Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996SVĚT: Francie v boji
Francie jako jediná uznala povstalce za legitimní představitele Libye. Francouzské letouny jako první zaútočily na postavení Muammara Kaddáfího a byl to francouzský prezident Nicolas Sarkozy, který jako jeden z prvních světových státníků vyzval Kaddáfího k odstoupení.
To srovnání je na místě. Ohlédněme se za francouzským postojem k válce v Iráku, uvidíme pacifistický postoj a vtipy, které si z Francouzů tehdy kvůli „zbabělosti“ dělali Američané.
Proto je překvapivé náhle vidět francouzského prezidenta v roli hlavního tahouna válečné operace v arabském světě. Navíc je Libye obklopena zeměmi, na které nemají francouzské hlavy státu zrovna štěstí: Ludvík IX. zemřel při obléhání Tunisu,Napoleonovo tažení do Egypta také nedopadlo zrovna nejlépe...
Přesto má dnešní francouzský postoj logiku. V prvé řadě připomeňme, že odpor k válce v Iráku byl spíše výjimkou: Francie se účastnila osvobození Kuvajtu v roce 1991, bombardování Srbska v roce 1999 i současné operace v Afghánistánu. Francouzské politické elity nikdy nebyly přehnaně pacifistické. Francie je zemí s tradičním velmocenským pohledem na svět, která neváhá použít sílu, podobně jako USA či Velká Británie. Oproti válce v Iráku navíc dnes v Libyi nechybí mandát OSN. Ale proč se tam hnát s takovou vervou?
Oficiální zdůvodnění je jednoduché: šlo o záchranu civilistů před represí ze strany Kaddáfího režimu. Tedy o situaci podobnou kosovské krizi. Paralelu s postjugoslávskými událostmi posiluje i výrazné angažmá francouzského filozofa Bernarda-Henri Lévyho (v médiích nazývaného BHL): v devadesátých letech burcoval francouzské politiky a veřejnost k zásahu v Bosně, nyní zase strávil několik dní v Benghází, odkud do Paříže přivezl povstalecké emisary a dojednal jim přijetí v Elysejském paláci. Francie pak jako jediná uznala povstalce za legitimní představitele Libye.
BHL je typickým a mediálně nejviditelnějším zastáncem „práva na vměšování se“ (rozuměj: do vnitřních záležitostí země porušující lidské svobody). Donedávna přitom byl Sarkozyho ministrem zahraničí Bernard Kouchner, dlouholetý a neúnavný propagátor tohoto konceptu, který zdomácněl ve veřejné debatě i politických kruzích, neboť dobře zapadá do obrazu Francie jako „vlasti lidských práv“ s morální povinností je bránit po celém světě. Oficiální zdůvodnění proto má svůj reálný základ. Ale samozřejmě existuje řada dalších motivů.
Pověst Francie v arabském světě hodně utrpěla váhavým postojem vůči prvotním „arabským revolucím“, zejména v Tunisku a Egyptě. Razantní aktivita v Libyi by mohla dát zapomenout třeba na výrok dnes již bývalé ministryně zahraničí Alliot-Marieové, že Francie může tuniskému režimu pomoci zkušenostmi francouzských bezpečnostních sil se zvládáním demonstrací... Navíc vzpoura proti Kaddáfímu a následné brutální represe stavějí Francii do nepříjemné situace vzhledem k velkolepému přijetí, kterého se libyjskému diktátorovi dostalo ve Francii v roce 2007. Dá dnešní Sarkozyho aktivita zapomenout na Kaddáfího stan v zahradě Elysejského paláce?
Samozřejmě jde i o domácí politiku. Prezidentova popularita je velmi slabá, jeho strana právě utržila porážku v okresních volbách. A Sarkozy si jistě pamatuje, jak mu v roce 2008 aktivní role v rusko-gruzínské krizi na pár měsíců zvedla popularitu. Velká a úspěšná zahraničněpolitická akce: co jiného může oslabeného prezidenta vrátit do sedla a dodat mu vskutku státnický rozměr, o kterém se opozičním kandidátům může jen zdát?
La France, regionální síla
Asi nejdůležitější faktor se však skrývá v Sarkozyho vidění geopolitických zájmů Francie. Jak to ukázal jeho projekt Unie pro Středomoří, oblast Středozemního moře je pro Sarkozyho klíčová. Řada Francouzů – včetně některých Sarkozyho poradců – má pocit, že osvobození střední Evropy od sovětské nadvlády ekonomicky i politicky posílilo především Německo. V jižním břehu Středozemního moře vidí obdobný potenciál pro Francii. Jestliže Tunisku, Egyptu, Libyi a jednou možná i Alžírsku či Maroku budou vládnout režimy vzešlé z dnešních revolucí proti letitým diktátorům, je třeba, aby Francie v jejich očích byla přítelem a spojencem, ne nostalgickým podporovatelem starých pořádků.
Přidáme-li k tomu Sarkozyho tendenci strhávat na sebe pozornost a vystupovat na světové scéně jako „krizový manažer“ a také fakt, že se pro jednou naskytla příležitost reagovat rychleji a razantněji než USA, není na dnešní francouzské aktivitě nic překvapivého. Je též zřejmé, proč Francie nechce svěřit velení operace organizaci NATO: bojí se, aby se akce nezačala příliš podobat situaci v Afghánistánu a nebyla vnímána jako střet mezi Západem a muslimským světem.
Noční můrou pro Sarkozyho by byl vývoj, který by navzdory mandátu OSN posunul libyjskou akci v očích francouzského i arabského veřejného mínění do polohy splývající s válkou v Iráku z roku 2003. Jeho nadějí je naopak paralela s válkou v Zálivu z roku 1991, kdy Američané s mandátem OSN uspěli za podpory široké koalice zahrnující i arabské země. Tentokrát však s Francií v roli lídra...
Těžko říci, zda je to reálné: pokud se libyjská krize prodlouží, lze očekávat, že francouzská vůdčí role zapadne, ať už ve prospěch Ameriky, NATO či eventuálně Evropské unie. A ani v případě rychlého zhroucení Kaddáfího režimu a následného klidného vývoje v Libyi by Sarkozy neměl slavit předčasně: v roce 1991 svět tleskal prezidentu Bushovi, kterého rok nato američtí voliči poslali do důchodu.
MfD, 23.3.2011
Ředitel evropského studijního programu Sciences Po v Dijonu

Nabízíme Vám pronájem bytu 2+kk, 43 m2, Praha 4 - Chodov
Křejpského, Praha 4 - Chodov
12 000 Kč/měsíc

Čeká nás nešťastné léto? Teplo na britskou mutaci nestačí, vir se bude šířit jako při první vlně, myslí si Prymula

Já bych si ivermektin nevzal, řekl Blatný o kontroverzním léku. Podle něj se může podílet na poškození orgánů

Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.
