"Ruce pryč od Koreje!" před víc než půl stoletím se domáhala naše rodná země, součást tehdejšího tábora míru.

Dodnes 38. rovnoběžka dělí dvě hodně odlišně se vyvinuvší poloviny: rozlohou poněkud menší Jih (99 000 proti 120 000 čtverečním kilometrům), ale s dvojnásobným počtem obyvatel (zhruba 50 proti 25 milionům), s desetimilionovým hlavním městem Soulem, se liší svým označením "Republika" (ROK), na rozdíl od severní firmy "Republika lidově demokratická." Její demokratičnosti jaksi nevadí, že po zakladateli státu Kim Ir-senovi moc převzal jeho syn Kim Čong Il a po jeho nedávné smrti (prosinec 2011), následníkem se stal vnuk, další potomek, obtloustlý mladíček Kim Čong Un, na instantního čtyřhvězdičkového generála povýšený.

Dva státy se značně liší svým hospodářským výkonem: mohutnící prosperita tohoto asijského tygra na jihu a hladovějící, socialismus budující chudák na severu, odhadem dosahuje v průměru ubohoučkých pěti procent per capita jižního příjmu .

Jak ideologicky zdůvodnit dvě zásadní otázky: jednak onu fenomenální disproporci mezi výkonem nespravedlného kapitalistického systému a hladomorem socialistické nirvány, a jednak onu ochotu nepřátelských vykořisťovatelů ty hladové živit.

Režim dynastie Kimů - děda zakladatel, syn a nyní vnouček - první otázku ignoruje a s druhou se vypořádá vysvětlením, že pravidelně poskytovaná materiální asistence je přece důkazem všeobecného uznání převahy, superiority socialistického systému, takto dokazovaného uznáním povinnosti ze strany inferiorních dárců. Stav této nezpochybnitelné reality vyjádřuje anglické slovo tribute ("plat, hold, úcta, respekt"), povinnost vasalů, historická zkušenost na nejednom kontinentě v mnoha stoletích. Připomeňme si svatého Václava a někdejší pravidelné dodávky volů mocnějšímu sousedovi.

- - -

Týdeník Time zveřejnil (23.4.2012) odhad výdajů s expedicí Kimovy rakety do kosmu na 850 milionů amerických dolarů, za něž by se dalo koupit dostatečné množství potravy k obživě 19 milionů (čili většiny národa) po dobu jednoho roku.

K odpálení rakety Unha-3 s několika úkoly včetně prozpěvování písní na počest stého výročí narozenin (11. dubna 2012) zakladatele Kim Ir-sena došlo v pátek třináctého. I kdyby se Korejci od pověrčivých Číňanů hodně lišili a třináctka spolu s pátkem (pověra předpokládám že křesťanského původu - dvanáct apoštolů a Kristova páteční smrt) pro ně pramálo znamenala, rozhodně fiasko rakety, jež se jim rozpadla dřív, než mohlo dojít k naplánovanému prozpěvování, znamenalo pořádnou ztrátu tváře. Inkasovanou potupu mohla jen částečně zmírnit uspořádaná vojenská přehlídka, jakkoliv mohutná, se srandovně ometálovanými generály na tribuně

Kromě neplánované ztráty tváře došlo tím raketovým pokusem k úmyslnému, jistěže odvratitelnému porušení závazku vůči dárcům. Ti si jen někdy troufnou vyjádřit požadavky, jak s dary naložit: nejen sycení papalášů, armády, ale oné většiny hladovějících ubožáků. Takovou iniciativu podarovávaný režim ovšem s rozhořčením odmítá jako nepřípustné, mezinárodnímu právu odporující vměšování, zasahování do vnitřních záležitostí suverenního státu. Není mi známo, zda se kdy někdo z dárců, poskytovatelů štědrosti, ozval se zpřesněním, že pravidelné krmení prázdných žaludků takovým zasahováním do vnitřních záležitostí přece je.

Tak či onak, Kimové své závazky porušují, všelijak škodlivě vůči dárcům si počínají, ujišťováni svou morální převahou nad vasaly v oné historické tradici, s precedenty tolika volů. Všechny možné provokace, i ofenzivní iniciativy se smrtelnými následky jim přece prošly bez nepříjemností odvetných sankcí.

- - -

K podepsání příměří (jež de iure korejskou válku, nikdy oficiálně nevyhlášenou, rovněž oficiálně mírovou smlouvou nikdy neuzavřela, takže na papíře trvá dodnes) došlo v roce 1953. V šedesátých letech došlo k šesti incidentům, čtyři z nich v období leden 1968 - prosinec 1969, čili přesně v době, kdy tehdejší ČSSR měla jiné starosti:

Sever poslal komando zavraždit jihokorejského prezidenta (Pak Čong Hi), pokus se nezdařil.

