V Atlantiku, za Kanárskými ostrovy a Azory, je vesměs nic – až pak Bermuda a Karibik s pořádnou porcí svých ostrovů. Pacifický oceán ve své východní části je až k uzoufání prázdný a teprve západním směrem, zejména za dateline, kde z pondělí je najednou neděle, nebo naopak, roh ostrovní hojnosti je značný – Polynésie, Melanésie, Mikronésie.

Letěl jsem z Bornea do Hongkongu a z okénka za výtečné viditelnosti postřehl jakési tečky, miniostrůvky, které jsem ale na mapě neměl. Zeptal jsem se letušky, komu to tam dole patří. Nevěděla, ale odspěchala zeptat se kapitána. Ten, pokud věděl, tak nepověděl.

Po návratu domů jsem se pustil do pátrání. Před sebou tu mám všelijaké mapy, jednu značně detailní, označující přemnohá jablka sváru. Napočítal jsem jich něco kolem čtyřiceti. Vietnam jich okupuje 19, Filipíny 8, Čína 7, Malajsko 4 a Tchaj-wan 1. Šest těch míst nemělo nikoho, kdo by se o ně hlásil. Nikde zmínka o Japonsku či Jižní Koreji, což jen potvrzovalo neúplnost dokumentu.

Na půli cesty mezi těmito dvěma historickými antagonisty je totiž skupinka skalnatých ostrůvků s korejským jménem Dokto a japonským Takešima. Dřív pouhý to cíl zatoulaného ptactva, poté však adresa jihokorejských policajtů. Vznikla i korejská píseň „Dokto je náš“, napsána též kniha a natočen film. Svár trvá již desetiletí a dosud je to nepřestalo bavit. 

Jiný příklad takového sváření poskytuje skupinka pěti neobydlených skalnatých ostrůvků (největší z nich dvě míle dlouhý a jednu míli široký) a tří útesů, vzdálených 100 mil od Tchaj-wanu a 250 mil od Číny, mezi Tchaj-wanem a Okinawou, kterou Američané vrátili Japoncům. Ti ostrovům dali jméno Senkaku, Číňané jim říkají Tiao Yu Tai. Rybářské lodi z Tchaj-wanu se tam pokusily umístit svou vlajku a japonská plavidla pobřežní služby tomu zabránila. Spor se rozšiřil i do zámoří, že dokonce Kolumbijská univerzita v New Yorku, má alma mater, se stala dějištěm vášnivého verbálního utkání vzájemně se překřičujících patriotů.

Zdaleko nejvíc konfliktů vyvolává souostroví Spratly a víc na sever ležící Paracel. Zatímco o majetnictví Paracel se sváří pouze Čína a Vietnam, v případě Spratly, celkem jeho 53 sporných součástí, se hlásí zájemců celá řada, totiž Brunei, Čína, Malajsie, Filipíny, Tchaj-wan a Vietnam.

Proč se někdo namáhá, což nemá jiné starosti? Důvodem není iracionální bažení po jakési patriotické symbolice, zmocnit se kusu povrchu, který případně za přílivu beztoho zmizí pod hladinou, ale důvody to jsou výlučně ekonomické. Moře pokrývají většinu naší planety. Staří Římané charakterizovali mořské vlny jako „veřejný dar“ – stejně jako slunce a vzduch, dar nám všem. Jenže ve 13. století se rozmohl ošklivý zvyk usurpovat si co největší kus moří a vymáhat platby od jejich uživatelů. Koncem 15. století Španělsko a Portugalsko se s papežským požehnáním dokonce pokusily veškerá moře světa si mezi sebe rozdělit. Proti těmto záluskům se postavila Británie, Francie a Nizozemí, jehož jurista Hugo Grotius v roce 1609 publikoval své slavné vlivné dílo Mare Liberum. Jeho koncept svobody moří pak nabyl všeobecnou platnost a vydržel až do dnešní doby. Námořní právo se tak stalo jedním z nejsolidnějších, nejharmoničtějších odvětví mezinárodního práva.

Jenže právě z důvodů zejména ekonomických dochází ke snaze postupně zmenšovat tento společný majetek lidstva. Už teď se tam těží spousta ropy a zemního plynu, jejichž zásoby se odhadují na víc, než zásoby na souši. Zájmy států se liší a při jednáních o modernizaci pravidel dochází k prapodivným aliancím: Polsko ruku v ruce se Singapurem, Švýcarsko s Ugandou. (Tzv. landlocked countries, států od moře odříznutých, včetně, žel, naší rodné země, je asi 30.) K prozatím poslední kodifikaci konvence existujícího mezinárodního námořního práva (Law of the Sea Treaty), došlo v roce 1982 na Jamajce.

Mezi jejími ustanoveními je i pravidlo, že vlastnictví toho kterého ostrůvku opravňuje i k vlastnictví tzv. EEZ – Exclusive Economic Zone, výlučné doméně, s právem v ní lovit, pod povrchem vrtat a z hlubin získávat zdroje energie, jichž potřebujeme stále víc a stále nás víc stojí peněz, jak potvrdí každý motorista. Proto teď to úsilí zmocnit se sebeubožejšího útesu. Je v tom ale tento háček, v podobě článku 121 zmíněné konvence: „Útesy neschopné k udržení lidského života (Rocks which cannot sustain human habitation) nebo vlastní hospodářskou existenci nekvalifikují na uznání výlučné ekonomické zony.“

Snaha uspokojit tento požadavek vede občas k bizárním iniciativám. Ve své dokumentaci tady například mám fotografii útesu o velikosti veřejného záchodku, nad nímž je zbudována bambusová chýše s plápolajícím čínským rudým praporem. U toho stojí dva nepochybně neveselí vojáčkové. Japonci se rozhodli utratit spoustu peněz na zbytnění 1300 mil vzdáleného ostrůvku jménem Okinotorišima o velikosti jedné postele. Flotila 17 lodí a 200 pracovníků strávila pět měsíců kolem té postele vytvořit kruh ze železa a betonu, a tím si zajistit exkluzivní právo lovit a minerály dobývat v oblasti 163.000 čtverečních mil onoho šírého oceánu (NYT, 4.1.1988).

Jak se nabývají nemovitosti? Koupí, darem, lupem, zděděním. V dřívějších dobách též objevem – discovery. Vše již sice bylo objeveno, ale občas zásluhou vulkanické činnosti dochází ke zrodu nových ostrůvků. Z hlubin se vynoří, nic tedy příliš vábného, samý jen sopečný popel, pobyt na něm určitě nebude velká lahoda, ale to postačí k prosazení legitimního práva objevitele, nového majitele, který pak vztyčí vlajku své vlasti a tak vznikne nárok na oněch 200 výlučných námořních mil.

Češi tyhle starosti bohužel či bohudík nemají.

K O N E C