Zakavkazská republika Gruzie, ležící na okraji Černého moře se zhruba čtyřmi a půl miliony obyvatel, se v poslední době potýká s obrovskými problémy v důsledku obsazení Abcházie a Jižní Osetie ruskou armádou. Obě gruzínské enklávy se silnými vazbami na Moskvu vyhlásily v 90. letech 20. století jednostrannou nezávislost (v této souvislosti připomeňme, že až do války v srpnu loňského roku ani jedna z republik nebyla oficiálně uznána žádným státem světa).

Od počátku ustavení samostatné Gruzie byly tyto oblasti zdrojem napětí v gruzínsko–ruských vztazích. Ruská federace vždy disponovala v obou těchto oblastech – navzdory pochopitelné nelibosti Gruzínců – značným vlivem. Ruské jednotky také operovaly v obou oblastech již před srpnem 2008. Po neúspěšném gruzínském pokusu o opětovné připojení obou oblastí ozbrojeným zásahem z počátku devadesátých let byly do Abcházie a Jižní Osetie umístěny rozhodnutím OSN jako „mírotvorci“. Měly v těchto regionech dohlížet na zachování míru, staly se však základnou pro násilné obsazení obou území.

Jakkoli byly tyto oblasti zdrojem napětí, jakkoli byly separatistické a proruské, jejich obsazení agresí a uznání jejich nezávislosti je mezinárodním porušením územní integrity Gruzie. A důsledek této agrese jsou statisíce uprchlíků nacházejících se dnes v centrální Gruzii. (V této souvislosti si nemůžeme nevzpomenout na uznání nezávislosti Kosova, které způsobuje Srbům stejné trauma jako Gruzíncům Abcházie a Jižní Osetie. Ačkoliv s uznáním samostatnosti Kosova nesouhlasím, případná paralela pokulhává v tom, že Kosovo před vyhlášením samostatnosti nebylo obsazeno žádnou zahraniční armádou. Další zásadní rozdíl je, že Tbilisi také nikdy neprovádělo na těchto územích etnické čistky.)

Nicméně utlačování a boje s Ruskem provázejí Gruzii posledních dvě stě let. Jen za posledních sto let je výsledkem tlaku Ruska více než milion uprchlíků či násilně přesídlených Gruzínců.

Obrovské odhodlání čelit Rusku

V posledním listopadovém týdnu jsem měl možnost navštívit Gruzii a strávit několik dnů rozhovory s jejími představiteli. Setkal jsem se s lidmi s obrovskou vůlí po svobodě, s obrovským odhodláním čelit Rusku, s obrovským odhodláním stát se součástí euroatlantického světa.

Současní vůdci Gruzie, ať již ministři či poslanci, jsou lidé vystudovaní na amerických či západoevropských univerzitách. Neradi při rozhovorech používají ruštinu, preferují angličtinu. A tak ač Gruzie leží na pomezí Evropy a Asie, politicky se cítí být ve středu Evropy. Gruzínští představitelé opakovali, že se nejedná o etnický konflikt, jak se snaží Rusko prezentovat, ale o konflikt politický, Rusko versus Gruzie. „Ctíme stejné hodnoty jako vy, to nás spojuje. Rusko je s námi nesdílí,“ slyšel jsem mnohokrát. A na principu sdílených evropských hodnot založila Gruzie svoji „druhou vlnu“ demokratických reforem, tedy reforem od nástupu prezidenta Saakašviliho. „Rusku se nemůžeme bránit silou. Naše odpověď na agresi je demokracie! Pro nás není jiné alternativy než členství v NATO a Evropské unii, jakkoli víme, že to bude dlouhá a komplikovaná cesta,“ shodují se představitelé vlády i opozice.

„Říkáme-li ne Rusku, ne chaosu, nezbývá jiná alternativa než NATO a EU,“ vysvětluje předseda parlamentu David Bakradze. „Gruzínci byli zvyklí si změny prosadit demonstracemi. Za úspěch celé společnosti považuji, že nedávné demonstrace proti prezidentovi a vládě skončily, aniž by se cokoli stalo.

Je to znamení toho, že ulice již nediktuje změny, ale řešení se přeneslo do parlamentu. A to je jasný výsledek fungování naší demokracie,“ pokračuje Bakradze. V reformním úsilí je Gruzie v mnoha oblastech opravdu světovou jedničkou. Podařilo se dokonce výrazně omezit korupci, v žebříčcích Amnesty International dokonce Gruzie předběhla některé státy EU. „Samozřejmě, reformy nyní postupují mnohem pomaleji než v revolučních začátcích. Tehdy bylo možné například ze dne na den propustit sedmnáct tisíc dopravních policistů, kompletně celou dopravní policii, která byla symbolem úplatků. Dnes jde vše mnohem pomaleji. Ale například zákon o nezávislosti soudů se nám již podařilo přijmout. A ten mimo jiné říká, že i za telefonování soudci může jít politik na tři roky do vězení,“ doplňuje předseda parlamentu.

Gruzie ve svém úsilí o územní integritu a nezávislost na Rusku potřebuje naši podporu. Není to jen boj malé Gruzie, je to i náš problém. Přes Gruzii vedou důležité ropovody a plynovody, které nejsou závislé na Rusku. S Gruzínci máme stejné zkušenosti s ruským imperialismem a agresí.

V srpnu loňského roku ruské tanky opustily území Jižní Osetie a pomalu se přesouvaly k hlavnímu městu Tbilisi. Je pravděpodobné, že si tehdy Rusko testovalo, jaká bude reakce světových velmocí. Naše podpora Gruzie a jejích zájmů je i podporou naší energetické nezávislosti. Nezávislost a demokratický vývoj Gruzie je v zájmu celé Evropy.

Českobudějovický deník, 2. 12. 2009

Převzato z TomasJirsa.cz

Autor je senátor za ODS