SVĚT: Francouzský prezident a islámský extrémismus
Především ale cituje Denise Tillinaca, znalce osobností dnešní francouzské vládnoucí většiny, který napsal, že prezident Sarkozy „…rychle vycítil, že islamismus se stane jedinou alternativou globalizovaného kapitalismu.„
Česká veřejnost dlouho viděla jako jedinou alternativu kapitalismu samozřejmě komunismus. Obzvlášť pro ty, kteří dnes náleží k starší nebo střední generaci, budoucnost lidstva se rozhodovala mezi Washingtonem a Moskvou. Muslimové byli jenom okrajovými národy, které se mohly přiklánět k jedné, nebo druhé, velmoci.
Nyní je tomu už ale skoro dvacet let, co se režimy inspirované marxismem-leninismem ve východní Evropě zhroutily. Čína, nejlidnatější země světa, obnovila kapitalismus postupně. Je stále ovládaná stranou, která vládne metodami zděděnými z marxismu-leninismu. Ale nikdo si nedovede představit, že by se Čína vrátila ke kolektivistickému režimu poté, co díky obnovení kapitalismu její ekonomie zaznamenala velmi prudký rozvoj.
Samozřejmě, ani Rusko, ani Čína se nestaly součástí západního světa, dnes seskupeného v Severoatlantickém paktu a, co se týče jeho původního jádra, v Evropské unii. I když Rusko a Čína jsou dnes velmocemi kapitalistickými, nelze o nich říci, že přináleží k systému charakterizovanému jako „globalizovaný kapitalismus“.
Tento systém byl vytvořen v americko-evropském světě především v reakci na dvě světové války. Ty byly do značné míry rozpoutány v důsledku konkurenčního boje mezi průmyslovými mocnostmi. Především první světová válka byla bojem o trhy a zdroje surovin. Dalším faktorem byl nacionalismus. Marxistická historiografie používala termín „buržoazní nacionalismus“, který nebyl úplně mylný. Je beze sporu, že i když moderní nacionalismus navazoval na velmi staré, ještě kmenové identity, byl šířen podnikateli a obchodníky, kteří v něm viděli nástroj svého konkurenčního boje.
Po druhé světové válce vítězné západní mocnosti pochopily, že prosperita poražených je podmínkou, aby se tragedie přestala opakovat. A v době studené války též podmínkou, aby se marxismus–leninismus neprosadil v celé Evropě a nezablokoval na dlouho další hospodářský rozvoj. Tak se postupně vytvořil systém založený na tržních mechanismech, do kterých státní moc zasahuje už poměrně málo. Stát především neomezuje volný pohyb investic a zboží. Rozhodně ne v rámci Evropské unie a stále méně i v dalších zemích, které jsou s ní propojeny.
Tento systém zaručil Evropě už víc než šedesát let míru a blahobytu. Díky tomuto systému se nejenom stále zvyšuje životní úroveň, ale usnadňuje se poznávání jiných zemí a jiných kultur, prohlubují se výměny zkušeností a znalostí ve všech oborech.
Nelze ovšem nevidět, že toto všechno nefunguje zas tak úplně dokonale. Na prvním místě, aby mohly spolupracovat a aby jejich spolupráce byla skutečně vzájemně výhodná, musí země, které se spojují ve větší celek, mít alespoň do určité míry podobné kapacity.
Jestliže Nicolas Sarkozy vidí v islamismu zásadní alternativu globálního kapitalismu, tak možná proto, že si je dobře vědom obrovského rozdílu v kapacitách západních národů a národů muslimských – a že si nenamlouvá, že by bylo tak snadné tento rozdíl odstranit. V roce 2005 tvořil hrubý vnitřní produkt Egypta, Sýrie, Libanonu a Jordánska dohromady 151 miliard dolarů pro 102 milionů obyvatel, zatímco ve stejném roce hrubý vnitřní produkt Izraele s jeho sedmi miliony obyvatel byl 123 miliard dolarů a Jižní Koreje, která má 48 milionů obyvatel, činil 787 miliard dolarů (George Corm, Le Proche Orient éclaté, Gallimard, Paris 2007, str. 808). Jinak řečeno, zatímco jeden Arab vytvořil během roku 2005 něco v hodnotě asi 1 480 $, jeden Izraelec vytvořil asi dvanáctkrát tolik – a podobně jeden občan jižní Koreje.
