Ve středověkých podmínkách padesátých let dvacátého století a jásavého budování vědecké beztřídní společnosti v paměti mi uvízly zarputilé slogany typu „Splněním plánu výkupu brambor, další rána válečným paličům!“ či „Včasným příchodem do práce zasadíme drtinou ránu americkým imperialistům“. Nejlíp se ale zapamatovaly poťouchlosti jako například „Svým klínem plným nepokoje, odvádí nás od třídního boje“. Ty naše tehdejší bojovnice, hodně jinačí od oficiálního ideálu ze země Sovětů importované údernice či traktoristky.

Nacistický ideál představovala žena – plodná matka zásobující Vůdce svými syny, aby umírali za vlast. Ideál muslimských fundamentalistů se mi nezdá být příliš odlišný. Organizace Hamas, působivší přemnoho neplechy, ve svém slavnostním vyjádření v roce 1988 definovala ženu jako „the maker of men“ – tvůrkyni, producentku mužského pokolení. „Nepřátelé si uvědomují důležitost její role. Uvažují, že kdyby je mohli svést na svou cestu, pryč od islámu, tím by vyhráli svou bitvu,“ pokračuje zmíněný manifest.

Obětovat vlastní život za „princip“ – ať už protest proti čemukoli či ve snaze zabít tyrana - má solidní historické kořeny, jak například prokázala Charlotte Corday, úspěšně probodnuvší Jeana-Paula Marata, radikála francouzské revoluce, v jeho vaně, či jak se málem povedlo Fanye Kaplanové v Rusku. Napřed řadu let seděla za pokus zastřelit carského oficiála v Kyjevě, poté totéž mínila učinit Vladimíru Iljiči Leninovi. Charlottin život uťala gilotina, slečna Kaplanová obdržela kulku do týla.

Ale explodovat a při té příležitosti usmrtit jakékoliv množství nezúčastněných nevinných je převážně, ale ne zcela výlučně záležitost islámského světa. První sebevražedné útoky žen začaly před dvěma desetiletími se sekulární motivací Kurdů v Turecku a Tamilů na Srí Lance. Na ostrově kdysi tak lahodně poklidném třetinu sebevražedných útoků uskutečnily tamilské separatistky, které neměly s islámem nic společného. Například jedna z nich v roce 1991 se odpálila a při té příležitosti o život připravila bývalého indického premiéra.

Někdy pravotním motivem i islámské pachatelky je bažení po pomstě. Tématem se podrobně zabýval v roce 2005 týdeník Newsweek se zaměřením na Čečnu či Čečensko, končinu s tradicí válčení a anarchie, kde muž si vyřeší starosti s výběrem nevěsty jejím únosem, ať se jí to líbí nebo nelíbí. Únosce si případný konflikt s její rodinou vyřeší platbou v hotovosti nebo násilím. Jakmile je dotyčná jednou lapena, i když by se jí posléze podařilo uniknout, manžela podle svého vkusu se jí téměř nepodaří najít. Slovy Lidie Jusupové z organizace zabývající se lidskými právy: „Žádný inteligentní pohledný mladík se tam neožení s dívkou pozbyvší panenství.“

V boji proti Rusům ztrácí život manželé, sourozenci, další příbuzenstvo, a tak roste počet tzv. černých vdov (black widows), jejichž zbývajícím smyslem života je pomsta – převážný, dominantní, ne-li zcela výlučný motiv. K jejich prvnímu zásahu došlo v létě 2000, kdy se jim podařilo zabít 27 příslušníků elitních jednotek Rudé armády. V roce 2002 se osmnáct těchto vdov podílelo na přepadení moskevského divadla s velkými ztrátami na životech a nepřežila z nich ani jedna. V roce 2003 během čtyř měsíců tamější ženy uskutečnily šest ze sedmi útoků na ruské cíle, při nichž přišlo o život 165 lidí. Též se jim připisuje odpovědnost za zřícení dvou ruských letadel a smrt 90 pasažérů.

V arabském světě muž si chrání svůj majetek a jeho mužství je v jeho představách vážně ohroženo skutečností, že cizinec a zejména žid mu beztrestně vnikne do sousedství. Jeho respekt v rodině utrpí. Texty džihádistů přirovnávají, ba i ztotožňují zmocnění se vlastní půdy s przněním vlastních žen.

Sexuálních frustrací přemnoho. Poslední vůle, sepsaná v roce 1996 Muhammadem Attou, hlavní postavou v sebevražedném útoku na newyorská dvojčata, přímo čpí sexuální posedlostí, s podrobnostmi, jak připravit tělo (z něhož pak nic nezbylo) k důstojnému pohřbu, jehož se nesmí zúčastnit žádná žena. Sebevražedné obětování jako cesta k extázi.

