Před pár roky loď Rotterdam VI kvůli příliš divokým vlnám neuskutečnila plánovanou zastávku na Falklandských ostrovech, dějišti války Velké Británie s Argentinou v roce 1982. Teď nedávno (listopad 2009) se na lodi Valendam téže rejdařské společnosti Holland America vinou blížícího se tajfúnu zhatila návštěva ostrova Hainanu. To mi vadilo značně víc, než pominutí pingvínů a místního obyvatelstva skotského původu v miniaturním počtu tří tisíc na prázdných, pustých, notnými vichry téměř stále trýzněných Falklandech v dálavách jižního Atlantiku.

Hainan v Jižním čínském moři na opačném konči světa je velikosti Belgie, též zhruba poloviny České republiky, ale s větší hustotou obyvatelstva (přes 8 milionů). V sousedství s Vietnamem, značně z ruky, taková jejich Sibiř s tropickým, nezřídka hanebně vlhkým klimatem, s pravidelnou sezonou monsunů. Ostrov poskytoval úkryt pirátům a azyl, nedobrovolný exil, pro nepopravené zločince a zostuzené vládní úředníky. Míval pramálo průmyslu a značnou pověst typu Wild West. Pragmatik reformátor Teng Siao-pching prosadil, obšťastnil ostrov povýšením do kategorie tzv. Special Economic Zone, s přilákáním zahraničních investorů, s výrobou produktů výlučně pro export. Koncem osmdesátých let se Hainan stal tou SEZ zcela největší. S udělením „tří svobod“ – pohyb kapitálu, cizinců a zboží tam i ven – nabyl podobu jakési enklávy kapitalismu, s předzvěstí a vbrzku i realitou hodně bezuzdého kapitalistického počínání. Tam se začali hrnout podnikavci z všemožných koutů země.

Tam za větrem se místní papaláši pustili do bezuzdého podnikání na vlastní pěst, pořádně předělat svou zanedbanou provincii. Tamější nomenklatura využila všemožných daňových a celních výhod, nikoliv však pro oficiálně předepsané investice a plánovaný rozvoj, ale na dovoz luxusního zboží, které pak se značným, až 300procentním ziskem prodávala v oblastech s normálních finančním zatížením. Z New York Times (12.11.1985) jsem se dozvěděl, že během čtrnácti měsíců místní činitelé vydali povolení k prodeji importovaných 89.000 automobilů včetně luxusních mercedesů, 2,9 milionu televizorů s barevnou obrazovkou, 122.000 motocyklů, velkého množství kosmetiky, potravy a hraček. Do přístavu Sanya dorazilo víc automobilů než do zbytku celé země dohromady. Téměř 900 institucí, organizací, úřadů, se pustilo do byznysu s prodejem automobilů. Rovněž došlo k machinacím s valutami, k největšímu černému obchodu v historii země.

Velmi čile si počínala redakce novin Hainan Ribao, ostrovního Rudého práva.

Jenže na rozdíl od korupčních, tolik populárních praktik dnešních dnů, tehdejší neortodoxně si počínající podnikavci většinou nekradli do vlastních kapes, ale činili tak ve prospěch tamějšího veřejného blaha. Došlo k zatčení pouze tří funcionářů včetně šéfredaktora hainanského Ruďase. Jak altruistické, vlastně i dojemné bývalo takové šizení! Doba teď již natolik pokročila, že všeobecně platným principem a praxí se stalo personální a rodinné obohacování. A hrozba řízného postihu, ba ani střílení provinilců, pramálo pomáhá.

Na Hainanu hlavní prioritou tamějších budovatelů se teď stal turismus, jehož již dosažené úspěchy potvrzuje neutuchající výstavba hotelů. Písčité pláže s pěkným koupáním jsou leckde k dosažení, ne však v zimních měsících, kdežto na tropickém ostrově nemrzne, a proto se tam valí rostoucí množství zkřehlých turistů, aby pookřáli. Hainan, v horkém vlhkém létě obtížně snesitelný, se pak z někdejší pověsti Sibiře přetváří do nynější lahodné podoby Riviéry.

Přesně na Silvestra, 31.prosince 2009, čili pár týdnů po mém, tajfúnem zaviněném pominutí ostrova, čínská vláda vydala memorandum, jímž Hainan pověřila úkolem docílit rozvoje schopného konkurence s nejpopulárnějšímí středisky turistického zájmu. Dohnat a co nejdřív i předehnat Monako, Las Vegas, Havaj.