Většina Arabů si ovšem nemůže přiznat, že by si nějak sami mohli za své neúspěchy. Závist a nenávist vůči úspěšnějším sousedům dělá z mnoha z nich zásadní nepřátele západní liberální civilizace. Na tomto terénu se nyní šíří extrémní verze islámu, kladoucí na první místo ideál svaté války proti nevěřícím.
Tento ideál bude zřejmě v blízké budoucnosti nahrazovat teorii třídního boje, s jejími utopiemi beztřídní společnosti, které realita tak jednoznačně zklamala.
Na Kubě stařičký diktátor, který vykonával neomezenou moc čtyřicet devět let, nyní odchází na odpočinek. S ním asi brzy zaniknou iluze jeho ideologie, pokud je někdo ještě sdílí. Též asi bude těžko možné do nekonečna udržovat existenci severokorejského totalitárního režimu, jeho bídu a nesvobodu, v sousedství Jižní Koreje, která tak brilantně dohnala vyspělé průmyslové země.
Islamismus tedy zřejmě skutečně bude hlavní ze sil představujících se jako alternativa moderního, globalizovaného kapitalismu. Už nyní mnoho zásadních odpůrců našeho systému s islamisty úzce spolupracuje. Někteří dokonce konvertují na islám – jako venezuelský terorista Carlos Sanchez, odsouzený ve Francii k doživotnímu vězení.
Česká veřejnost není, po dlouhém období státního ateismu, příliš zvyklá uvažovat v konfesionálních termínech. Ale kdokoli se snaží chápat dějiny, nemůže ignorovat význam náboženských tradic na formování společenských vztahů a jejich hospodářských důsledků.
Nelze chápat obe světové války a totalitarismy dvacátého století, nevezmeme-li v úvahu hlubokou krizi křesťanství počínající osvícenstvím. Křesťanský universalismus se tak oslabil, že terén byl obsazen nacionalismy navazujícími na prastaré polyteistické tradice místních bůžků. V reakci na to vznikl marxismus, který je možno chápat jako syntézu osvícenské víry v nevyhnutelný pokrok s falsifikací židovského mesianismu – na kterou pak byl naroubován panslavistický mesianismus “svaté Rusi“. Z této syntézy byla ale zcela vyloučena vertikální dimenze, vztah ke Stvořiteli. Možná, že právě to byl hlavní důvod neúspěchu marxistické ideologie.
Dnešní proces kapitalistické globalizace nelze chápat jen jako výraz ziskuchtivosti podnikatelů a obchodníků. Ta by mohla brát jakoukoli formu. V Německu před rokem 1914 konflikt mezi liberální buržoasií, která chtěla konkurovat západním mocnostem klasickými hospodářskými metodami, a Velkoněmci dávajícími přednost násilnému skládání účtů, byl kvalifikován jako konflikt mezi Händler und Heldern, mezi kupci a hrdiny. Kupci se nakonec ukázali jako menší zlo nežli hrdinové. A jejich morálka byla slučitelnejší s ideály křesťanství nežli morálka hrdinů. Nebylo to asi náhodou, že evropská integrace po druhé světové válce byla organizovaná především křesťansko-demokratickými politiky jako Konrad Adenauer, Alcido de Gasperi, Jean Monnet a Robert Schuman. Též nelze chápat americkou politiku, nebereme-li v úvahu hluboký vliv křesťanství, jakož i judaismu, v americké společnosti. Americké křesťanství je daleko silnější nežli evropské. Navazuje na dědictví „Otců poutníků“, kteří odešli z Evropy, hledajíce místo, kde by mohli žít v souladu se svým svědomím. A je pevně propojeno s hodnotami Starého zákona, což mu dává vnitřní jednotu. To též vysvětluje, že hlavní oporou amerického spojenectví s Izraelem nejsou američtí Židé, nýbrž evangelikálové, kteří věří, že návrat Židů do Zaslíbené země je nutnou podmínkou parusie – návratu Krista a jeho království na tomto světě.