Atta by zřejmě nesouhlasil s použitím žen jako bojovnic v roli ne menší než jejich mužských dominantních protějšků. Dr. Zawahirimu, hlavním zástupci bin Ladina, se role žen jako bojovnic zamlouvá, ale s návrhem neuspěl u mullaha Mohammeda Omara, afghánského vůdce Talibanu. Ten totiž namítl, že přítomnost žen v boji by podlomila potřebnou morálku. Talibánec se rovněž nemohl smířit s myšlenkou přece jenom nějaké té rovnosti pohlaví, i když dosažené až ve smrti.

Vdovy po padlých bojovnících uzavírají manželství s jejich příbuznými. Pro pravověrného fundamentalistu ideální žena je především ignorant, ovce, o niž je nutno se postarat. Nemenší fundamentalista a nejznámější postava mezi povstalci v Iráku byl Jordánec al-Zarqawi, který používání žen v sebevražedné roli podporuje, a to z praktických důvodů. On totiž přísun mužských dobrovolníků údajně vysychá. Navíc žena budí méně podezření a pod svým hábitem snadněji propašuje dynamit. Kdyby ji Američané podezírali a při tělesné prohlídce nic nenašli, oprávněný pokřik protestu by zazněl mezi pravověrnými.

Zcela nejprvnější arabskou sebevražedkyní v boji proti Izraeli byla Wafa Idris, pracující na ambulanci, věk 27, příslušnice organizace Jásira Arafata, laureáta Nobelovy ceny míru. V roce 2002 se jí v sebeexplozi podařilo zabít dva izraelské civilisty a 140 jich zranit.

Občas se podaří útočnici před odpálením zneutralizovat. V listopadu 2005 sebevražedný manželský pár se pokusil na kusy rozmetat svatebčany v hotelu v jordánském Ammanu a zatímco manžel vybouchl, jeho choti jménem Sajida Mubarak al-Rishawi její výbušniny selhaly. Při výslechu uvedla, že ztratila tři bratry v boji proti Američanům. O její autentické náboženské motivaci nic nevíme.

Víc ale víme o katolicky vychované Belgičance jménem Muriel Degauque, 38leté, která se v tomtéž listopadu úspěšně odpálila poblíž iráckého města Baqubah. Pocházela z málo vábného města Charleroi poblíž francouzské hranice, vystřídala řadu muslimských mužů, vztahy se jí nedařily, až našla toho pravého, Marokánce, s nímž odjela do jeho vlasti. Pobyla tam tři roky, ztotožnila se s radikální verzí muslimského učení a zpět do západního světa se vrátila celá zabalená a změněná, do své nalezené víry důkladně ponořená. Podle fotografie pěkná, pohledná ženská.

Něco takového by se v Čechách nemohlo stát.

Tak optimistickému předpokladu bych rád uvěřil, nicméně chmury zůstávají. V roce 2004 jsem měl v Praze přednášku – a částečně i verbální utkání s teologem Tomášem Halíkem – o problému, jak reagovat na islámský terorismus. Posluchárna významného učení CERGE (Center for Economic Research and Graduate Education) - v ulici Politických vězňů, v intimním sousedství hlavního velitelství KSČM - naplněna. Přišlo i několik českých paní a dívek v muslimských šátcích. Jedna z nich celá do černého zabalená, Zorro mstitel se zlověstným kukučem ve škvíře škrabošky. Třeba některá z nich také už odjela do Iráku, tam se odpálit, nebo si na některého z nás, nevěřících psů, jinde počká.

Tuze důležitý bod teď závěrem: jestliže na sebevražedné mučedníky čeká štáb sedmdesáti dvou panen, čeká tam na mučednice stejný počet náramných paniců k uvedení do blaha karnálních radovánek? Korán neposkytuje potřebnou informaci a náboženští myslitelé se pouze mlhavě zmiňují o „alternativním ráji pro ženy“, takže chudinky si užijí segregaci, pohlavní apartheid, i na věčnosti. Poněkud specifičtější je předpoklad vyjádřený slečnou jménem Thauria Hamur, věk 26, která selhala v úsilí se v Izraeli explodovat. Ve věznici v interview ujišťovala, že ženské mučednice se promění v „nejčistší a nejkrásnější formu andělů na úplně nejvyšším stupni hierarchie v nebi“.

Není tedy známo, zda některá Češka již dosáhla tak vysoké mety rajských radovánek.

K O N E C