Zhroucení komunistických totalitních diktatur středovýchodní Evropy jako úspěšný výsledek rozhodné velmocenské ofenzívy amerického prezidenta Ronalda Reagana proti Sovětskému svazu a jeho následná přeměna z komunistické totalitní diktatury v závažně oslabenou klasičtější, spíše regionální jadernou diktaturu, postupně usilující o obnovu ruského velmocenského postavení v Evropě a na Blízkém východě, měly celosvětové geopolitické důsledky: Bezkonkurenčně rozhodující globální postavení USA jako prvořadé světové demokracie, ale i následně postupnou velmocenskou expanzi čínské komunistické totalitní diktatury se zřetelně světovládnými ambicemi. A v neposlední řadě málo skrývaný záměr zejména Německem ovládané Evropské unie přeměnit Evropu v jakousi nedemokratickou kvazistátní velmoc, soupeřící v první řadě s USA, a to velmi ambiciózně i ideologicky.

Éra amerického prezidenta Baracka Obamy z let 2009-2017 v těchto souvislostech znamenala tragický celosvětový appeasement, tedy krátkozraké usmiřovací ustupování požadavkům nedemokratických velmocenských hráčů a od reality a zkušenosti odtržených neomarxistických ideologií, jež stálo např. Blízký východ dvojnásobné množství zmařených lidských životů než za ofenzívního prezidentského období prezidenta George Bushe mladšího (2001–2009). Geopolitickým důsledkem Obamova globálního mnichovanství dále byla nejen velmocenská geopolitická expanze čínské a ruské diktatury, nýbrž i významné oslabení evropských demokracií stupňovanou mocenskou nadvládou Evropské unie. Brexit se ukazuje jako přirozená reakce britské demokracie na neúnosnost takového stavu pro evropskou demokratickou civilizaci jako takovou.

Americký politický vliv, vojenská přítomnost v Evropě a vůbec samotná existence NATO Evropské unii tradičně a viditelně vadí. A nedávný nevraživý výrok francouzského prezidenta Macrona o mozkové smrti NATO je v této souvislosti dost viditelně jeho toužebným politickým přáním. Seskupení V4 je tedy proti nebezpečným velmocenským záměrům EU zdravou a potřebnou opozicí klíčového geopolitického prostoru Evropy, kde jsou vazby na USA tradičně významné a nyní geopoliticky nanejvýš potřebné.

Na obzoru se totiž rýsuje značně hrozivé globální geopolitické sepětí EU, Ruska a komunistické Číny, vytvářené a živené společnou velmocenskou a neméně politickou rivalitou vůči demokratickým Spojeným státům a jejich vlivu. Takovou geopolitickou alianci před lety dokonce výslovně načrtl Putinův strategický poradce Alexander Dugin. V globálním ohledu proti ní zjevně stojí USA, tzv. anglosféra (intenzivní zpravodajská i jiná součinnost USA, Kanady, Velké Británie, Austrálie a Nového Zélandu), Tchaj-wan, Jižní Korea, Japonsko a zřejmě i Indie. Proto je geopoliticky podstatný jak brexit s výraznou Trumpovou americkou podporou, tak součinnost v rámci visegrádského uskupení s jeho podporou NATO i USA.

Vcelku se ukazuje, že se geopolitické konfliktní souřadnice světa dvacátého století v nynějších globálních souvislostech jen umocňují a závažně rozšiřují. Naše role v jejich kontextu není nevýznamná. Orientace a rozhodování v nich má proto zcela zásadní význam.

Autor je politický filosof