29.3.2024 | Svátek má Taťána


SVĚT: Facka v Sidi Búcidu

28.3.2011

Tarik El-Tadžíb Mohamed Bin Buacici odstavil svůj vozík s ovocem na nesprávném místě. Tuniská policistka mu za tento přestupek uštědřila facku. Buacici byl absolventem univerzity v oboru informatika. Hospodářská situace mu však nedala jinou možnost. Živobytí pro sebe a sedm svých sourozenců si musel vydělávat pouličním prodejem ovoce. Dostat facku od ženy, to bylo pro šestadvacetiletého Araba tím příslovečným stéblem slámy, které zlomilo hřbet velbloudovi. Hluboce pokořen a pobouřen žádal o audienci u guvernéra. Jinak se prý upálí. Úřady jeho žádost ignorovaly. Buacici tedy svou hrozbu splnil – 17. prosince 2010 v Sidi Búcidu, tuniském městečku 200 km jižně od Tunisu. Když Mohamed Buacici o 18 dnů později těžkým popáleninám podlehl, dostala tuniská „jasmínová revoluce“ svého prvního mučedníka. O dalších 10 dnů později, 14. ledna 2011, uprchl tuniský prezident Zín Abidín Bin Ali do Saúdské Arábie. Dnes je muž, který byl od r. 1987 prezidentem severoafrické země, stíhán zatykačem Interpolu.

Z Tuniska přeskočil hněv lidu do sousedních zemí. Několik měsíců po Bin Alim odložil žezlo egyptský prezident Husní Mubarak a stáhl se do rekreačního střediska Šarm el-Šejch na Sinajském poloostrově. Říši na Nilu vládl od vraždy nositele Nobelovy ceny míru Anvara Sadata 14. října 1981. V zemi pyramid pouze legendární Mohamed Ali Paša byl v první polovině 19. století u moci ještě déle. Mubarak se zasloužil, že studený mír s Izraelem se stal v Egyptě samozřejmostí, přežil šest atentátů a Muslimské bratrstvo držel na uzdě železnou pěstí. Platil za garanta stability na Blízkém východě a nikdy neopomněl svým hostům připomenout, jak pošetile jednaly USA roku 1979 v Íránu, když nechaly padnout svého věrného spojence šáha, aby pak jen bezmocně přihlížely, jak ho nahradila odporná antiamerická teokracie. Příští měsíce se uvidí, zda bylo Mubarakovo varování oprávněné.

Facka v Sidi Búcidu spustila politickou tsunami, která zachvěla arabskými pouštěmi od Maghríbu až po Perský záliv. Několik služebně nejstarších hlav států naší planety bojuje o přežití. Od Maroka po Jemen zní z ulic požadavek, aby mocnáři, kteří jsou u vesla už tři či čtyři desetiletí, se konečně odporoučeli. Facebook a Twitter jsou oslavovány jako katalyzátory revoluce. Kolik lidských životů tohle politické zemětřesení stálo, se dozvíme, pokud vůbec, teprve s odstupem času. Jsou to však tisíce, to je jasné už teď, a ne jen proto, že Kaddáfí proti demonstrantům nasadil bombardéry. Zprávy ze Sýrie a Arabského poloostrova jsou jen útržkovité.

Od doby, kdy koloniální mocnosti Anglie a Francie počátkem 20. století na svých rýsovacích prknech rozdělily Orient na národní státy, jevila se jejich existence jako samozřejmá. Jen zřídka budily při pohledu na mapu hranice nakreslené podle pravítka nedůvěru kritických pozorovatelů. Skutečností však je, že ani sto let po rozpadu Osmanské říše se lid s hranicemi nadiktovanými Společností národů nesmířil. Arábie je jediným kulturním prostorem, od Maghríbu až po zemi dvou řek. V Iráku dobře chápou, co hýbá Alžírem. I Jemenem to pohne, když policistka v severní Africe rozdává facky. Mocný faraon na Nilu nemůže natrvalo ignorovat bídu a nálady beduínů v arabské poušti. Tato skutečnost činí z televizní stanice Al-Džazíra v provinčním Kataru s rozlohou nějakých 180 krát 80 kilometrů a necelými dvěma miliony obyvatel významný mocenský faktor. Sympatie šejka Hamáda Ibn Džasína Ibn Džabíra Al-Tániho k Muslimskému bratrstvu je nutno brát vážně, protože šejk Hamád je emírem Kataru a Katar je absolutní monarchie.

