SVĚT: ´Duch koncilu´ a sexuální revoluce
A ještě jedním thematem byli moderátoři fascinováni – pohlavním zneužíváním mládeže ze strany katolických kněží. Byl to od nich nakonec už nudný kolovrátek. Zdálo se, jako by papež přijel do Británie jen kvůli tomu, aby se omlouval a jinak neřekl nic zaznamenání hodného. Další doklad toho, jak velmi vážný a tragický problém obklopuje mediální bublina, která ne a ne splasknout. Na jaře jsem v několika článcích ukázal, že problém kněžských zvrhlíků není tak rozšířený, jak by ho některé sdělovací prostředky chtěly vypodobnit. Jsme-li často přesvědčováni, že džihádisté nepředstavují pravou tvář islámu, není důvodu šířit ani obraz pedofilního kněze jako typického představitele církve. Neznamená to však, že odmítám uznat podíl viny, spočívající na církvi a jejích představitelích. Naprosto ne! Ani netvrdím, že není za co se omlouvat. Je a za mnoho, jen mi ten zájem sdělovacích prostředků přijde až obsesivní a málo upřímný. Pokusím se nyní, jen ze svého hlediska, odpovědět na otázky, kde se stala chyba a proč k něčemu tak hříšnému a odpornému docházelo.
Existují dvě základní domněnky o příčinách a původu zneužívání, které ovšem nejsou striktně oddělené. První z nich je existence kněžského celibátu. Ten, jako člověku nepřirozený, prý doslova nutí postižené k páchání smilstva. Výklad je to sice populární, ale sotva podložený jiným důkazem než tím, že každý z kněžských pachatelů byl formálním celibátníkem. Jak poznamenal berlínský profesor soudní psychiatrie Hans-Ludwig Kröber, nikdo se nestane pedofilem jen proto, že žije bez ženy, to spíše otěhotní z polibku. Navíc, kdyby viníci slib čistoty skutečně plnili, nestáli bychom před žádným problémem. Na vině tedy není dodržování celibátu, nýbrž naopak jeho porušování. Jistě existuje nebezpečí, že celibátní prostředí přitahuje určitý druh osob, sexuálních agresorů, kteří se zde mohou skrýt, ale to je problém všech institucí pracujících s ohroženými skupinami, v tomto případě s mládeží. Příklady z jiných církví, necelibátních, nám také dosvědčují, že jeho zrušením by zlo nebylo beze zbytku odstraněno. Žádné rušení navíc není na pořadu dne a i kdyby bylo, sotva proběhne naráz, v souladu s všeobecnou představou. Nezdá se mi pravděpodobné, že by jednoho krásného dne některý z papežů vyhlásil, že je ode dneška ženitba košer. Spíše bude pomaličku růst počet výjimek, řádně schválených ženatých kněží či dokonce skupin kněží, až jich nakonec bude většina.
Přicházím tedy k druhé domněnce o kořenech vší té hanby, a tou je početní nárůst homosexuálů v řadách katolického kněžstva Evropy a Severní Ameriky. V době, kdy problém s pederasty klíčil, na počátku 60. let, střetly se v jednu chvíli dvě dějinné tendence. Na jedné straně sexuální revoluce, veřejně přetřásající themata dosud tabuisovaná a prosazující právo na svobodné sexuální vyjádření pro každého, což bylo doprovázeno mimo jiné i formálním rušením norem trestajících homosexuální chování. Objevil se Alfred Kinsey s mýtem „deseti a čtyř procent“, kvantifikujícím údajně procento mužů s homosexuální zkušeností a trvalých homosexuálů. Jeho spolupracovník Wardell Pomeroy tvrdil: „Lidem se zdá, že každý sexuální kontakt mezi dítětem a dospělým má na dítě špatný vliv. Já však tvrdím, že to může být láskyplná, uvážená a zodpovědná sexuální aktivita.“ Zatímco se ve společnosti lámala stará tabu, na druhé straně dozrával v církvi reformní proces, jehož vyjádřením byl II. vatikánský koncil. Rozhodně nejsem jeho zásadním odpůrcem, nepřehlížím ale ani tmavé stíny. Koncilní závěry, vtělené do řady dokumentů, našly řadu liberálních vykladačů, podle nichž se od té chvíle mělo v církvi změnit úplně vše. Poněvadž dokumenty zdaleka jejich přání neodpovídaly, byla stvořena prázdná chiméra zvaná „duch koncilu“, kterou si každý mohl naplnit podle svého. Církev se měla otevřít světu, ale nebyla na to připravena anebo se možná otevřela až příliš – světské nepravosti vtrhly otevřenými dveřmi tam, kam se dříve s námahou prodíraly klíčovou dírkou. A že si mnoho kněží chtělo náhle pochutnat na dosud přísně zakázaném ovoci, a to za popichování ze strany svých selhavších učitelů a za pochvalného potlesku té části světa, která si bez ochotné náklonnosti ke všemu hříchu už nedovede život představit, je také smutná pravda. Richard Sniezyk, dočasný administrátor diecese Springfield, řekl roku 2004, že jako seminarista a novokněz znával na přelomu 50. a 60. let jiné kněze, kteří udržovali styky s mladými muži, ale nelámali si s tím hlavu a mysleli, že je to OK.
