeni. Zejména poté, co čínská stavební firma Covec selhala při budování dálnice, jež měla za 447 milionů dolarů spojit Varšavu s německou hranicí. (Covec kontrakt získal – jako první čínská firma pověřená významnou evropskou zakázkou v oblasti infrastruktury – v roce 2009; loni od smlouvy odstoupil.)

Když předseda vlády Donald Tusk v létě oznámil vznik fondu pro výstavbu infrastruktury, čínské nabídky nechal ležet na stole bez povšimnutí. Rizika spojená s čínskou ekonomickou invazí se však ani zdaleka neomezují na nedostavění jedné dálnice. Na jedno z nich loni upozornila administrativa amerického prezidenta Baracka Obamy, když zatrhla investici čínské firmy Sany Group do obří větrné elektrárny ve státu Oregon. Důvodem byla "přílišná blízkost prostoru s omezeným letovým provozem", což v byrokratické hantýrce znamená vojenské letiště. Za zmínku přitom stojí, že úřadům nevadila elektrárna sama o sobě, nýbrž právě čínská přítomnost. "S velkou pravděpodobností existuje koordinovaná strategie jedné nebo více vlád cizích zemí na převzetí amerických firem působících v oblasti výzkumu, vývoje a výroby kritických strategických technologií, jejichž jsou USA hlavním světovým výrobcem," uvedl v této souvislosti před rokem výbor amerického ministerstva financí pro zahraniční investice. Prohlášení sice Peking nezmiňuje přímo, ale zjevně jej má na mysli.

Sílu čínského investičního proudu dokládá skutečnost, že přes větší rezervovanost Washingtonu vůči Pekingu, než jakou projevuje Evropa, loni v USA přibylo šest měst, v nichž čínské investice přesahují miliardu dolarů. Jsou jimi Tar Heel v Jižní Karolíně, Detroit as Ann Arbor v Michiganu, Kansas City v Missouri, Oklahoma City v Oklahomě, a dokonce bohaté přímořské sídlo Santa Monica v Kalifornii.

Strategické riziko

V Evropě podobně kritické stanovisko vůči čínským investicím dosud nijak nahlas nezaznělo. Podílí se na tom několik skutečností. Předně, evropské země mají dost co dělat s analogickým ruským vlivem. Evropané také na rozdíl od Američanů nesoutěží s Čínou o supervelmocenské pozice. Svou váhu má i skutečnost, že žádná jednotlivá evropská země nemůže s Pekingem vyjednávat z pozice rovnocenného obchodního partnera.

Takovou roli může hrát pouze Evropská unie jako celek, což Číňané velmi dobře vědí. Vyjednávají proto s jednotlivými vládami a Brusel ignorují, jak to jen jde. A konečně je tu argument z nejpádnějších, již zmíněných 3,66 bilionu volných dolarů v čínských rukou. Ve chvíli, kdy mnoho krizí zkrušených evropských firem volí mezi přijetím investice zvenčí na straně jedné a bankrotem na straně druhé, je to argument nepřehlédnutelný. Klidnému spánku Evropanů přitom nijak nepomáhá skutečnost, že 93 procent čínských zahraničních investic provádějí firmy s vysokou (obvykle nadpoloviční) účastí státu. To představuje strategické riziko, jehož jsou si Evropané dobře vědomi u Rusů. Jeho možné dopady v případě Číny však jsou příslovečným kabátem, jenž je vzdálenější než košile v podobě tolik potřebné hotovosti.

Vzniká tak paradoxní situace, kdy Evropané strávili 20 let pilováním pravidel, za nichž smí dánský investor převzít ševcovskou dílnu v Portugalsku, kolik z toho bude kde platit daní a jestli smí pána s dratví propustit, nebo ne. A než se na tom stačili dohodnout, zjišťují – a my spolu s nimi – že nikdo nemá ani korunu a že značná část zdejší ekonomiky má najednou patřit lidem, kteří považují vyhroceně drsný obchod v kyrgyzském Dordoji za příjemnou práci pro staré lidi na odpočinku.

Týdeník EURO 51/2013, 16.12.2013