V roce 1998 došlo k bankrotu amerického hedgového (jistícího) fondu LTCM („Long-Term Capital Management“), kterému se při měnových spekulacích podařilo nashromáždit smluvní závazky s investory ve výši jednoho bilionu dolarů a vzápětí zkrachovat. Pouze rychlý zákrok americké federální banky zabránil dominovému efektu a úpadku zúčastněných bank. Proč to zmiňuji? Ve vedení LTCM pracovali dva nositelé Nobelovy ceny, kteří ji dostali za metodu účinné kontroly rizik při měnových transakcích. Když i ty nejlepší mozky selžou, tak je to dosti jednoznačná výpověď o lidských schopnostech chápat a zvládat komplexní hospodářské jednotky. Moderní historie je bohatá na příklady selhání při řízení velkých organizací a rozvětvených systémů. Ke známým konkurzům firem Worldcom a Enron přibyly v posledních měsích faktické bankroty firem jako AIG a General Motors, Citibank; kdo ví, kdo se nám složí pod nohy zítra.

Ale již si nemusíme dělat starosti, protože na londýnském summitu G-20 byla dohodnuta celá řada opatření, která mají ukázat cestu z krize a zabránit jejímu opakování. Zdá se, že v průběhu vyjednávaní pravděpodobně Evropané poskytli Washingtonu podporu pro další podpůrné baličky v globálním měřítku a v bilionové výši výměnou za ochotu ostřeji dohlížet na finanční průmysl. Šéfové vlád G-20 se dohodli na založení nadnárodní organizace kontrolující finanční instituce (Financial Stability Board), na zformulování globálně platných předpisů pro hedgové fondy a na dohledu nad ratingovými agenturami.

Tato opatření mají jednu vadu na kráse. Snaží se řešit problémy, které způsobila nezvládnutá velikost úplně stejnou metodou - velikostí. Lekce, kterou bychom se měli ze současné krize naučit, je však právě to, že velká organizace není řešením, nýbrž velmi často příčinou problémů. To, co teď zažíváme a nazýváme světovou krizí, je nekontrolovaný rozpad příliš velkých hospodářských celků a příliš komplexních transakčních systémů, které sice umíme stvořit, ale neumíme řídit.

Velká organizace má ze své podstaty sklon k neefektivnost. To se týká i významných politických spolků jako NATO, které s každým novým členem ztrácí svou obrannou hodnotu, anebo (ze stejných důvodů) rozkližující se EU. Velmi brzy se jistě přesvědčíme také o tom, že Financial Stability Board splní do něho vkládané naděje stejně nedokonale jako plánované předpisy pro hedgové fondy a ratingové agentury. Je poměrně jednoduché zformulovat deset a více globálních přikázání. Mnohem složitější je však zaručit jejich dodržování. Vždycky a na každé úrovni vznikají dvě otázky: Jakou moc má kontrolní instance a kdo vlastně kontroluje kontrolory? Ratingové agentury měli být takovou (systémově konformní) kontrolní instancí a selhaly na celé čáře.

Nejsnáze, byť i nikoliv stoprocentně, by se dal finanční průmysl kontrolovat na úrovni jednotlivých států. A skoro bych se vsadil, že až se jednou budeme dívat zpět na tuto krizi a ptát se, jaké systémové změny vyvolala, vyjde najevo, že nejefektivnější dohled lze provádět na úrovni států. Tam je vzdálenost mezi kontrolóry a kontrolovanými kratší, použitelné nástroje ostřejší, spíše po ruce a nutnost brát ohledy na mínění jiných států nížší než na globální úrovni. Ale zdá se, že šéfové nejdůležitějších zemí světa mají raději „velká řešení“, a zamířili proto plnou parou do slepé uličky vedoucí k budoucím krizím.

psáno pro MfD, 4. dubna 2009