Také se „v duchu koncilu“ tvrdilo, že svoboda má být pro všechny, zdrženlivost je zastaralá, i kněz má právo na pohlavní život a ten obtížný celibát, pro člověka nepřirozený a zhoubný, bude zrušen ne-li zítra, tedy nejpozději za měsíc. Nenaplněná očekávání vedla na Západě ke skutečně hromadnému odpadu kněžstva. Nejhorší škody však s přihlédnutím ke zneužívání mladistvých napáchala myšlenka tzv. aktivní pastorace homosexuálů: je-li někdo homosexuál, celibát mu přece nevadí, poněvadž po ženě netouží. Ergo z něj bude ideální kněz. To, že i homosexuálové mají své touhy, nikoho netrápilo, ani to, že se proti celibátu prohřešuje aktivní homosexuál stejně jako jeho heterosexuální kolega. Nejvíce byl uvedený koncept rozšířen ve Spojených státech, kde klesly poměry tak hluboko, že některé semináře dostaly časem nálepku „gays only“ (Washington, Baltimore, New Orleans), což samozřejmě přitahovalo další kandidáty téže orientace a odrazovalo kandidáty heterosexuální.
Existuje tedy dle mého skutečně podmíněná souvislost mezi stoupajícím podílem homosexuálů a mylně pojímanou zásadou kněžského bezženství.Varovné hlasy (například bostonský arcibiskup Humberto kardinál Medeiros) byly opomíjeny, stejně tak předpisy zapovídající kněžskou ordinaci zjevných homosexuálů. Ten přívlastek „zjevných“ musím podtrhnout: z církevního hlediska není problémem homosexualita samotná, nýbrž homosexualita praktikovaná (Katechismus katolické církve, čl. 2357–2359). Koneckonců, ani heterosexuálně aktivní kněží nejsou ideálními představiteli svého stavu a kdyby některý z nich projevoval tyto sklony v době přípravy na své povolání, sotva by byl vysvěcen. Uchazeči o kněžství v mnoha zemích sice procházejí psychologickými testy, jejichž užívání bylo v červnu 2008 upraveno římskou kurií, ani ty však nemohou spolehlivě odhalit vše. Tak je nutné se do jisté míry spolehnout na osobní mravní kvality jednotlivce, na nich závisí, jak se bude určitý člověk chovat. Pedofilie spolu s jinými zvrácenostmi, jaké se občas vyskytují, tedy není důsledkem katolické morálky, nýbrž naopak důsledkem absence morálky.
Vím, že jsou tato slova o úloze homosexuality v dnešní době velmi sporná a kdekdo bude přesvědčen, že katolíci hledají další zástupnou oběť, na kterou by shodili své hříchy, a že si tentokrát vybrali nebohé gaye. Souhlasím, že z hlediska námi probírané pedofilie je úplně jedno, zda by bylo katolické duchovenstvo stoprocentně homosexuální, kdyby ovšem zároveň stoprocentně dodržovalo požadovanou sexuální abstinenci (jak ale víme, nic není stoprocentní, ani ta zdrženlivost). Koneckonců, být homosexuálem také automaticky neznamená být pedofilem, třebaže existují jednotlivci i organisace bojující za nezrušitelné právo hochů na homosexuální styk se staršími muži. V březnu zaniklá nizozemská pedofilní strana Partij voor Naastenliefde, Vrijheid en Diversiteit (PVND) byla jen krátkodechým žertíkem z nudy, mnohem větší váhu svého času měla North American Man-Boy Love Association (NAMBLA), působící od roku 1977 s velkou počáteční podporou organisací za práva homosexuálů. Jejím nejvýraznějším obhájcem byl i u nás známý a ceněný básník „beat generation“ Allen Ginsberg. Věděla olomoucká Universita Palackého, komu udělila čestný doktorát? Patrně nikoli. Ale i kdyby ano, bylo to přece ocenění za literaturu, ne za propagaci sexu s chlapci, u básníka se to dá tak nějak prominout, že… A třešinkou na dortu je boj gay aktivisty Franka Kamenyho za osvobození zoofilie v případě, kdy zvíře podle jeho slov „nedává najevo, že by mu to vadilo (a to dává najevo málokdy)“. Kameny je ročník 1925, sám už v případě úspěchu novinku nevyužije, ale není sobecký a vidina světlých zítřků mu za menší námahu skutečně stojí.