Arábie je souvislým kulturním prostorem. Vyvozovat však z tohoto zjištění, že arabské státy jsou stejné nebo že všichni Arabové jsou si podobní, bylo by ovšem zkratovité. Husní Mubarak v Egyptě byl vysoce zasloužilým velitelem, ikonou armády – a vojáci mají na Nilu dnes jako předtím hlavní slovo. Rovněž v Tunisku funguje aparát starého režimu dál, zatímco Libyjci, jakmile se jim podařilo vymanit se z Kaddáfího sevření, zkoušejí anarchii. Jedinou zásluhou syrského Bašára el-Assáda je to, že je synem svého otce. Assádové pocházejí ze sotva dvouprocentní menšiny Alawitů, kteří už po desetiletí ovládají převážně sunnitskou Sýrii. Vysloveně sekulární státy jako Sýrie stojí v arabském světě proti přísně islámským zemím, jako je Saúdská Arábie. Ve východní části Arabského poloostrova se podstatná většina obyvatel - jako v Iráku - hlásí k šíitské větvi islámu, zatímco vládnoucí klany patří bez výjimky k sunnitům. Egypt má významnou křesťanskou menšinu. Koptský papež Šinúda III. vyzval své přívržence během demonstrací na náměstí Tahrír v Káhiře, aby se neúčastnili demonstrací proti Mubarakovi. Proti diktátorům, kteří svou moc postavili na vojenské kariéře a puči, zdůvodňují králové Mohamed VI. v Maroku a Abdalláh II. v Jordánsku své postavení přímým původem od proroka Mohameda.

Co tuto národní a náboženskou směsici drží pohromadě, je - kromě společné řeči převažující dominance islámské kultury - kmenové smýšlení, které se nestará o státní hranice a v některých zemích, jako Libye, je rozhodujícím mocenským činitelem, a - mládež. Nejméně 60 procent, v Jemenu, Somálsku a Palestinské autonomii dokonce přes 70 procent tvoří obyvatelé mladší než 30 let. Mládež je v arabských zemích otevřená světu, mnozí vystudovali. Mají přístup k satelitní televizi, k internetu, a kladou si otázku, proč v Americe a Evropě je vláda každých pár let znovu volena, zatímco v jejich okolí je každá touha po svobodě nemilosrdně zadupána do písku politickými veleještěry.

Co z toho plyne pro Izrael a pro západní svět?

Izraelský historik Tom Segev správně poznamenává: „Neuzavřeli jsme mír s Egyptem nebo s Jordánskem, nýbrž se dvěma muži, prezidentem Sadatem a králem Husseinem.“ V Izraeli je každému jasné, že „ulice“ je v arabském světě naladěna proti Izraeli mnohem nepřátelštěji než diktátoři, jejichž pád je právě kdekým oslavován anebo alespoň horlivě připravován. „Kdo je chytrý, ten teď raději mlčí,“ citoval premiér Benjamin Netanjahu na společné tiskové konferenci s německou spolkovou kancléřkou starozákonního proroka Amose (5,13): „neboť doba je zlá.“

Příznivci tradičního „mírového procesu“ opět omílají starý refrén o příležitosti k nastolení míru na Blízkém východě, která je prý zase jednou příznivá jako ještě nikdy. Skutečně? Neukazuje arabská revoluce spíš, jak všechno politické úsilí několika desetiletí může být v okamžiku smeteno z jednacího stolu jedinou fackou? Neplatí ta facka v Sidi Búcidu také našemu oblíbenému klišé o „palestinsko-izraelském konfliktu“? Šestidenní válkou se svět s „palestinsko-izraelským konfliktem“ rozloučil, zaškatulkoval židovský stát jako agresivní okupační velmoc a dodnes neochvějně věří v zásadní význam palestinského problému. Vyřeší-li se tento problém, sugeruje se nám, všechno ostatní v Orientu a ještě mnohem dál se rozplyne v obecné blahovůli. Faktem je, že napětí mezi Izraelci a Palestinci je součástí širšího arabsko-izraelského konfliktu. A kdo není historicky úplně slepý, ten ví, že okupace sporných území je nikoli příčinou, nýbrž následkem tohoto konfliktu.

