SVĚT: Gurkhové - unikátní žoldnéři
Tito legendární bojovníci, podsadití cvalíci vesměs hinduistického náboženského vyznání, tibetsko-mongolské etnikum, pocházejí z oblasti Gorkha, jednoho ze 75 districts (krajů či okresů) Nepálu, donedávna království, nyní republiky v dost disharmonickém stavu. Původem jsou ze severní Indie, jejich hlavní řečí je ražastánský dialekt.
Vysoce jsou oceňováni pro kvality, ne vždy a všude jinde převládající - odvahu, věrnost, houževnatost, přizpůsobilost (resilience), pořádkumilovnost. V Londýně před vchodem do budovy ministerstva národní obrany (War Office) stojí mohutná socha Gurkhy bojovníka s nápisem „Nejstatečnější ze statečných, nejšlechetnější ze šlechetných, tato země neměla věrnějších přátel než vás“. Podepsán Sir Ralph Turner, MC.
Britskému impériu hodně pomohli v potlačení povstání v Indii – oné Sepoy rebellion, 1857-1858.
V první světové válce téměř čtvrt milionů jich bojovalo. Ještě větší jejich počet, 40 praporů, se vyznamenal v druhé světové válce na bojištích v severní Africe, Itálii, Řecku, též proti Japoncům v Barmě. Obdrželi rekordní množství 2734 medailí za statečnost, 26 Victoria Cross, to nejvyšší dosažitelné vyznamenání.
Jejich proslulou ruční zbraní je kukri – krátký zahnutý sword („nůž, šavle, meč“), oprávněně obávaný a používaný s užitečným psychologickým dopadem. Například jsem se dočetl o jeho použití na italské frontě, kde Gurkhové se v noci bezhlesně proplížili k německým pozicím, přepadli skupinu příslušníků Wehrmachtu, všechny zručně podřízli - až na jednoho, aby mohl na velitelství oznámit deprimující událost ve svých řadách.
Po této válce, jež notně uspíšila soumrak britského impéria, Gurkhové ve svých službách pokračovali, ač již v menším počtu. Po uzavření tzv. Tripartite Agreement (Velká Británie, Indie, Nepál) v roce 1947, z dvaceti praporů jich dvanáct přešlo k nezávislosti nabyvší Indii a Británii jich zbylo osm. Ty přetvořili v jednu brigádu, pilně se pak angažující v úspěšné likvidaci komunistického povstání v Malajsku, nynější Malajsii. Krátce poté jsem na Borneu, ve státě Sarawaku, fotografoval na pohled značně sličný koncentrák s klientelou pochytaných maoistů. Tam jsem Gurkhy neviděl, ale potkal se s nimi v Hongkongu v roce 1967, době započetí Maovy velké proletářské kulturní revoluce, jejíž značně nekulturní šílenosti do kolonie pronikaly. V sedmdesátých letech pár tisíc Gurkhů tam fungovalo.
Válčili na Falklandských ostrovech (1982), podíleli se na snaze docílit jakýsi mír v Sierra Leone, někdejší britské kolonii, posléze občanskou válkou důkladně zdevastované, ve Východním Timoru, Bosně, Kosovu a nyní tedy i Afghánistánu. (S ním měly už svou zkušenost jejich předchozí generace, podílející se na bojích v druhé a třetí anglo-afghánské válce 1878-80 a 1919.)
Ačkoliv nynější válečný střet v Afghánistánu, v dosud nepříliš úspěšné snaze potřít stoupence Talibanu, dychtící po návratu ke středověkým hodnotám, je zejména odpovědností a břemenem Američanů (však jak jinak), ale oficiálně je to záležitost aliance NATO, a tedy i Čechů, ať se jim to libí nebo zcela určitě nelíbí. Leckterý takový spojenec se vymlouvá, své jednotky z nebezpečné končiny odvolává. Jsou však výjimky, solidně si dosud počínají Poláci.
