SVĚT: Exulanti všelijací
1. Sobci utíkající od osobních, rodinných odpovědností, od alimentů;
2. Sobci mínící okrást společnost - ta jim dala, darovala vzdělání;
3. Naivkové, svedení pozlátkem kapitalismu;
4. Dobrodruzi, asociální živly, zločinci;
5. Zrádci, co se zaprodají dolaru ve službách ideo-diverzních centrál.
O pořádných českých či slovenských gangsterech v Americe jsem už delší dobu neslyšel. Znal jsem tu jednoho mládence, který kvůli všelijakým nepravostem uvízl na několik let za mřížemi, na rozdíl od svého partnera, jehož svázané tělo svrhla helikoptéra do jezera. Šlo o pašování zbraní, konexe brazilská. Leckdo před pozorností policie a soudů zamíří do Brazilie, odmítající taková kvítka vydávat. Jenže i lahoda azylu v bájném Rio de Janeiru se okouká a navíc málokdo z našinců se domluví portugalsky. Rovněž tam nežije několik milionů lidí českého původu, u nichž lze snadněji nalézt útulek a započít s novými nepravostmi. Anton Rakický, bývalý tajemník slovenského ministerstva zahraničí, zakoupil na Floridě (adresa 4720 Riverview Boulevard, Bradenton) haciendu za osm set tisíc dolarů a platil v hotovosti – což zpravidla činí jen šejci a šejdíři. Prý tolik si poctivě našetřil ze svého úřednického platu.
V době polistopadové jsem se v Praze zúčastnil několika symposií, konferencí o českém vystěhovalectví, exulantství a vztazích zahraničních Čechů k domovu. Karlova univerzita hostitelem a organizátorem. Ze světa přijelo značné množství zájemců, expertů v mnoha oborech, též významných zkušených kapitalistů s výtečnými zahraničními kontakty. Několikadenní událost proběhla za totálního nezájmu medií. Ani jeden novinář se neobtěžoval přijít. Pár místních vědců se dostavilo a na diskuzích se podíleli. Začali jsme ve velké posluchárně právnické fakukty se sympoziem na téma "Emigrace a exil jako způsob života". Úvodní referát M. Kabely, psychiatra z Nizozemska, o dopadu vykořenění na duševní zdraví, vyvolalo značnou, i když ne příliš harmonickou diskuzi. Přihlásila se totiž jedna pražská docentka specializující se na choroby duševní a z její prezentace jsme se dozvěděli, že emigrace je značně riziková záležitost ubližující jak zdraví fyzickému, tak psychickému. Informovala nás, že exil je de facto úchylný, až zhoubný počin. Třeba to tak úplně nemyslela, ale tak to věru vyznělo. Výtečně ji zpražil jiný odborník na duševní choroby, tuším že ze Švýcarska či Německa, s poznatky ze své praxe, v níž se věru nesetkával s našinci propadlými drogám a alkoholu, potácejícími se v neštěstí. Naopak zdůraznil zkušenost, kterou přece mnozí z nás neodborníků sdílejí, že totiž za občasných návštěv v rodné zemi se setkáváme s našimi vrstevníky v daleko nepevnějším zdraví, předčasně zestárlými, nezdravým životním stylem uondanými, nebo se s nimi už vůbec nevidíme, poněvadž jsou po smrti.
S výjimkou milosrdně krátkého manželství s českou talentovanou psychiatryní, můj obor to není. Ale i outsiderovi amatérovi, pokud není postižen slepotou a není analfabet, postačí, aby se kolem sebe rozhlédl, na statistiky pohlédl a porovnal průměný dosažený věk a stav mentální svěžesti tu a onde. A my ve světě rozprchlí v takových kalkulacích netratíme.
Utíká se víc od něčeho nebo k něčemu? Jak vážit získaný stres z nejistoty nového neznámého v porovnání s pozbyvším stresem z již neexistujících kádrováků, udavačských domovnic, z potupy vynuceného přikyvování oficiálním nesmyslům?
„Opustíš-li mě, zahyneš,“ veleomílané klišé. Ve švýcarském exilu vlastní rukou zahynul talentovaný literát Karel Michal, původním jménem Pavel Buksa. Totéž učinil do vlasti navrácený spisovatel Jan Beneš. Zavinila to víc jeho někdejší kalifornská adresa u Pacifiku nebo vesnice Obořiště u Prahy?
Dostal jsem dopis od signatáře Charty 77, s rodinou se čtyřmi dětmi z vlasti vypuzeného. Plačtivý chartista psal z dálné Austrálie, kde se prý vinou a lstí konzulátu v Rakousku proti své vůli ocitl a jak že se s tím má vyrovnat, do očí svých dětí se podívat. Píše mi proto, že chce do Ameriky, že na to má nárok.
