Svět dneška je místem politického válčení, tak jako jím byl vždy od vzniku politiky jako prostoru svobody v podobě svobodného občanství v Řecku 8. století před Kristem. Předtím, kdy svobodný, ale přesněji řečeno jen svévolný, byl v nepolitických státních útvarech jen jeden, se neválčilo politicky, ale jen násilně despoticky. Až vznik politiky způsobil strach z nákazy její svobodou u okolních despotických vládců, a tak i politické války o její šíření a samotnou existenci. Nyní je již tak od 16. -17. století okolím celý svět a politické války se proto časem, tedy od 18. století, celkem logicky stále zřetelněji staly válkami světovými.

Tak jak je to s nimi dnes? Světová válka dneška se, tak jako ty předcházející, vede na více územních frontách a úrovních konfliktu současně. Obecně se již uznává, že přirozeně zejména demokratický svět je od r. 2001 ve vleklé válce s islámským světovým džihádismem, a tak ve válce civilizací. Té, kterou již v r. 1993 po vítězném ukončení dlouhodobé politické války svobodného světa s totalitní hrozbou ruského sovětského komunismu z r. 1989 v zásadě platně předpověděl americký politický teoretik Samuel Huntington.

Světová politická válka v podobě slabší verze studené války probíhá minimálně od ruské agrese proti Ukrajině z r. 2014 rovněž mezi Vladimírem Putinem obnoveným ruským despotismem a imperialismem, a Severoatlantickou aliancí, tedy celkem Evropy, USA a Kanady.

Třetí otevřenou souběžnou frontou dnešní světové války je nebezpečně doutnající asijský konflikt mezi agresivní čínskou komunistickou diktaturou a okolními asijskými státy, jež proti čínské agresi spoléhají na podporu USA s Austrálií. Sem rovněž spadá konflikt svobodného světa s komunistickou diktaturou Severní Koreje, jež by bez vydatné udržovací podpory komunistické Číny nemohla přežívat.

Ke konfliktu svého druhu se zřetelně schyluje i v Evropě. Dramatický odchod Velké Británie z evropskou demokracii stále intenzivněji potlačující Evropské unie je jen vrcholem ledovce sílícího evropského střetu. Vyostřujícího se konfliktu mezi dosud stále ještě v okleštěné podobě jakž takž existující svobodou a demokracií evropských států na jedné straně, a úsilím starých evropanských, nyní berlínsko-bruselsko-pařížských běsů kultivovaně se tvářící nesvobody je z Evropy jednou provždy odstranit. A tak prý příkladně pro všechny zajistit mír na věčné časy a nikdy jinak. Že se tím jen zadělává na novou vnitroevropskou válku, je zřejmě politicky velmi nekorektní, ale bohužel realistický poznatek. Americká přítomnost v Evropě jako skutečná záruka evropského míru tak získává dosud netušenou, novou dimenzi nezbytnosti. Nejen jako obrana Evropy proti ruské a islamistické agresi, ale i proti evropanské postdemokracii, jež Evropu stále patrněji ohrožuje, oslabuje a ničí zevnitř.

Původně evropanská nákaza postdemokracií ale na druhé straně zevnitř zřetelně dlouhodobě ohrožuje i svobodu v samotných Spojených státech amerických. Nedosáhla však ještě tak drastického stupně, jenž nyní v Evropě likviduje evropskou demokratickou civilizaci jako takovou a před nímž se Velká Británie v červnovém referendu rozhodla, navzdory všudypřítomnému hysterickému vyhrožování, k odchodu z Evropské unie. K útěku za svou tradiční podobou důstojného života ve svobodě a demokracii. USA se ke své tradiční životodárné podobě svobody mohou stále plnohodnotně vrátit, a to mnohem jednodušeji než jejich britští bratranci. A zůstat tak opět a znovu tradičně spolehlivou výspou svobody světa pro ty, kdo strádají jejím nedostatkem. V dnešní světové politické válce, jež probíhá na několika frontách současně, je to životně nezbytný krok.

Autor je filosof