Druhým nejpočetněji přítomným a na riziku se podílejícím spojencem je Velká Británie, s řadami svých Gurkhů. O jejich nedávném nasazení (šest měsíců 2009) ve zvlášť nebezpečné provincii Helmand jsem se dozvěděl z podrobné reportáže „Back to the Afghan Future“ týdeníku The Weekly Standard (10.5.2010). Gurkhové – tiší, zdrženliví, nesentimentální zabijáci, schopní s Afghánci komunikovat, líp se domluvit, víc jim porozumět než kterýkoliv z evropských či amerických cizáků. Ono to z Nepálu do Afghánistánu není tak daleko, jedni jsou hindové, druzí sunnitští muslimové, aniž by rozdíl byl příčinou pozorovatelného sváru. Mají společné záliby v druhu hudby, zábavy a filmů, jež jsou i jejich jazykovým pojítkem: opusy Bollywoodu jsou totiž v hindi. (Případně potřebné vysvětlení: Víc filmů než Hollywood produkuje Indie ve svém Bollywoodu, jehož centrem je Bombaj, nynější Mumbai. Kdysi jsem měl příležitost tuhle velkovýrobnu navštívit – natáčelo se tam několik výtvorů najednou, zejména slaďáky s napomádovanými seladony, krasavicemi s mandlovýma očima. Jedné té hvězdy jsem se zeptal, co že právě tvoří, a dozvěděl se, že natáčí tři dramata současně, všechny na jedno brdo.)
V odvaze a schopnosti bojovat se Gurkhům mohou snad jen vyrovnat američtí Marines - námořní pěchota. Ti ale, stejně jako kdokoliv jiný, neobstojí ve schopnosti komunikace a pochopení místní mentality. Dosavadní pokusům NATO vycvičit, afghánskou policii, přivyknout ji logice, pořádku, disciplině, se dostává ponurého hodnocení „miserable failure“. Jazyková bariéra umocněná tou kulturní, mentální, emocionální.
Přitom výcvik afghánské policie a armády jsou cornerstone neboli „úhelný kámen“ NATO strategie. Cílem je ovšem „afghanizace“ konfliktu, ať se domorodci co nejvíc přičiní o osud své země. Potenciálně největší úspěch se dá předpokládat u amerických Marines. A u Gurkhů, jichž tam britská vláda míní odeslat 1200, víc než loňského roku
Gurkhové tolik toho pro Albion učinili, jejich zásluhy jsou velebeny nejen na již zmíněné soše bojovníka před ministerstvem na prominentním místě. Jenže po slovech nenásledovaly adekvátní činy.
Státní pokladně chudičkeho Nepálu užitečně prospívají Londýnem poskytované důchody veteránům či jejich rodinám.
Jenže se zjistilo, že tyto penze byly nižší, než kolik se vyplácelo britským protějškům. Leckdo se právem popudil, mezi nimi značně slyšitelnou se stala výtečná herečka Joanna Lumley, dcera majora, jednoho z komandantů, který Gurkhům velel a jichž si velmi vážil. Teprve v roce 1977 se vláda rozhoupala zavrhnout diskriminující důchodovou praxi.
Čímž důsledně férového počínání dosaženo nebylo. Angličané jsou již řadu let proslulí až sebevražednou blahovolností poskytovat na svém ostrově příležitost k pobytu islámským fanatikům, příjemcům šlechetných sociálních podpor a při té příležitosti se netajících svou nenávistí vůči všemu demokratickému, nemohamedánskému. Daleko méně pohostinnosti ale vláda projevovala vůči Gurkhům a jejich rodinám, žadonícím o právo trvalého pobytu. Bojovat, případně umírat za Británii, to prosím ano, ale nikoliv je tam nechat žít. Leckdo totiž za současné situace v Nepálu, do značné míry v režii maoistického vůdce Pračandry, nemíní nadále setrvávat. (Zkušenost nikoliv bez precedentu, byl jsem svědkem v Keni: pro stavbu železnice z přístavu Mombasy do Nairobi ve vnitrozemí, Britové přivezli nádeníky z Indie, kteří se během jedné, dvou generací zmohli, ovládli maloobchod, stali se místní střední třídou. Po likvidaci kolonialismu došlo i k její likvidaci. Zbaveni majetku, občanství, vyháněni jako naši Sudetští Němci, neměli kam jít a jejich bývalá víc macešská než mateřská koloniální mocnost je na své území odmítala přijmout.)
Budoucnost Gurkhů pokračovat v zářné tradici žoldnéřské služby britské monarchii je spíš nevalná. Mluvčí nepálské komunistické maoistické strany prohlásil, že je to pro nepálský lid příliš ponižující, a tedy by měla být zakázána.
Neoficiální stránky Oty Ulče