Odpověděl jsem, že nikdo ho určitě násilím a lstí k protinožcům nevyvážel, že to bylo jeho rozhodnutí, ono neopominutelné břemeno života ve svobodném světě. Že zajisté má právo do Ameriky chtít, jakož i Amerika stejně jako každý jiný suverenní stát má právo si mezi žadateli vybírat a třeba zrovna jeho nechtít.
Adresát se urazil, dost rozlítil, pohrozil, že bude „Vaška“ (Havla) informovat o mém padoušském postoji. Na přesné oslovení ve své popuzené odpovědi se jen mlžně pamatuji. Snad tehdy započal lichotkou: „Vy hyeno!“
V době vydávání našeho Západu jsme se vypořádávali s všelijakou korespondencí.
Podivuhodné dopisy přicházely z Kostariky od abonenta, majitele modré krve, se šlechtickým jménem a jím proklamovaným nárokem usednout na trůn českých králů.
K tomu potřeboval i královnu, vhodnou družku, a tak si u nás podal inzerát nabídky sňatku, avšak s dost surrealistickou podmínkou, aby šťastná vyvolená „byla panna, pokud něco takového je v dnešní době ještě možné“. Rovněž přišel s nápadem vydávat Západ též ve španělské verzi, že tamější domorodci by se jistěže zajímali. Posléze nám dodal podrobný plánek, jeho vlastní rukou stvořenou mapu, jež by nás měla dovést k pokladu dávných Inků. Kteří ovšem do končin Střední Ameriky nikdy nezavítali.
O zmocnění se královského trůnu sice neusiloval, ale v polistopadových podmínkách hlavou státu se skutečně chtěl stát Jiří Včelař Kotas. Narozen v padesátých letech v Praze vystudoval znormalizovanou historii a obdržel místo u politicky exponované instituce. V roce 1979 cestou na Kubu vystoupil v Montrealu z letadla s ženou, již představoval jako svou matku. Usadili se v Ottawě, paní Kotasová se neúspěšně pokusila získat zaměstnání u 68 Publishers a její syn založil „Československou národní radu“ a učinil se jejím předsedou. Rada měla 19 výborů čili ministerstev (od zahraničí po vnitro, včetně úřadu pro věci církevní – dozorčí instituce v demokratických státech neznámé) a rovněž i Národní shromáždění – větev zákonodárnou, vlastní parlament. Rada mínila formulovat stanoviska ke všem otázkám světové politiky včetně řešení komplikací v Namibii. V roce 1982 Kotas podal soudní žalobu na náš časopis Západ pro nedostatek ochoty mu poskytovat dostatečný prostor ke zviditelňování. (I když žalobu posléze vzal zpět, museli jsme na advokátních výlohách utratit dost peněz.)
Kde jsou ty kádry, zastávající úkoly tak komplikované mašinérie? Předseda zakladatel zveřejnil asi půl tuctu jmen osob neznámých, ve veřejném životě nečinných, z nichž polovina na poctu jmenování do federální funkce rezignovala. Kotas se prezentoval nejen jako hlava vlády v exilu, ale též jako reprezentant neméně mýtické podzemní organizace – hnutí „Věrni zůstaneme II“, jež údajně v Československu bojuje proti komunismu.
Navíc z porobené země propašoval plán o anexi Československa: stane se jednou ze sovětských republik. Plán dohodnut s Brežněvem v Praze 2. července 1978 na tajném zasedání, nedostatečně ale tajném, aby Kotas o něm nevěděl.
Kdo tak mohutné komplikované počínání financuje? Kotas značně cestoval, každou chvíli byl v Evropě a zas zpět a nebylo o něm známo, že po dlouhé řadě let pobytu na Západě by byl aspoň jeden den výdělečně zaměstnán. Rozlišné diagnostické dohady se vyrojily: agent provokatér Prahy, megaloman manipulovaný Prahou, blázen, šarlatán, geniální organizátor, konečně pořádné světlo na obzoru, exil reprezentovat – nebo diskreditovat.
Po listopadu 1989 odspěchal do vlasti, stal se poradcem na nejvyšší úrovni, snad i v přízeň nynější hlavy státu se vlísal a doopravdy usiloval o zvolení prezidentem. V Praze jsem se s ním uviděl jen jednou – a sice v roli svědka u soudu, projednávajícího Kotasovu žalobu Mladé fronty Dnes, údajně se dopustivší urážky jeho cti.
Víc raději neřeknu, aby mě rovněž nezažaloval.
(Ukázka z rukopisu „Češi v exilu - velikáni a malikáni“)
Neoficiální stránky Oty Ulče
