Poslední rok byl v zápolení o humanistickou Evropu nebo muslimskou Eurábii důležitý. Obvykle se vyhýbám vojenské terminologii, neboť doufám, že se Evropa vzpamatuje a vyhne se budoucnosti plné občanských nepokojů, nesnášenlivosti, hořících aut a kostelů, sporům o povinné zahalování žen, islámské právo šaría a dalším jevům obvyklým v islámských zemích. Přesto se však domnívám, že byla svedena další z důležitých bitev o evropskou svobodu. Muslimové udělali mnoho strategických chyb. Ukázali své karty dříve, než muslimská umma v Evropě získala dostatečnou sílu.

Ještě před rokem nebo dvěma stačilo evropským muslimům nasadit ukřivděný výraz, citovat několik mírumilovných súr z koránu, hovořit o náboženské toleranci a těžké sociální situaci v islámských zemích. Pro průměrného Evropana, zaměstnaného konzumním způsobem života, byl svět islámu a jeho hodnot tak vzdálený, že byl schopen přijmout i ty nejneuvěřitelnější teorie.

Evropané bez hlubší znalosti historie věřili neustále opakovaným floskulím o mírumilovném rozšíření islámu na Blízkém východě a rovnoprávném postavení všech náboženství za časů Mohammeda a jeho následovníků. Lidé, kteří nikdy nežili v reálné islámské společnosti, věřili fikcím o svobodě žen a lidských právech v islámu. Evropští politici, kteří znali islám jen z okna hotelů v islámských zemích, neviděli žádný zásadní rozpor mezi světem islámu a euroatlantickou civilizací.

Za poslední rok se však změnilo mnohé.

Kauza karikatur Mohameda byla velmi důležitá. Muslimové na celém světě i muslimové evropští se předháněli v tom, kdo byl více zasažen a ponížen. Normální Evropané asi poprvé na vlastní oči viděli, že hranice mezi pověstnou horkokrevností muslimů a hněvem a agresivitou namířenou vůči „příliš svobodnému“ Západu může být jen velmi tenká.

Nebyla to jen teoretická informace, kterou určitě mnozí získali z doby protestů evropských muslimů proti satanským veršům Salmana Rushdieho, ale přímá informace, která naznačovala: Evropa se mění. Nejednalo se o protesty skupiny muslimských fanatiků, ale o organizované masové protesty muslimů na celém světě.

Stačilo muslimy jen trochu popostrčit a Mohammedovi následovníci na Blízkém východě vypalovali ambasády a evropští konvertité to komentovali slovy, že je jim to líto, ale že chápou rozhořčení a hloubku ponížení svých bratrů.

Těm, kteří pravidelně čtou denní tisk, otevřela oči i situace v Palestině, Íránu, Egyptě. V demokratických volbách v Palestině zvítězil Hamás, v Íránu Mahmúd Ahmadínežád, muslimské bratrstvo v Egyptě zaznamenalo historický úspěch. Politici sice okamžitě začali místo slovního spojení “teroristické hnutí“ používat politicky korektnější a přijatelnější výraz „radikální hnutí“, ale iluze o míru na Blízkém východě se vytratila.

Podobná situace se opakuje v kauze íránského jaderného programu, v diskusi o možném zavedení islámského práva šaría v Holandsku, v kauze papežova projevu v Řezně, v nedávného stažení Mozartova Idomenea z repertoáru Německé opery v Berlíně a v mnohých dalších případech.

Všechny tyto události ukazují Evropanům, že světy islámu a západu sice žijí vedle sebe, ale jejich hodnoty, vnímání politické situace, lidských práv, ale i například vztahu osobní svobody, náboženství a státu jsou velmi odlišné.

I průměrný Evropan začal chápat, že čím silnější bude mít islám v Evropě pozici, tím je pravděpodobnější, že Evropa bude ztrácet svou tvář, svobodu a své hodnoty. V osobních úvahách lidé nemusí být politicky korektní a nemusí se obávat z nařčení z netolerance a xenofobie. Proto asi každý, kdo čte noviny, si nad články o nových protestech a výrocích muslimů určitě položil některou z následujících otázek:

Kam až Evropa může ustupovat ze svých hodnot? Nebudou evropští muslimové příště požadovat, aby ve státních úřadech a institucích pracovali jen muži, neboť ženy v elegantních kostýmcích a sukních lehce nad kolena uráží jejich náboženské cítění?

Kdy se dočkáme protestů evropských muslimů proti násilné obřízce 250 milionů muslimských žen a potlačování jejich lidských práv, stejně masivních jako protestů proti karikaturám Mohammeda? Nebo se muslimové domnívají, že tyto ženy podstoupily tento zákrok dobrovolně?

Proč reprezentanti evropských muslimských organizací tolik mluví o toleranci míru a zároveň jsou pro ně sebevražední palestinští atentátníci hrdinnými bojovníky za svobodu nebo alespoň na veřejnosti říkají, že je tyto věci těžké hodnotit?

Chtěli bychom vychovávat své děti v Paříži poblíž islámské čtvrti?

A opravdu se děti imigrantů z Maroka nebo Alžíru, které tam žijí, mají hůře, než by se měly v Africe?

Tento boj o pohled Evropanů na islám se nevedl v průběhu politicky korektních jednání evropské komise ani při diskusích evropského parlamentu o imigrační politice EU. Tento boj probíhal potichu v mysli lidí při pohledu na večerní zprávy a při četbě dalších a dalších prohlášení muslimů.

Muslimové ho prohráli. Ztratili opravdovou úctu Evropanů k jejich hodnotám. Způsobili jen strach, nedůvěru a obavy z budoucnosti. Asi tak nějak je možné interpretovat například údaj, že 70% Němců, ale i 60% Čechů považuje islám za netolerantní agresivní náboženství.

Doufejme, že hodně Evropanů čte noviny a sleduje večerní zprávy. A také doufejme, že evropští politici si změny v pohledu Evropanů na islám všimnou. Jen to je totiž zřejmě dokáže přesvědčit, aby se těmito problémy začali zabývat.

Je jednoduché žít ve společnosti, kde žijí dvě procenta muslimů a snaží se praktikovat svou víru. Pokud jich však ve společnosti žije například 40%, společnost se musí zákonitě změnit. A je nečestné a krátkozraké o tom nemluvit.

www.eurabia.cz