Přepad a zajetí americké lodi Pueblo, jeden člen posádky zabit, 82 zajatců téměř rok v severokorejské péči.

K poctě Kimových narozenin v roce 1969, americké reconnaissance ("průzkumné, výzvědné") letadlo sestřeleno se ztrátou 31 životů na palubě.

Čtyři američtí vojáci v blízkosti demarkační čáry přepadeni a zabiti.

Leta sedmdesátá: incidentů sedm. Mezi nimi opakovaný pokus o život připravit jihokorejského prezidenta. Pokus se nezdařil, ale podařilo se zabít jeho manželku.

Leta osmdesátá: události jen čtyři, ta první se značným dopadem. V roce 1983, jihokorejská vládní generace na oficiální návštěvě v Rangúnu, Barma (nyní Yangon, Myanmar) a podařilo se explodovat bombu. Prezident přežil, sedmnáct členů jeho delegace včetně ministrů nikoliv.

Léta devadesátá, incidentů devět. V roce 1998, zrovna v době dodávek pomoci od USA, Japonska a Jižní Koreje, Sever odpálil raketu (long range missile) jejich směrem.

Od roku 2000 do dnešní doby: celkem dvanáct nepříjemností. 2006, první úspěšný výbuch atomové zbraně, a 2009, odpálení rakety s případně takovou náloží.

Dva prozatím nejposlednější incidenty se udály v roce 2010: Severokorejská ponorka potopila strážní loď (patrol ship) v mezinárodních vodách, se ztrátou 46 životů, a severokorejské dělostřelectvo svou kanonádou opakovaně zasáhlo jihokorejský ostrov Yengyeong, 120 kilometrů západním směrem od Soulu. Ztráta dvou životů.

V žádném z případů zde zmíněných či aspoň čislem naznačených, nedošlo k nějaké odvetné iniciativě. Pouze tzv. blandishment (ve smyslu "podkuřování, lichocení"), jakož i odměny - jídlo, dodávky energie, peníze v hotovosti. Jak jinak si počínat za situace tak nebezpečných tvorů, s prstem v dosahu nukleárního knoflíku?

Nynější třetí Kim si je toho ovšem dobře vědom.

Pod přesvědčivou váhou precedentů lze jen předpokládat, že si nadále necháme kálet na naše bezradné hlavy.

Prozatím nejposlednější vyjádření obtloustlého chlapečka: Po fiasku v pátek 13. dubna, retušovaném velikánskou vojenskou parádou, dlouze z tribuny promluvil, zdůraznil svou přednost pro zachování míru, leč zároveň dost zřetelně vyjádřil svůj nedostatek zábran k použití nukleární zbraně.

The Economist, významný solidní zdroj, ve svém vydání 21. dubna i012 uvádí podrobnosti o tamějších hororech, jež gulagy Stalinovy doby činí téměř humanitární zařízení: odhadovaný počet politických provinilců 150 000 až 200 000, vybíraných podle principu Kim Ir-sena, zakladatele státu. Rozlišoval tři kategorie obyvatelstva: loajální, kolísavé a nepřátelské - stigma to dědičné po dobu tří generací.

Dalo se snadno získat, například nedostatečnou péčí o portrét vůdce státu, že by na něm ulpěl prach a tím došlo k zneuctění jeho důstojnosti. Nemenším nepřítelem se stal občan postižený smůlou špatného časování - častý to případ diplomatů, studentů, kteří koncem roku 1989 se ocitli v některé ze zemí tehdejšího sovětského bloku, a tak se stali svědky jeho kolapsu.

Většina není souzena, jejich vesměs doživotním údělem je každodenní dřina v dolech, kamenolomech, podvyživení chudáci se snaží přežít (též konzumací pochytaných potkanů a hadů, posbíraných zrníček z kravího trusu). Pravidelné jsou popravy, při nichž účast rodinných příslušníků je povinná.

Velké pozornosti se nyní dostává knize s názvem "Úprk z Tábora 14", napsal ji vězeň Shin Dong-hyuk, jemuž se ve věku 22 roků podařilo uprchnout. Totéž se povedlo 23 000 Severokorejcům, dorazivším do jižní části rozdělené země. Mezi nimi jsou stovky takovýchto politických provinilců, poskytujících hrůzná svědectví.

Oficiálně, Severní Korea politické vězně nikdy neměla a nemá. Slovy Kim Čong Ila, syna zakladatele státu, věznění nepřátel státu je důkazem péče o společnost, takto ochraňovanou před ohrožením jejích lidských práv.

Končím otázkou, jak pravděpodobný je asi předpoklad, že bychom takový režim přestali krmit.

KONEC