Francie jako jediná uznala povstalce za legitimní představitele Libye. Francouzské letouny jako první zaútočily na postavení Muammara Kaddáfího a byl to francouzský prezident Nicolas Sarkozy, který jako jeden z prvních světových státníků vyzval Kaddáfího k odstoupení.

To srovnání je na místě. Ohlédněme se za francouzským postojem k válce v Iráku, uvidíme pacifistický postoj a vtipy, které si z Francouzů tehdy kvůli „zbabělosti“ dělali Američané.

Proto je překvapivé náhle vidět francouzského prezidenta v roli hlavního tahouna válečné operace v arabském světě. Navíc je Libye obklopena zeměmi, na které nemají francouzské hlavy státu zrovna štěstí: Ludvík IX. zemřel při obléhání Tunisu,Napoleonovo tažení do Egypta také nedopadlo zrovna nejlépe...

Přesto má dnešní francouzský postoj logiku. V prvé řadě připomeňme, že odpor k válce v Iráku byl spíše výjimkou: Francie se účastnila osvobození Kuvajtu v roce 1991, bombardování Srbska v roce 1999 i současné operace v Afghánistánu. Francouzské politické elity nikdy nebyly přehnaně pacifistické. Francie je zemí s tradičním velmocenským pohledem na svět, která neváhá použít sílu, podobně jako USA či Velká Británie. Oproti válce v Iráku navíc dnes v Libyi nechybí mandát OSN. Ale proč se tam hnát s takovou vervou?

Oficiální zdůvodnění je jednoduché: šlo o záchranu civilistů před represí ze strany Kaddáfího režimu. Tedy o situaci podobnou kosovské krizi. Paralelu s postjugoslávskými událostmi posiluje i výrazné angažmá francouzského filozofa Bernarda-Henri Lévyho (v médiích nazývaného BHL): v devadesátých letech burcoval francouzské politiky a veřejnost k zásahu v Bosně, nyní zase strávil několik dní v Benghází, odkud do Paříže přivezl povstalecké emisary a dojednal jim přijetí v Elysejském paláci. Francie pak jako jediná uznala povstalce za legitimní představitele Libye.

BHL je typickým a mediálně nejviditelnějším zastáncem „práva na vměšování se“ (rozuměj: do vnitřních záležitostí země porušující lidské svobody). Donedávna přitom byl Sarkozyho ministrem zahraničí Bernard Kouchner, dlouholetý a neúnavný propagátor tohoto konceptu, který zdomácněl ve veřejné debatě i politických kruzích, neboť dobře zapadá do obrazu Francie jako „vlasti lidských práv“ s morální povinností je bránit po celém světě. Oficiální zdůvodnění proto má svůj reálný základ. Ale samozřejmě existuje řada dalších motivů.

Pověst Francie v arabském světě hodně utrpěla váhavým postojem vůči prvotním „arabským revolucím“, zejména v Tunisku a Egyptě. Razantní aktivita v Libyi by mohla dát zapomenout třeba na výrok dnes již bývalé ministryně zahraničí Alliot-Marieové, že Francie může tuniskému režimu pomoci zkušenostmi francouzských bezpečnostních sil se zvládáním demonstrací... Navíc vzpoura proti Kaddáfímu a následné brutální represe stavějí Francii do nepříjemné situace vzhledem k velkolepému přijetí, kterého se libyjskému diktátorovi dostalo ve Francii v roce 2007. Dá dnešní Sarkozyho aktivita zapomenout na Kaddáfího stan v zahradě Elysejského paláce?

Samozřejmě jde i o domácí politiku. Prezidentova popularita je velmi slabá, jeho strana právě utržila porážku v okresních volbách. A Sarkozy si jistě pamatuje, jak mu v roce 2008 aktivní role v rusko-gruzínské krizi na pár měsíců zvedla popularitu. Velká a úspěšná zahraničněpolitická akce: co jiného může oslabeného prezidenta vrátit do sedla a dodat mu vskutku státnický rozměr, o kterém se opozičním kandidátům může jen zdát?

La France, regionální síla

Asi nejdůležitější faktor se však skrývá v Sarkozyho vidění geopolitických zájmů Francie. Jak to ukázal jeho projekt Unie pro Středomoří, oblast Středozemního moře je pro Sarkozyho klíčová. Řada Francouzů – včetně některých Sarkozyho poradců – má pocit, že osvobození střední Evropy od sovětské nadvlády ekonomicky i politicky posílilo především Německo. V jižním břehu Středozemního moře vidí obdobný potenciál pro Francii. Jestliže Tunisku, Egyptu, Libyi a jednou možná i Alžírsku či Maroku budou vládnout režimy vzešlé z dnešních revolucí proti letitým diktátorům, je třeba, aby Francie v jejich očích byla přítelem a spojencem, ne nostalgickým podporovatelem starých pořádků.

Přidáme-li k tomu Sarkozyho tendenci strhávat na sebe pozornost a vystupovat na světové scéně jako „krizový manažer“ a také fakt, že se pro jednou naskytla příležitost reagovat rychleji a razantněji než USA, není na dnešní francouzské aktivitě nic překvapivého. Je též zřejmé, proč Francie nechce svěřit velení operace organizaci NATO: bojí se, aby se akce nezačala příliš podobat situaci v Afghánistánu a nebyla vnímána jako střet mezi Západem a muslimským světem.

Noční můrou pro Sarkozyho by byl vývoj, který by navzdory mandátu OSN posunul libyjskou akci v očích francouzského i arabského veřejného mínění do polohy splývající s válkou v Iráku z roku 2003. Jeho nadějí je naopak paralela s válkou v Zálivu z roku 1991, kdy Američané s mandátem OSN uspěli za podpory široké koalice zahrnující i arabské země. Tentokrát však s Francií v roli lídra...

Těžko říci, zda je to reálné: pokud se libyjská krize prodlouží, lze očekávat, že francouzská vůdčí role zapadne, ať už ve prospěch Ameriky, NATO či eventuálně Evropské unie. A ani v případě rychlého zhroucení Kaddáfího režimu a následného klidného vývoje v Libyi by Sarkozy neměl slavit předčasně: v roce 1991 svět tleskal prezidentu Bushovi, kterého rok nato američtí voliči poslali do důchodu.

MfD, 23.3.2011

Ředitel evropského studijního programu Sciences Po v Dijonu