George Corm, libanonský historik a národohospodář, který byl členem vlády ve své zemi, charakterizuje současný svět, jako poznamenaný „…zhroucením marxistických hodnot, do určité míry převzatých íránským šíitským fondamentalismem s jeho výrazy jako „vydědění“ a “velký satan“, zatímco západní kultura se oddaluje od filozofie osvícenství a jeho řecko-římského dědictví k židovsko-křesťanským kořenům“ (George Corm, citované dílo, str. 834). Vysvětluje, že „…nacistické barbarství, odhalení neštěstí prožívaných pod různými typy socialismu, neobyčejné rozšíření se v celém světě americké kultury s jejím biblickým základem, mají za následek ústup optimismu laických hodnot osvícenství. (…) Západní kultura provádí zásadní obrat, jehož důsledky zasahují všechny aspekty moderního života a vztahů mezi národy, alespoň mezi těmi, které náleží do zeměpisné sféry monoteistických náboženství.“ (tamtéž, str. 914)
Tento nový, sjednocující se Západ bude konfrontován s výzvami, z nichž islámský extremismus bude zřejme tou hlavní. Na rozdíl od marxismu, ten totiž má onu vertikální dimenzi, kterou si samozřejmě vypůjčil od těch, které tak vášnivě nenávidí - od Izraele.
Je možné doufat, že muslimové jednou nakonec uznají, od koho tuto vertikální dimenzi mají, a budou podle toho jednat. Zatím tomu tak ale není a nic nenasvědčuje, že by tomu tak brzy mohlo být. Naopak, zdá se, že vzhledem k tomu, že si nechtějí přiznat, co komu dluží, jsou tím agresivnejší vůči těm, kteří je předcházeli: vůči židům a vůči křesťanům.
V každém případě, islámský extremismus má naději být vůdčí silou frustrovaných, poněvadž ti se nyní nacházejí především v zemích třetího světa. Pokud bude existovat něco jako“ třídní boj“, bude to nikoli boj mezi třídami v jedné zemi, ale boj mezi úspěšnějšími a méně úspěšnými zeměmi.
Snad není přehnané říci, že výsledek této konfrontace bude do značné míry rozhodnut postojem evropského křesťanstva. To si bude muset vybrat, zda si chce udržet své dědictví, nebo zda chce prodat své prvorozenství za mísu čočky. Zhroucení porodnosti evropských národů, vulgární materialismus konsumní společnosti, neochota bránit se za žádných okolností mohou způsobit postupnou islamizaci Evropy osidlované přistěhovalci z muslimských zemí – se zásadní regresí, která bude následkem tohoto procesu. Evropské země pak možná budou mít hrubý domácí produkt podobný tomu, který mají Egypt, Sýrie nebo Jordánsko.
Ale Evropané nejsou odsouzeni, aby vyhynuli jako dinosauři. Mohou ješte zvednout hlavu. Obzvlášť jestliže zůstanou úzce spojeni se svými příbuznými z druhé strany Atlantického oceánu.
Pak je tu ješte další významný terén. Tím jsou země Dálného východu. Zmiňovali jsme se, že Jižní Korea má dnes hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele jedenáctkrát až dvanáctkrát vyšší nežli arabské země. Je důležité vědět, že začátkem šedesátých let domácí produkt Jižní Koreje byl přibližně na stejné úrovni jako u Arabů. Jižní Korea tak rychle dohnala své zpoždění samozřejmě v rámci svého spojenectví se Spojenými státy. Toto spojenectví mělo více dimenzí. Jednou z nich bylo, že značná část jižních Korejců, především jihokorejských elit, přijalo křesťanství, především pod vlivem amerických evangelikálních misionářů.
Křesťanství se dnes rychle šíří též v Číně, přes všechny překážky, které mu stále staví komunistická strana. Nelze tedy vyloučit perspektivu postupné dualizace světa poznamenaného soupeřením mezi dvěma hlavními silami: na jedné straně židovsko-křesťanský svět vedený Spojenými státy a Evropskou unií a na druhé staně tábor frustrovaných a neúspěšných, kteří budou hledat v islámu ospravedlnění své zloby a agresivity.
V této perspektivě je podstatné, abychom vybudovali protiraketový štít v Brdech a abychom podpořili všechny iniciativy mající za cíl zabránit získání jaderných zbraní islámskou republikou Írán. A samozřejmě, abychom pokládali Severoatlantický pakt a Evropskou unii za zásadní trvalé struktury, jejichž součástí jednoznačně jsme. S tím, že jako plnoprávní členové můžeme a musíme usilovat o to, aby tyto struktury skutečně plnily poslání, pro které byly vytvořeny.