Tři měsíce poté se v americkém domově dočítám o již bujícím rozmachu (NYT, 30.3.2010): „On China’s Hainan Island, the Boom is Deafening,“ tvrdil reportér Edward Wong. Tedy „ohlušující“ rozkvět, který vyvolává „směsici úcty, užasu, závisti a znechucení“.

Ostrov začaly hyzdit billboardy s nabídkami nemovitostí s jmény jako Miami a Bahamas. Během jednoho měsíce – února, toho nejkratšího v roce - ceny pozemků ve dvou největších městech, Sanya a Haikou, vzrostly o padesát procent.

Wu Lei, mluvčí realitní kanceláře, oznámil prodej bytů s mořskou vyhlídkou – 885 dolarů za čtvereční stopu - cena porovnatelná s drahotou na Manhattanu. Pětihvězdičkový hotel účtuje 1500 dolarů na noc. Budují se luxusní bytové jednotky, spolu s hotelem předem již ohodnoceným sedmi hvězdičkami.

Privátní klub The Visun Royal Yacht Club, zcela největší v celičké Číně, inzeruje své ambice dostat se do Guinnessovy knihy světových rekordů výstavbou 220 vil, každé s vlastním plaveckým bazénem, jakož i vlastním komorníkem. Již 80 členů zaplatilo 92.000 USD za právo zaparkování své jachty (právo, jež po 23 letech vyprší). Členové klubu budou mít k dispozici vlastní helikoptéru. Superboháči se tam již hrnou. „Přijel magnát, otevřel zavazadlo napěchované bankovkami. Tady máte zálohu, hned beru dvě vily,“ tak referoval Sun Valley Golf Resort generální manažer Raymon Hau. Podobně zásoben se tam ke golfu dostavil nynější prezident Kazachstánu. Jedním slovem EXCESS - nestřídnost, přemíra, přehánění, nebetyčné kontrasty. A svědky jsou ony mnohé miliony původních obyvatel.

Číňané, na rozdíl třeba od Indů, nejsou nijak zvlášť nábožensky založení. Hodně jsou ale pověrčiví a silnou jejich slabůstkou jsou sklony k hazardním hrám. Posedlost takovým rizikem je endemická. Sází kmáni a o to víc pak páni, však mnohokrát jsem byl svědkem. (Manželka se jednou prořekla, že strýc, tedy bratr jejího otce a mého tchána, místo aby dokončil studia v Cambridge jako jeho ostatní bratři, většinu času trávil v Monte Carlu, kde v průměru prohrával jednu vesnici za večer.)

Vláda této vášni nepřeje, legálně se smí provozovat jen v Macau, bývalé portugalské državě, a Hainan teď tuze usiluje o tento lukrativní monopol ji přípravit. (Na Macao mám bizární, dost nemilou vzpomínku, z hodně již dávné doby, ze začátku sedmdesátých let..Bydleli jsme v hotelu Lisboa, rotundě barvy pomerančové, ve stylu jakoby staročínském a současně západním. S velikánským kasinem na avenidě, která tehdy nesla jméno Dr. Oliveira Salazara. Při posledním vstupu do herny mi přes rameno visel kazetový magnetofon. Přistoupili ke mě dva pochopové, s prstem k upozornění na zdi, že fotografování je zakázáno. Marně jsem vysvětloval, že magnetofon není fotoaparát. Drapli mě a vyrazili z otočných dveří do tropické noci a já se pořádně rozplácl na Salazarově avenidě.)

Investoři, podnikatelé se svými konexemi a ostrými lokty, se s domorodci v cestě nemazlí. Například razantně naléhají na rodiny tisíce rybářů, aby jim odprodaly jejich skrovné chýše, smést je pak z pozemků s vidinou milionových zisků – teď však s mizernou nabídkou pouhých 20 dolarů za čtvereční stopu.

Lakotní zájemci stále víc nafukují spekulativní bublinu.

Bez tajfúnů bych se tam rád jednou přece jen podíval, až bublina praskne a splaskne. S dopadem pak ještě dramatičtějším, než cokoli v režii přírodních živlů.

Neoficiální stránky Oty Ulče