Mnoho altruistických věcí dělají lidé spíše jako rituál. Sepisují petice proti Číně, vystupují proti pokusům na zvířatech nebo se dokonce upalují na protest proti mocným. Účinnost podobných akcí je velmi nízká. Nemají-li „oni mocní“ kořeny příliš hluboko (tak jako je neměli naši normalizační komunisté před 40 lety), může tato krajní forma protestu přinést své (třeba i pozdní) plody. Jsou-li však kořeny „mocných“ dostatečně hluboké, zůstává nakonec jen u tzv. “protestů ze cti“. Je prostě nemorální mlčet, ač všichni vědí, že peticí, demonstrací, ba i sebeupálením se ve skutečnosti nic nezmění. Tím tyto skutky (ani v nejmenším) nesnižuji, ostatně sám působím v Amnesty International jako dobrovolník. A pokud organizujeme petici proti justičním vraždám v Íránu, příliš velkou víru v úspěšnost našeho počínání nemám. Přesto považuji za správné tak učinit. Z principu.

Žel, rovněž státy činí mnohé ze svých „mírových“ aktivit pouhý rituál. Financují řadu orgánů OSN (a jiných mezinárodních struktur), které jsou dlouhodobě impotentní. Patří k dobrému bontonu členského státu tento status quo nenarušovat. Neboli smířit se třeba s tím, že nás o lidských právech poučují na půdě příslušné rady OSN Libye či Kuba. Mnoho „lidskoprávních“ agend je determinováno ekonomicko-vojenskými zájmy velmocí či vyjednávací silou demokratických velmocí (ve vztahu k postoji Ruska a Číny) a dalšími ambivalentními kritérii. A mohl bych pokračovat s argumenty o neokoloniálním ekonomickém imperialismu ČLR, o pro-libyjském vlivu v mírových sborech Africké unie či o vydírání světa ze strany KLDR. A tak dále.

Výsledkem uvedeného je každopádně skutečnost, že téma lidských (včetně sociálních) práv ve třetím světě je chronicky, dlouhodobě a extrémně podhodnoceno. Podhodnoceno impotencí efektivní zahraničně-politické strategie mezinárodního společenství.

Co je vlastně onou příčinou mlčení Západu k hrůznostem třetího světa? Zmíním jen jeden příklad z mnoha - homosexuály. V mnoha státech probíhá doslova jejich genocida a - v podstatě - žádná relevantní mezinárodní síla vůči tomto problému nevystupuje. Dokonce ani ze strany německého homosexuálního ministra zahraničí Guida Westerwelleho (FDP) jsem nezaznamenal žádný koncepční návrh na půdě EU, který by měl ambice tuto všeobecnou apatii nějak měnit. A to mluvím o ministrovi, kterého se kancléřka Merkelová bála jmenovat do funkce z důvodu jeho sexuální orientace, neboť se obávala zhoršení vyjednávací pozice SRN a EU na Blízkém východě. Nyní se však ptám: Co dělá předseda FDP Westerwelle pro své „gay-soudruhy“ na Blízkém východě během svých cest, na kterých – jak se ukázalo - „dohazuje“ ekonomické zakázky pro svého přítele?

Nechme však homosexuály. Podobně postižených skupin je ve třetím světě žalostně mnoho: zmiňme všudypřítomnou dětskou práci, vykořisťování všeho druhu a netečnost Západu vůči sektářskému násilí tam, kde mu (Západu) nejde o jeho vlastní zájmy. Příčiny tohoto stavu vidím víceméně tři: Kromě egoismu determinovaného zájmy států a kromě zmiňované sterility mezinárodních institucí (včetně strachu z laviny precedentů v oblasti mezinárodního práva), je to zahleděnost do agendy vnitropolitických problémů (která například nutí k ochranářským opatřením vůči domácím farmářům na úkor řešení – mnohem vážnějších – problémů farmářů afrických). O obchodování s Čínou, která si dnes dělá, co se ji zlíbí a o nenaplněných výzvách fair trade na půdě mezinárodního obchodu jsem už na Neviditelném psu psal a jisté návrhy zde přednesl (Fair trade a liberální ekonomika, Je čas říci ´Dost bylo Číny!´)

Dá se s tím vším dělat ještě něco? V době, kdy se ekonomickým lobbistům a totalitním režimům podařilo - ruku v ruce - popisovaného stavu docílit, nezbývá, než se poohlédnout po dalších, kreativních cestách. Třeba po cestách, které by se daly pojmenovat slovy „sociální špionáž“ či „fúze NGO (nevládních organizací) a tajných služeb“. Zkusím vysvětlit, jak to myslím. Jsou-li klasické mezinárodní organizace ochromeny a oficiální (tzv. neokonzervativní) „sólo akce“ jednotlivých států by vytvářely nebezpečné precedenty, nezbývá než sáhnout k akcím méně oficiálním. K sociální špionáži. Státy si povětšinou vydržují tajné služby k ochraně svých vojenských, politických a hospodářských zájmů. Koncepce zájmů sociálních však není relevantně prosazována, z důvodů výše uvedených. Přitom finanční prostředky dostupné jsou, vydávají (či spíše vyhazují) se na konta oněch impotentních struktur, v lepším případě jsou utráceny nadšenci z NGO, kde však nedocházejí kýžené návratnosti. Pokud by státy (prostřednictvím tajných mezinárodních dohod nebo dokonce sólově - ve spolupráci s NGO) prováděly infiltraci různých vlivových struktur v problematických režimech, mohly by docílit lepších výsledků než v případě neprofesionálních akcí ze strany NGO. Osvobozovací operace prováděné odpovědnými demokratickými zeměmi a jejich tajnými komandy (např. na půdě vykořisťovatelských farmářů, výcvikových táborů dětských vojáků, v lokalitách setkávání pronásledovaných skupin a na mnoha dalších vytipovaných podezřelých místech), by podle mě zahrnovaly efektivněji vynaložené prostředky, než je tomu v současnosti. I kdyby tyto operace asi nebyly právě konzistentní s bezpečnostní politikou daného státu a mnoho operací by probíhalo na bázi „ad hoc“. Na druhé straně, pomáhají snad našim státním zájmům finanční dary poskytnuté českou vládou potřebným na druhé straně světa? Jinak řečeno, lidskost a strategické státní zájmy nemusí vždy být v přímé úměře.

Shrnuto, příliš mnoho energie je vydáváno na 1) dlouhodobě nefunkční organizace a na 2) vnitropolitické problémy, které se ukazují – ve světle problémů rozvojového světa – jako tragicky malicherné. Ve hře je prostě příliš mnoho sobectví, rigidity a strachu. A také, ono důsledné respektování litery mezinárodního práva - pokud je toto rukojmím zločinců - je spíše projevem pohodlnosti a anti-kreativity než poctivosti.

http://tombi21.blog.cz