Bojíme se epidemie. Proto nás může překvapit absence vybičované předběžné opatrnosti

Všímáte-li si vesnických pomníčků obětem první světové války, někdy narazíte na takové, kde jsou vedle jmen i přesná data úmrtí. Bývá to spíše v Sudetech než ve vnitrozemí. Možná vás překvapí, že některá data překračují konec války. Táhnou se přes listopad i prosinec až do roku 1919, ač nejde o legionáře. Čím to? Lze jen spekulovat, ale mohou to být oběti španělské chřipky.

Španělská chřipka byla největší pandemií moderních dějin. Začala v lednu 1918 (kde byl její zdroj, se neví) a trvala skoro tři roky, takže její oběti se často kryjí s obětmi války – i na těch pomníčcích. Ba hůře. Po sto letech sice nejsou k dispozici přesná čísla, ale i podle seriózních odhadů přinesla španělská chřipka více obětí než samo zabíjení ve Velké válce.

To všechno je už jen historie. Ale historií není strach z pandemií, globálně se šířících nákaz. Emoce tu prostě válcují čísla, byť by byla jakkoliv tvrdá. Ano, žádná z následných epidemií nepřinesla ani zlomek obětí španělské chřipky. Ale zároveň platí, že tím rychleji se v éře globalizace tyto epidemie šíří a tím rychleji se šíří hlavně informace o nich a příslušné výstrahy. Tím vším se přikrmují obavy, zásada předběžné opatrnosti, alarmismus i hysterie (nehodící se škrtněte). Nyní aktuální hrozba se jmenuje ebola.

Hurá, mám jen malárii

Stačil jediný případ muže s podezřením na ebolu hospitalizovaného v Praze a zpravodajské weby měly postaráno o otvíráky. Ten muž měl štěstí, neboť už přes noc vyšlo najevo (identifikovali to v německém Kochově ústavu), že ebolou nakažen není. Kdyby to bral s černým humorem, mohl by si říkat: „Hurá, je to jen malárie. Kdo z vás to má, aby se radoval z malárie?“ Přesto jeho případ ukázal několik důležitých poznatků.

Za prvé. Ten muž je podnikatel a před třemi týdny se vrátil z liberijské Monrovie. To dokládá, že naše středoevropská zemička není odříznutá od jádra nákazy tak, jak by se zdálo. Dosud jsme si mohli namlouvat, že z Česka jezdí do této rizikové oblasti jen váleční fotografové (Jan Šibík), nanejvýš „kakaoví králové“ (po léta „nesmrtelný“ poslanec Michal Kraus, na něhož by snad i ebola byla krátká). Teď vidíme, že kontakty jsou otevřenější.

Za druhé. Daleko silněji než množství skutečných obětí eboly působí její potenciál. Co se týče počtu obětí, podle Světové zdravotnické organizace zatím zemřelo 4033 z celkem 8399 nakažených lidí. I když připustíme, že mnohem víc nakažených i mrtvých není registrováno (zemřeli mimo dohled lékařů na africkém venkově), i když ta čísla znásobíme, stále mají daleko k ohrožení lidstva. Zprávu na titulní strany z toho dělá až odhad amerického Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí, že už v lednu by mohlo být jen v západní Africe až 1,4 milionu nakažených.

Právě takové informace vydatně krmí zásadu předběžné opatrnosti. Kdo neví, co to přesně je, může si připomenout pár událostí z nedávných let. Třeba to, jak předběžná opatrnost velela vybíjet stáda dobytka kvůli riziku „nemoci šílených krav“. Nebo vybíjení drůbeže jen kvůli riziku ptačí chřipky. Nebo výbuch islandské sopky Eyjafjöll, kdy leteckou dopravu v celé Evropě zastavil jeden jediný zdroj – digitální simulace šíření sopečného prachu z britského meteorologického úřadu.

Jak by dopadla digitální simulace šíření eboly? Možná tak, jak to známe z filmů Dvanáct opic či Věc (stylem „celé lidstvo zasaženo do tří měsíců“). Přesto se k případu v Praze hospitalizovaného muže postavily autority střízlivě. Podle ministra zdravotnictví doložil, že náš systém funguje dobře – nemusíme zavádět přísnější opatření například na letišti. Pozoruhodné. Svatopluk Němeček to řekl v době, kdy Británie rozhodla o zesílených kontrolách na letištích a Jižní Afrika zastavila přímé lety z postižených zemí.

Autoritám není co závidět. Kdyby se rozhodly pro vybičovanou předběžnou opatrnost, schytaly by to za hysterii, za politické škody (v Schengenu přece nelze jen tak zavírat hranice) i za marnotratnost (bude to stát pěkné peníze). Místo toho se rozhodly pro střízlivost, ale musí počítat s tím, že co teď působí racionálně a uváženě, jim lidé i média omlátí o hlavu jako hazardérství, kdyby se objevil jediný skutečný případ eboly.

Od cenzury k alarmismu

Jakkoliv je namístě opatrnost, lze říci, že ebola nebude druhou španělskou chřipkou. Stejně jako se jí nestala nemoc šílených krav a chřipka prasečí či ptačí. Ale to i díky lekci, jaká z té španělské vzešla.

Šířila se od jara 1918 bez větší pozornosti i hysterie. Hlavní smrtelná vlna přišla až na podzim, když se v Evropě daly do pohybu miliony demobilizovaných vojáků. Žádná síla by je nedokázala zadržet v karanténě. Zprávy o nákaze byly tlumené, neboť média válčících zemí podléhala cenzuře. Jen informace z neutrálního Španělska se dostávaly do novin necenzurovaně, proto vzniklo přízvisko španělská.

Teď máme starosti spíš opačného rázu: jak při takových hrozbách nepodlehnout vybičované předběžné opatrnosti. Dosavadní české reakce ukazují, že to jde.

LN, 11.10.2014