Zpět k vážným věcem: ve snaze poznat hloubku problému si americká biskupská konference nechala od kriminalistické školy John Jay College při Universitě New York vypracovat analysu případů zneužívání z let 1950 – 2002. Zpráva, zvaná zkráceně John Jay Report, byla publikována roku 2004 a přinesla pozoruhodné výsledky. Za ono půlstoletí působilo v USA 109.694 katolických kněží, z nichž 4.392 bylo podezřelých ze spáchání sexuálního deliktu v rozpětí od relativně nevinných slovních narážek, přes doteky oblečených obětí, hry se sexuálním podtextem (svlékací poker) až po ty nejvážnější možné případy (kap. 3.5, s. 55; 4.4, s. 72-73). Odsouzeno k trestu odnětí svobody bylo z podezřelých jen 100. Příčinou nízkého počtu odsouzených byl nedostatek důkazů, promlčení skutku, ale především vysoký podíl obvinění vůči kněžím již zemřelým (3.300!), kde samozřejmě už nepřipadal v úvahu trest pro viníka, pouze nárok oběti na odškodnění. Dvě třetiny případů byly oznámeny v letech 1990 – 2003 (takže měl Philip Jenkins už roku 1996 dostatek materiálu ke své analytické práci Pedophiles and Priests). 67 % obviněných bylo vysvěceno v letech 1950 – 1979, naopak u svěcenců po roce 1990 je stejný počet případů jako u svěcenců z 20. let. 82 % případů se odehrálo v letech 1960 – 1989 (kap. 3.3, s. 41; 5.2, s. 90). Obojí dokládá názor na vliv sexuální revoluce. A nakonec: 81 % obětí tvořili chlapci (kap. 4.3, s. 69).
Je to právě onen čtyřpětinový podíl hochů mezi oběťmi kněží ve Spojených státech, který zavdává příčinu ke spojování pedofilie s homosexuálním pozadím pachatelů. Tím nemá být samozřejmě řečeno, že stejně poměrná část homosexuálů jsou pedofilové. Plných 2.960 ohlášených přečinů (26 %) má totiž na svědomí 149 sériových pachatelů, tedy těch, za nimiž zůstalo více než deset obětí. Polovina obviněných kněží má na svědomí dvě a více obětí (kap. 3.6, s. 57-58). Pokud je 100 % viníků mužského pohlaví a 81 % obětí rovněž, je to důvod k vážnému zamyšlení nad přímými souvislostmi. Našly bychom i nepřímé: časem se homosexuální kněží propracovali i na vyšší místa hierarchie. Ani to by nebylo samo o sobě nic zavrženíhodného, kdyby neexistovala důvodná obava, zda nebyl pocit jakési homosexuální sounáležitosti příčinou zakrývání tolika vážných přečinů. Ve třetím pokračování své série jsem uvedl několik fakt o knězi Lawrenci Murphymu z diecese Milwaukee, který v letech 1950 – 1974 zneužíval chlapce ve škole pro hluché děti. Jeho případ měl řešit arcibiskup Rembert G. Weakland, v náboženských otázkách velmi pokrokový liberál a podle náhledu moderního světa skutečný ideál konciliantního biskupa. Ten váhal po dvě desetiletí s důraznějším zásahem – na jeho podporu musím říci, že policejní vyšetřování vůči Murphymu bylo bez dalších následků zastaveno. Roku 2002 byl ale sám arcibiskup obviněn ze zpronevěry půl milionu dolarů z církevních fondů, které použil na uplácení vyděrače, svého bývalého milence. K soudu nedošlo, věc se vyřešila dohodou. Kdo však vyvrátí podezření, že v Murphyho případu nemyla ruka ruku, zvláště když víme, že Weakland kryl i dalšího sériového agresora, Williama Effingera? A nebyl sám: ve Spojených státech se stejným způsobem provinili další tři biskupové.
Číslo 81 platí jistěže jen pro Spojené státy, v celosvětovém pohledu je poměr přečinů s homosexuálním podtónem výrazně nižší. Jak plyne z údajů, jež poskytl v březnu letošního roku předseda disciplinární komise kongregace pro nauku víry Charles Scicluna, mezi přibližně 3.000 případy zneužití dětí a mládeže do věku 18 let, spadajícími do doby posledního půlstoletí a oznámenými kongregaci od roku 2001, patří 60 % k stejnopohlavním prohřeškům vůči mládeži. U dalších 10 %, tedy asi 300 vysloveně pedofilních případů zneužití předpubertálních dětí, nebylo pohlaví viníků uvedeno.