V Libyi bruslí Západ na nové, krvavé frontě třetí světové války, jejíž konec nedokážeme dohlédnout - a zároveň mlčí k brutálnímu postupu saúdsko-arabských bezpečnostních sil v sousedním Bahrajnu. „Jsme uprostřed třetí světové války,“ prohlašuje izraelský protiteroristický expert Boaz Ganor, zakladatel a ředitel Ústavu mezinárodní politiky pro potírání terorismu v Herzliji – jenom jsme si toho ještě nevšimli nebo tomu nechceme uvěřit. Západ se může klidně zaříkat, že do Libye nevstoupí. Ale co když Kaddáfí přežije? „Pak se může Evropa s Amerikou připravit na celou sérii Lockerbie,“ naráží Ganor na výbuch v letadle PanAm 21. prosince 1988 nad skotským Lockerbie. 270 lidí přišlo tehdy o život při úderu připisovaném libyjské tajné službě.

Bernhard Zand píše ve Spiegelu: „Evropa si bude muset zvyknout, že vojenský pořádek je lepší než vůbec žádný pořádek.“ Můžeme však arabskému světu vnucovat náš liberalismus? Neodporuje to základní představě svobodného myšlení? Arabové dosud nemají žádnou demokratickou tradici a je patrně pravda, že jen málokterá oblast světa je tak neproduktivní jako Arábie. Spiegel zjistil, že všech 350 milionů Arabů dohromady nevytvoří takovou hodnotu jako 60 milionů Italů. To zdaleka neznamená, že by Arabové byli hloupí. I prostí zelináři a obchodníci s ovocem vědí, co se stalo na přelomu 1991/92 v Alžírsku, když se začalo rýsovat volební vítězství Islámské fronty spásy. Volby byly přerušeny a nastolena vojenská diktatura. Krvavé srážky v následujícím roce si vyžádaly 120 000 obětí. Ani palestinské volby z ledna 2006, jejichž výsledek nikdo nechtěl uznat, nejsou ještě zdaleka zapomenuty. A jak to vypadá s demokracií v Afghánistánu nebo v Iráku?

Boaz Ganor ví, že ve třetí světové válce jde o ideje, o náboženské a ideologické přesvědčení, o hodnoty a věrohodnost, o srdce i hlavu lidí. To ovšem neznamená, že dnešní válka je válkou náboženskou, válkou mezi křesťanstvím a islámem, jakkoli na tomto oblíbeném stereotypu rádi lpíme. Právě v blízkovýchodním konfliktu chceme proti sobě vidět židy na jedné straně a muslimy na druhé straně, a přehlížíme přitom početné křesťany i muslimy, kteří své životy nasazují v izraelské armádě na obranu židovské demokracie. Arabové, kteří staví židovská sídliště na obsazeném území, vydělávají na tom a dokonce tam sami bydlí, se nám do obrazu nehodí. Úmyslně přehlížíme, že jsou to křesťané a židé, kdo se upsali věci islámu (ať už vědomě či nevědomě) a nejlépe ji v západním světě prosazují. Ostatně, při pohledu zvenčí není věrohodný ani Západ ani křesťanství – to už spíš Al-Kajda, ať se nám to líbí nebo ne.

Čím bude vyplněno mocenské vakuum a především vakuum věrohodnosti v arabském světě, nedokážeme zatím dohlédnout. Ani prorokům zániku světa ani naivním hlasatelům naděje bychom neměli věnovat přehnanou důvěru. Libanon a Turecko, kterých se následky tuniské facky dosud prakticky nedotkly, směřují „přímou cestou ke kalifátu“. O tom je Boaz Ganor přesvědčen a říká to otevřeně i v přítomnosti tureckých diplomatů. Muslimské bratrstvo nepotřebuje ke své islámské revoluci žádného ajatolláha Chomejního – proto je jásání Spiegelu, že arabský svět žádného Chomejního nemá, poněkud předčasné. Šíitský kult osobnosti je dokonce výslovně v rozporu s věroukou sunnitských horlivců. Zatím je jasné a nezvratné pouze toto: arabské národy poprvé ve své historii zažily, že své vůdce mohou sesadit. Od roku 2011 Arabové vědí, jak chutná moc. Proto také politické tsunami, které se právě žene pouští, není jen nějakou revoltou nebo povstáním, nýbrž skutečnou revolucí. Arabský svět už nikdy nebude stejný, jaký byl před tou fackou v Sidi Búcidu.

© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
přeložil Pavel Mareš
www.israelnetz.com