Dnes se biskupům vyčítá, že problémy zakrývali. V mnoha případech to platí bez výhrad, v mnoha nikoli. Nicméně ve Spojených státech či Německu, tak jako u nás, neexistovala u tohoto přečinu oznamovací povinnost. Průměrný biskup, pokud se vůbec s něčím takovým setkal, měl v diecesi hříšníků maličko, zpravidla jen jednoho. Z nedostatku zkušeností se u pedofilů postupovalo stejně jako u kněží-sukničkářů. Přišla stížnost, dotyčný slíbil, že se polepší a byl přeložen, čím dříve, tím lépe, aby nenastalo „scandalum publicum“ a aby provinilec dostal v novém místě i šanci na nový začátek. Pokud ho zavřeli, odpykal si trest i nařízené léčení, mezitím sloužil někde v domově důchodců a po zahlazení trestu se souhlasným posudkem psychiatra mohl být opět zařazen do běžné pastorace. Počínali si tedy biskupové úplně stejně, jako například představitelé školských správ ve Spojených státech, systematicky překládající učitele obžalované z „nedovolených kontaktů“ se svými žáky (Shakeshaft – Cohan, 1995, s. 11-13). Navíc panovala obava z posílení tradičních protikatolických postojů v Americe, kdyby se případy zveřejnily. Vše zůstávalo v řádu jednotlivců a dokud nebyl roku 2001 při vatikánské Kongregaci pro nauku víry zřízen centrální dohled, pouhé nejasné domnění nasvědčovalo, že tu bují jakýsi vřed. Mnozí biskupové také chtěli být moderní, „duch koncilu“ je popoháněl, aby šli s dobou, viděli, že pedofilie není společensky nahlížena jako problém a řada intelektuálních elit volá po její dekriminalisaci. Co je dnes zločinem, může být zítra nevinnou hrou s dětmi, základním lidským právem a kdo má chuť být popotahován za to, že brání novým vymoženostem? Vzpomeňme si na pokřik příslušné lobby pokaždé, kdy byl zdůrazněn zákaz kněžského svěcení zjevných homosexuálů, naposledy v listopadu 2005. Od loňského května v americkém Kongresu leží demokraty do legislativního procesu prosazený návrh na zahrnutí všech 547 sexuálních úchylek, uznávaných Americkou psychiatrickou asociací, pod federální ochranu podle zákona o tzv. „zločinech z nenávisti“. Ano, včetně pedofilie. Podobně američtí skauti by mohli barvitě vyprávět o své ostrakisaci poté, co „diskriminačně“ a „homofobně“ zakázali gayům zastávat vedoucí funkce, poněvadž se hrozivě rozmnožily případy zneužívání.
Navzdory výmluvným statistikám se sdělovací prostředky bezvýhradně zamilovaly do teorie celibátní a ty, kdo poukazují na kvantitativní souvislost s odlišnou sexuální orientací pachatelů, nálepkují jako homofoby. Vážná věc, být označen za homofoba, je to Kainovo znamení, poněvadž s homofobem se tzv. slušný člověk vůbec nemusí bavit, tak jako s nacisty, fašisty, rasisty a mnoha jinými -isty. Ještě před deseti lety u nás toto slovo prakticky nikdo neznal, před pěti lety jsme si dělali ze „strachu z lidí“ legraci a letos musel odborový předák Jaroslav Dušek málem složit funkce, když poukázal na homosexuální kroužek okolo ministerstva dopravy, a jeho vlastní svaz se ho s hanbou zřekl. Napřesrok to bude poukázka do blázince a za pár let před soud. Nepřeháním: na lavici obžalovaných seděl roku 2004 švédský pastor Ake Green. Nakonec byl odvolacím soudem osvobozen, ale mnoho nechybělo, v první instanci vyfasoval měsíc vězení za biblické citáty, zavrhující „samcoložníky“.
Svůj alespoň částečný výklad souvislostí v trojúhelníku církev-homosexualita-pedofilie bych uzavřel konstatováním, že katastrofa, která přišla koncem předchozího tisíciletí a jejíž dozvuky dnes pozorujeme, byla asi neodvratná a troufnu si říci, že nutná. V posledním dvacetiletí nejhorší pokoncilní výstřelky už odezněly, takže se i problém s jednotlivými pederasty pomalu řešil sám od sebe. Po dalších dvou dekádách by s největší pravděpodobností odezněl takřka úplně. Leč běda – místo, aby čas vše zahladil, byl naráz předložen souhrnný účet za celé půlstoletí! Snad je to poslední tečka za jedním nevydařeným církevním experimentem. Doufejme, že ulička hanby zůstane i pro ty největší liberály na rozhodujících místech drsným ponaučením, jak se to dělat nemá.
Předchozí články:
Skutečný rozsah sodomie v církvi
„Církev je sexuální žumpa!“ řekl Goebbels
Ostře zacíleno na papeže
Moderní inkvisice na popud liberálů
Poznámka redakce: Autor není totožný s farářem ve Velké Losenici.